Alexander Běljajev - Ariel

I zosnoval tedy Dotaller nový plán. Jestliže k rádžovi zajede Aureliova sestra, Aureliův opatrovník a Dotaller a sdělí mu, jaká práva mají vůči Aureliovi, a připomenou-li, že Aurelius je syn velkokapitalisty, bude rádža muset povolit. Jana už se nebude chtít odloučit od svého bratra. A všechno bude pak v pořádku.

„Už jsem řekl,“ pokračoval po kratičké chvíli, když se všichni odmlčeli, „že je rádža despota a člověk zpupný. Ale zajedete-li k němu vy, slečno Jano, a vy, pane Bowdene.“

„Už je to venku, jako bych to neříkal!“ nezdržel se Bowden. „Bez nás to nešlo!“

“Neříkám nic jiného. Vy, pane Bowdene, jak se zdá, máte chuť se hádat.“„Já také musím jet,“ prohlásil Pears.

„Podle mého není nezbytné, abyste jel,“ zamračil se Dotaller.

„Naprosto nezbytné,“ stál na svém Pears. „Jako ředitel školy a léčebného ústavu, kde byl Aurelius Halton v ošetřování, mohu rádžovi dosvědčit, že mladík není příčetný a musí tedy žít ve zvláštních podmínkách.“

Bowden uvážil situaci, a protože mu ze všech soupeřů nejnebezpečnější připadal Dotaller, řekl si, že bude dobře, bude-li mít navíc spojence, a proto podporoval Pearse. Jana nic proti tomu neměla, a Dotaller tedy musel přikývnout.

Rozhodli, že nebudou ztrácet čas a ještě ten den poletí.

Dotaller se podjal úlohy průvodce. Bez zvláštních příhod se dostali do pohádkového rádžova paláce.

Nakonec přece jen uviděla Jana skutečnou Indii. Přes všechno vzrušení z nadcházejícího shledání s nemocným bratrem, kterého už léta neviděla, krása paláců a parků dívku uchvátila. Jako naschvál před hlavním palácem zrovna vedli slony, bohatě ozdobené zlatem vyšívanými čabrakami. To už byli opravdoví sloni, ne jen tak něco jako z cirkusu!

Rádža velmi vlídně přijal hosty v pracovně po evropsku zařízené a po evropsku oblečen, čímž Janu hluboce zklamal. Nejzvědavější byla na to, jak se s rádžou budou dorozumívat. Ale ukázalo se, že rádža skvěle mluví anglicky. Nicméně však to byl typický východní člověk. Sněhobílá náprsenka naškrobené košile jen zdůrazňovala snědost jeho pleti. Rádžův obličej Janě připomínal Othella.

Bowden stručně vysvětlil účel návštěvy.

Čím dál hovořil, tím rozpačitěji se rádža tvářil.

„Velmi mne mrzí,“ řekl, když Bowden domluvil, „že je mi odepřeno potěšení vyhovět vaší prosbě. Aurelius Halton, jak zázračného mladíka nazýváte, skutečně u mne byl, ale už není. A. dál nemám co dodat. Váš Aurelius zmizel.“

Tato nečekaná zvěst všechny ohromila. Jana, Bowden, Pears a Dotaller chrlili otázky, ale rádža si jen nervosně poškubával vousy a na všechno odpovídal:

„Nemám co dodat. Sluhové mi hlásili, že včera v noci zmizel, a víc už jsem o něm neslyšel.

Nepřejete si čaj? Cesta vás jistě unavila. Ne? Nepřejete si zhlédnout mé poklady?“

„Sire,“ vykřikl Bowden. „Dovoluji si mít za to, že plně chápete svou odpovědnost.“ Nedomluvil. Z rádžovy tváře okamžitě spadla maska předstírané evropské vlídnosti. V očích mu zajiskřilo tak, že se Bowden zajíkl a zbledl.

„Dovoluji si mít za to, že také vy chápete svou odpovědnost za svá slova, sire!“ přerušil rádža Bowdena. „Považoval bych za těžkou urážku už jen vaše pomyšlení, že j á,“ a rádža zvlášť zdůraznil toto „já“, „říkám něco, co neodpovídá skutečnosti.“

Všichni pochopili, že jednání skončilo a že už se od rádži víc nedoví. Loučení bylo mnohem chladnější a obřadnější než setkání.

Když sestupovali po mramorovém schodišti pokrytém koberci a tonoucím v záplavě květin, Bowden pošeptal Janě a i sobě samému na uklidněnou:

Nermuťte se, Jano! Aurelius zřejmě zase znovu uprchl. Samozřejmě, je to velmi smutné, ale určitě ho brzičko najdeme. Však on daleko neute. neutekl.“

Jana si povzdechla.

„Rádža nechce ztratit létajícího člověka. Určitě ho u sebe skrývá,“ řekl Pears Dotallerovi, když už šli parkem podél nevysoké zdi. „Ale zmobilizujeme všechno, a bude-li třeba, požádáme místokrále, aby nařídil prohlídku v paláci a vydání Aurelia.“

Dotaller se zamyslil nad svými vlastními záležitostmi. Pears kráčel mlčky, všechny předešel. Najednou zaslechl nějaký hlas. Za zídkou někdo mluvil. Několik hindustánských slov ho přinutilo, aby se zastavil a zaposlouchal.

Na cestě stál metař, u něho hubený stařec a dívka.

„Ať se převtělím do nejposlednějšího hada, jestli lžu!“ rozkřikl se metař. Zřejmě ho pohněvalo, že mu nevěřili. „Opakuji jen to, co mi řekl člověk, který vlastníma rukama létajícího člověka svázal, než ho na rádžův rozkaz hodili do bezedné studně.“ Stařec máchl rukou, svraštil obličej a zaúpěl:

“Je po všem, pojďme, Lolito!“

Ale dívka se nehýbala. Nechápavě hleděla na starce a řekla odhodlaně:

„Ne, nemůže zemřít!. Řekl přece:, Čekej mne, Lolito!' A já budu na něho čekat.“

„Co je to s vámi, pane Pearsi?“ polekal se Dotaller a přistoupil k Pearsovi. Když však spatřil zsinalou Pearsovu tvář, poplašeně zamumlal: „Co se stalo?“

“Ale nic. to jenom srdce. to tak někdy mívám. Hned to přejde!“ Dotaller se naň podezřívavě zahleděl.

Večer, když už u vchodu hotelu čekalo na ně auto, dospěl Pears ve svých úvahách k závěru, že vlastně už nemá, proč by věc tajil. I řekl Bowdenovi: „Pane Bowdene, už nemáme oč se hádat. Ariel-Aurelius Halton už není mezi živými. Zavraždili ho na rádžův příkaz.“ A Pears vyprávěl o rozmluvě, kterou vyposlechl.

Za stěnou se ozval hlasitý nářek. Tyhle proradně tenké stěny indických venkovských hotelů!

Pears a Bowden zastihli Janu v slzách.

Hluk přivolal i Dotallera. Když se dověděl, co se stalo, stěží potlačil výbuch radosti. Všechno se obrátilo, že si ani lépe nemohl přát.

Anat, kterého Ariel vynesl ze studně, byl synek člověka s briliantem, Mochity, rádžova prvního rádce a oblíbence.

Být oblíbencem rádži je velmi výhodné. Rádžkumár byl rádža tak bohatý, že ani sám dobře nevěděl, co všechno vlastní. Málokterý Evropan ví, že někteří indičtí rádžové jsou největší boháči na světě, takoví boháči, že proslulí miliardáři — Rotschildové, Morganové, Rockefellerové a Wanderbiltové — jsou proti nim chudáci. Celá století, od pokolení k pokolení rozmnožovali rádžové své jmění, pozůstávající převážně z drahého kamení a zlatých předmětů. O veškerém tomto bohatství se málo ví jen proto, že rádžové nemusej í své brilianty prodávat, a i kdyby museli, často dobře ani nemohou. Na světě se těžko najde kupec na takové brilianty, jako je „Černý mogul“ nebo „Regent“. Pokud jde o jejich nemovité majetky, paláce a pozemky, jsou také obrovské, ale cenou se ani zdaleka nevyrovnaj í těmto hromadám obrovských briliantů a drahokamů. I není tedy divu, že rádžové mohou odměňovat své oblíbence tak, jak nikdy nemohli své milce odměnit ani ti nejmocnější a nejbohatší evropští císaři.

Avšak přízeň a lásku rádži musí si oblíbenec zasloužit, musí svému vladaři dělat, co mu na očích vidí. A jako každý člověk, trávící život v zahálce a v uzavřeném světě, ve světě „bez obzorů“, jak psal Voltaire, také náš rádža se ze všeho nejvíc bál nudy, ačkoliv to nebyl člověk bez zdělání a dobře uměl anglicky. Jeho žena Šjáma mluvila francouzsky jako rozená Pařížanka. Oba, rádža se svou ženou, několikrát navštívili Evropu — byli v Londýně, Paříži, Berlíně. Ale všelijaké ty fraky a smokingy v porovnání s lehkým národním šatem, přerozličná divadla a plesy, a vůbec celý evropský způsob života, to všechno rádžu tísnilo a všechny evropské způsoby zaneprázdnění mu byly cizí. I nedbal tedy nikdy, že se jeho ženě cestování líbí, a pokaždé honem honem spěchal zase domů. Doma, jakmile vykonal všechny obřady, aby se očistil ode všeho, co ho v Evropě poskvrnilo a shodil se sebe evropský škrtivý oblek, Rádžkumár si pokaždé s úlevou vydechl a cítil se šťasten. V