Alexander Běljajev - Ariel

„Dáme ho úředně prohlásit za nesvéprávného jako duševně chorého a pěkně si ho budeme držet doma v Londýně pod zámkem. Nezapomínejte, že jsem jeho opatrovníkem!“ odsekl Bowden. Tato odpověď nešla pod vousy obojetníkovi Pearsu-Bcharavovi. Létající člověk, nejdrahocennější vymoženost pro Theosofickou společnost, čili zároveň pro Pearse, a pustit si ho z rukou, zrovna tak jako zavraždit si ho, z toho nic nekouká. Ale raději zavraždit, než pustit. Ani hnutím brvy nedal Pears znát Bowdenovi, co má za lubem, ale v duchu rozhodl, že přece jen bude líp, až jednou přijde čas, nějak se s Bowdenem dohodnout. Ať jen si Bowden doživotní opatrovnictví Ariela vybojuje, ať si jeho majetkem disponuje, ale dá Ariela k disposici theosofům, případně i za pěknou odměnu — londýnské ústředí už se postará.

Ale především se musí Ariel najít. Pears už věděl, že Ariel s Šaradem letěli na křídle letounu do Madrasu a nedaleko od města letoun opustili. Dál stopa po uprchlících mizela.

„Určitě je někde v okolí Madrasu,“ řekl Pears. „Hlad je přinutí jít mezi lidi. Ve všech vesnicích mám své agenty.“

„Ale Ariel může uletět,“ namítl Bowden.

„S Šaradem, alespoň s tím neuletí daleko, a Šarada on neopustí,“ řekl sebejistě Pears. Ani Bowden ani Pears neměli tušení, že Ariel s Šaradem uletěli touž linkou opačným směrem na severovýchod, do Bengálska.

„Teď ještě poslední otázka,“ řekl Bowden. „Vy, Pearsi, přece jen musíte promluvit se slečnou Haltonovou. Nemohu ji zavést do školy, která neexistuje. Musíte zahrát ředitele léčebného ústavu.“ A Bowden velmi přesně Pearse poučil, jak se musí chovat a o čem má s Janou mluvit. Ještě ten den se Pears s Janou Haltonovou setkali.V evropském obleku a velikých, želvovinou obroubených brýlích vyhlížel Pears docela solidně a budil důvěru. Omluvil se j í, že ji dříve navštívit nemohl. Ve škole měli karanténu. Projevil jí hlubokou soustrast nad žalostným osudem jejího duševně chorého bratra. Škola použila všech možných léčebných prostředků, aby navrátila Aureliovi duševní zdraví. Léčili ho nejlepší psychiatři, ale všechno úsilí bylo marné. Při jednom záchvatu přes nejpřísnější dohled se Aureliovi podařilo uprchnout. Víte přece, jak lidé duševně choří bývaj í mimořádně chytří, odvážní a vynalézaví. Podařilo se mu dostat se na střechu, odtamtud přeskočil na strom a utekl. Ale ať jen je Jana klidná. Však se ho podaří vypátrat. Všechna potřebná opatření byla učiněna.

Jana se právě chystala, že se podrobně vyptá Pearse na Aureliovu nemoc, ale vtom se nečekaně vřítil do pokoje Dotaller. Už tři dny a tři noci nebylo po něm ani vidu ani slechu. Teď vypadal celý utrmácený a z míry. Ani se neoholil a byl ještě v cestovním obleku.

„Už se ví, kde je Aurelius!“ vykřikl, ani nepozdravil a svalil se do křesla.

„Kde, jak jste se to dověděl?“ pršely otázky.

„Jsem k smrti unaven, dejte mi, prosím vás, něčeho napít!“

Jana mu podala sklenici vody.

„Děkuji vám. Jak jsem ho vypátral? Hned jak jsme přijeli do Madrasu, spojil jsem se s jedním ze svých kolegů, s advokátem Bultonem. Už dvacet let žije v Indii a je tu jako doma. Ani si nedovedete představit všechna jeho spojení. A toho jsem požádal, aby mě okamžitě informoval o všem, co se doví o létajícím člověku.“

„O létajícím člověku?“ podivila se Jana.

„Ano, o Aureliovi. To je ta jeho posedlost. Copak vy nic nevíte? Usmyslil si, že může létat. A před třemi dny si mne k sobě pan Bulton pozval a sdělil mi, že byl u něho jeden klient z Udajoury. Ten slyšel od svého známého, který navštívil tamějšího rádžu, že se u rádži objevil létající člověk. Nic podrobnějšího jsem se nedověděl, ale klíč tu byl.“

„A proč jste mi o tom nic neřekl?“ zeptal se mrzutě Bowden. “Ani minutu jsem nemohl otálet, chápete přece,“ odsekl Dotaller.„Měl jste poslat telegram z cesty, byli bychom vám pomohli,“ supil se Bowden, ale Dotaller na jeho poznámku zůstal odpověď dlužen a pokračoval:

„Rovnou od Bultona jsem zajel na letiště, zaletěl do Kalkaty, odtamtud do Udajoury, tam jsem vyhledal jeho klienta, vyzvěděl, kde sídlí rádža, a k němu. O rádžovi Rádžkumárovi mi řekli, že je to typický východní despota a nadutec, a skutečně, neráčil mě přijmout. Ale podplatil jsem jednoho z jeho sluhů a dověděl jsem se, že v rádžově paláci létající člověk skutečně je. Jak se tam dostal, nevím, ale dověděl jsem se, že si rádža velmi libuje, co s ním má za vyražení. A jakmile jsem tohle všechno zjistil, hned jsem se vrátil, abych vás o tom informoval. Můžete mi snad něco vytknout, pane Bowdene?“

„Jen proto jste se vrátil, že vás rádža nepřijal, a teď se bez naší pomoci neobejdete,“ žlučovitě poznamenal Bowden.

„Třeba, a je na tom něco špatného?“ namítl Dotaller. „Kdyby mne byl rádža přijal a dal mi Aurelia, samozřejmě bych se vrátil i s Aureliem, nemyslíte?“

Bowden nepovažoval za nutné prodlužovat hádku s Dotallerem. Bowdenovi a Pearsovi bylo jasné, že se Dotaller snaží dostat do rukou všechny nitky. Naštěstí se to Dotallerovi nepodařilo. Ale Dotaller jim neřekl ani zdaleka všechno, co se dověděl, co viděl a podnikal. Opravdu se mu podařilo zjistit, kde Aurelius je. A dověděl se i to, za jakých okolností se Aurelius ocitl v rádžově paláci, i když neuvěřil, že Aurelius dokáže létat. K rádžovi samému se mazaný advokát ani nepokusil proniknout. Navázal spojení se sluhy z nejnižších a nejzhrdanějších kast. Počítal s tím, že mezi nimi najde lidi, kteří by byli ochotni uskutečnit jeho záměr. Snažil se je podplatit, aby Aurelia zavraždili. Ale sluhové se sáhibovy nabídky úplně zhrozili. Sáhibové se vždycky ze všeho dostanou a domorodý sluha neunikne nejstrašněj ším mukám, doví-li se rádža, že ho zradil nebo obelhal.

„Ani za kus zlata, jako je tento palác,“ odpověděl Dotallerovi šedovousý zahradník. A se stejnou se potázal i u ostatních sluhů.

Dotallerovi hned bylo jasné, že s těmito lidmi nic nepořídí. A co horšího. Ze strachu by mohli prozradit sáhibovy záměry. Za takových okolností bylo samozřejmě velmi nebezpečné dlouho se zdržovat v dosahu rádži.

Dostat se k rádžovi ve skutečnosti vůbec nebylo tak těžké. Jako všichni místní mocnáříčkové i on velmi rád hostil sáhiby. Ale pustí rádža Aurelia? To stále ještě není jisté. Všichni sluhové zpívali stejnou, jak velmi si rádža létajícího člověka cení. A i kdyby ho rádža propustil, co by tím Dotaller získal? Sám Dotaller, i kdyby Aurelia nakrásně dostal, sám přece ho nemůže zavraždit. Na to byl advokát příliš opatrný, než aby si vraždou špinil ruce. Zahyne-li Aurelius v rádžově paláci, bude to v pořádku. Jinak by tomu bylo, kdyby Aurelius zmizel beze stopy z rukou Dotallera. Ovšem, Dotaller by se mohl vymluvit, že Aurelius uprchl a na útěku ho stihlo neštěstí. Ale Dotaller nebyl zbůhdarma advokátem. Z vlastní praxe věděl, jak nejnepatrnější neopatrnost nebo neobezřetnost mívá pro zločince ty nejosudnější následky a jak někdy i po několika letech vycházej í najevo zločiny, zdánlivě už dávno zapomenuté. Kdepak, gentleman si přece nepotřísní ruce krví. Ať tohle za něho udělaj í jiní, jeho ruce musej í zůstat čisté!

A konec konců, když se to tak kolem a kolem vezme, proč by Aurelius nemohl zůstat naživu. Hlavně vyrvat ho z drápů Bowdenovi a Pearsovi. Už brzy bude plnoletý. A Dotaller už se postará, aby soud prohlásil Aurelia za svéprávného. Opatrovnictví bude pak zrušeno, Aurelius bude žít pod jednou střechou s Janou, a je samozřejmé, že stejně jako jeho sestra ho zplnomocní, aby se staral o všechny jeho záležitosti.