Alexander Běljajev - Ariel

Chudák předobrá rádžova žena. Určitě se stala obětí nějakých ohavných podezření a udání! A ani nepřipustili, aby se obhájila. Má uletět? Železné dveře jsou uzamčeny, v okně je silná mříž. Ariel spatřil z okna kus parku, zídku a za ní docela blízko cestu. Nějaká dívka tam stojí u zídky na cestě a upírá zraky k paláci.

Ariel sebou trhl. Poznal Lolitu.

Lolita se dověděla, že Ariel je v rádžově paláci a chodívala sem. A dokonce se jí poštěstilo Ariela uvidět, jak poletoval nad kupolí paláce. A neušlo jí ani, jak se snesl k oknu k nějaké krasavici a ta mu podala růži. Zabolelo ji srdce. Copak prach z cesty může snít o slunci? Ovšem, Ariel nalezl v paláci štěstí, jakého je hoden!

Ale tu se nečekaně vedle Šarada objevily mangové plody. Ty nemohl přinést nikdo než Ariel. Čili zaletěl k nám! Nezapomněl! A Lolitě se tolik zachtělo Ariela alespoň z dálky zahlédnout. Dnes věru nebylo v paláci něco v pořádku. Toho vzrušeného pokřiku odevšad! A jak všichni ti lidé po nádvoří a v parku pobíhají! Ale Ariel nikde. Už už chtěla odejít, když najednou zaslechla Arielův hlas:

„Lolito! To jsem já, Ariel! Dostanu-li se odtud, přiletím!. Cekej mne!'

Za Arielem zaskřípěla závora. Honem sklonil hlavu.

Lolita se roztřásla.

Je za mřížemi! Co tohle znamená?

Sluhové strčili Ariela do pytle, pytel zavázali a někam nesli. Mochitův náměstek všecek ochraptěl, než se mu podařilo přimět sluhy, aby provedli všechny jeho rozkazy. Nový pytel nesehnali, a nakonec se náměstek musel spokojit se starým a ne dvakrát pevným. Vyjasnilo se. Ariel ucítil čerstvý vzduch. Nesou ho přes nádvoří. Pak se zatmělo, vzduch byl zatuchlý, a mnohem chladnější. Nesli ho dlouhými chodbami, pak sestupovali po strmých schodech. Opět chodby, zase schodiště. Nakonec ho položili na studené dlaždice. Zasvitlo žluté světlo svítilny. Rozvázali pytel a mlčky do něho vložili dva těžké kameny. Ariel si všiml, že se v očích jednoho sluhy zaleskla slza. Na tvářích ostatních mlčelivý soucit. Ale Mochitův náměstek jako ostříž hlídal každý jejich pohyb. Ariel spatřil roubení kamenné studně. Vida, kde končí svůj život létající člověk! pomyslil si.

Dva sluhové pytel zavázali, zdvihli Ariela, zanaříkali a vhodili do hluboké studně. V paláci v Šjámině komnatě svíjel se Mochita u nohou svého pána, bil se do čela pěstí a ječel.

“Smiluj se, pane!“

Rádža zběsile pobíhal po místnosti, odkopával Mochitu a křičel: “Ty, jenom ty, ty sám jsi vším tím vinen! Prokletý, hnusný hade!

O nejlepší okrasu mého paláce jsi mne připravil! O největší mé potěšení, o létajícího člověka!

Pomluvil jsi ho a pomluvil jsi nejpočestnější ze všech žen! Zemře-li Šjáma, a určitě zemře.“

„Bohové ji zachovají, pane! Lékař řekl.“

„Zákeřníku! Jak se jen mohl tvůj jedovatý jazyk opovážit pomluvit ženu nejlepší na světě!

Proč mor neschvátil tvůj hadí jazyk? Lháři, tys mne donutil, abych spáchal zločin. Před smrtí člověk nelže, a ona zvolala. “

„Ona nezemře, pane!“

„Že se ničím neprovinila a že ty, bídáku, že tys ji pomluvil. A já prohlédl!“ Rádža zatleskal.

„Milost, vladaři! Vyslyš mne!“

„Milost? Hade!. Odvlečte tuto stvůru!“ poručil rádža sluhům. „Do tygří klece s ním! To bude podívaná!“

Sluhové se chopili Mochity. Zaúpěl jako by ho už do tygří klece uvrhli.Sotva však ho vynesli do sousední místnosti, hned přestal křičet a žadonil:

,Neházejte mne tygrům dnes! Počkejte do zítřka. Tisíc rupií vám dám každému. Zítra rádžu hněv přejde, a sám vás dá popravit, když mne hned hodíte do klece. Ještě mu budu dobrý! A vám také budu dobrý! Slyšíš, Bánkime, slyšíš Ganendro?. Každému tisíc rupií! Zítra se rádža zeptá:,Kde je můj milý Mochita?' a nebude-li Mochity,Kdo se opovážil ho uvrhnout do tygří klece? Připravit ho o hlavu?.'A neuvrhnete-li mne tam, řekne:,Dobře jste udělali, že jste ušetřili mého dobrého Mochitu!'

a štědře se vám odmění. A pro jistotu honem nakrmte tygry, ať se přežerou. Aby jim kusy masa z krku lezly. Aby se bestie ani podívat na mne nemohly!“

Všechno tohle se sběhlo v předvečer dne, kdy Bowden, Pears, Dotaller a Jana navštívili rádžu.

Studně to byla hluboká. Po několika vteřinách pokusil se Ariel zpomalit pád. Podařilo se to, ale stálo to hodně námahy. Ale podaří se mu vznést se? Kameny táhly dolů. Pytel dopadl na hladinu, voda se hlučně rozstříkla. Ariela zamrazilo, voda byla jako led. Stůj co stůj se snažil udržet alespoň hlavu nad vodou. Promočený pytel špatně propouštěl vzduch, i tak špatný, téměř bez kyslíku. Ariel mohl nejen utonout, ale i udusit se mohl. Když utichl šum pádu, ozvaly se hlasy:

„Konec!. Škoda!.“

„A tys, Akšaji, tvrdil, že není-li bůh, pak určitě je s bohy z přízně. Kdyby byl bůh, nenechal by se přece utopit jako štěně.“

„Dnes on, zítra některý z nás.“

Tím skončily pohřební řeči. Za chvíli zaslechl Ariel vzdalující se kroky a bouchnutí dveří. S ústy dokořán se pokusil vyrvat se z vody. Jako by se mu celé tělo mělo rozskočit. Na okamžik dokonce upadl v bezvědomí, kameny táhly dolů. Vtáhly ho do ledové vody. Vzpamatoval se.

„Nevznesu-li se naráz, zahynu,“ blesklo mu hlavou. Zatajil dech, stiskl zuby, sevřel pěsti a rval se vzhůru. Šlo to však ještě pomaleji. Nastal souboj dvou sil. Jedna táhla dolů, druhá vzhůru. Hlavně neztratit vědomí, nepovolit síle táhnoucí dolů, tam je smrt.

Vzhůru, dolů, opět vzhůru, ještě a ještě, ještě trochu. Na celém těle vystoupil pot. Celý se roztřásl. Ucítil v ústech chuť krve. Písek v očích.

Výš, jen výš!

Ale sil už se nedostává. Skoncovat s celým tím utrpením nadlidského napětí? V hlavě mu hučí, a buší, praská. Snad praskají cévy. Kdo je to? Kde? Zablyštěla namodralá ocel dýky, oslňuje, píchá, bodá. Klesne-li, smrt.

Ale což je-li záchrana blízká?.

Ariel se pokouší nahmatat stěny studně. Nic nenahmatává. Vzhůru, vzhůru, a tu na něco narazil hlavou. Kde vlastně je? Či snad, než odešli, přikryli sluhové studni kamenným víkem? Pak je všemu konec.

V posledním záblesku vědomí Arielovi svítá. Narazil na strop nad studní? Jenom nespadnout zpátky!

Omdlívá.

Pravděpodobně velmi dlouho proležel Ariel v mrákotách. Přichází k sobě. Zaradoval se. Ano, leží na něčem tvrdém, suchém.

Jenom létající člověk se mohl dostat z této studně!

Ale pořád ještě spoután. Stále ještě v pytli s kameny.

Pokouší se uvolnit si ruce, ale jsou příliš pevně svázány. Jen malinký otvor se mu podařilo prohrýzt. Dýchá se volněji. Ale co dál? Vleče se v pytli podél stěny, zahýbá za roh. Nějaké dveře. Ohmatává je přes pytel, vráží do nich, nepovolují. Vleče se dál. Opět za roh. Stěna pokračuje. Bez konce. Nějaká chodba. Snad ho vyvede na svobodu. Sotva popadá dech, chvílemi omdlívá. Pomalu, pomalu se vleče kupředu. Pytel se začíná trhat. Provazy přece jen trochu povolily. Teď ucítil závan čerstvého vzduchu. Odněkud vane sem, do zatuchlého, vlhkého podzemí. Odkud, jen odkud? Skutečně, nahmatává otvor. Pokouší se jím prolézt, ale je úzký. Jen hlavu dokázal prostrčit.

Opět popolezl. Několik takových otvorů. Zřejmě větrání. Tu je jeden poněkud širší. Prodírá se. Zteřelý pytel se konečně přece jen trhá, kameny padají. A tu se Ariel lehce vznáší, dolétá až nakonec, kde chodba zahýbá. Na svobodě! Radostně si vydechl.