Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

„Nechystáš se na Zemi?“ zeptal se Vitas. Bylo mu totiž jasné, že Andrej nechce o PetriA mluvit.

„Zatím ne. Nemáš hlad?“

„Teď je moc teplo,“ řekl Vitas. „Až později.“

Andrej přichystal ovocný koktejl s ledem. Vitasovi docela chutnal.

„Co vlastně objevili na Ar-A?“ zeptal se.

„To se to dostalo až do Centra?“

„Galaxie je příliš malá,“ konstatoval Vitas. „Tak moc se toho zase neděje. A my, piloti jsme tu jako listonoši, co roznášejí novinky.“

„A drby,“ řekl Andrej.

„Je pravda, že tam žila rasa obrů?“

„Toužíš za každou cenu po nějaké senzaci?“

„To víš, že ano.“

„Je to mrtvá planeta. Galaktická služba ji zařadila mezi neobydlené.“

„Samá poušť?“

„To ne, je tam všechno, schází jen stálé ovzduší. Dost často tam dochází ke klimatickým bouřím. Flóra a fauna je tam chudá.“

„Možné místo pro kolonizaci?“

„Jo, rezerva pro kolonizaci s perspektivou obydlení v hranicích soustavy.“

„A co teď?“

„Teď tam objevili spoustu zajímavých věcí. Nebýt toho, že se ztratil Fotij van Kun, mohli jsme včera večer vyslechnout řadu zajímavostí z úst očitého svědka.“

„Očitého svědka?“

„Přiletěl sem jeden archeolog. Včera večer měl přednášet o vykopávkách ve Škole vědění. Senzace číslo jedna. Všechna honorace se patřičně nafoukla. Představ si, že by na Zemi ve dvacátém století přiletěl archeolog z Marsu se sdělením, že tam objevil stopy po Atlantech.“

„A proč se ta přednáška nekonala?“

„Protože se Fotij van Kun rozhodl pro krevní mstu.“

„Prosím tě, nemůžeš mi to říct tak, abych tomu rozuměl?“

„Ale vždyť já tomu taky nerozumím. Nikdo tomu nerozumí ani za mák. Fakt je, že se archeolog beze stopy ztratil. Uprostřed města, pár kroků od Školy vědění. A místní šerlokové jsou přesvědčeni, že se místo do školy vypravil do války s nějakým místním klanem.“

„A jak je to doopravdy?“

„Mohli ho unést kvůli výkupnému, mohli ho zabít, aby ho okradli. Může to být nějaká akce izolacionistů. Hodně se tu o nich mluví, ale pořádně nikdo nic neví.“

„Říkáš, že ho mohli oloupit nebo zabít. Kam se pak podělo jeho tělo?“

„To nevím. Já ale věřím, že je naživu. A že se zítra na konzulátě objeví nevinný mladík a přinese poselství na hůlce.“

„Poselství na hůlce?“

„Když dojde k únosu podle zásad rituálu, pak únosci pošlou příbuzným červenou hůlku se zářezy, to jsou čísla pro výkupné. Nemáš představy, jak je tu vyvinut systém všech takových zlořádů.“

„Ty ses rozčílil?“

„Chtěl bych odtud pryč. Člověk tady nic nemůže. Nemůžeš se ani oženit s dívkou, kterou máš rád.“

„Asi by ses měl vrátit do Centra!“

„Jo, do Centra, kde na mě bude každý koukat a říkat si… tak tohle je ten Bruce!“

V šest hodin, hned po setmění, odjel Andrej s Vitasem na recepci k Prugovi Druhému, princi Brendijskému. Bylo to oficiální přijetí a nepřijmout takové pozvání znamenalo porušit složitou etiketu. Vitas neskrýval, že pro něho bude přítomnost na takové události zajímavá, Andrej byl naopak rozladěn, protože PetriA se dosud nevrátila z kosmodromu.

Prug se dostal do města loni a usídlil se v prázdném dýňovitém domě, který patřil jeho klanu.

Dnes byly příjezdy k jeho obydlí přeplněny drožkami šlechticů, vozidlo Kosmoflotu museli nechat v malé uličce za rohem.

Kolem Prugova domu se táhl zelený plot dospělému člověku asi po prsa, proti vchodu se otvíral široký prostor, po stranách stály kamenné sloupy v hlavách s erbem Brendijských panovníků; na něm člověk probodnutý kopím. Vyprávěla se prastará pověst o tom, jak před mnoha a mnoha lety jeden brendijský hrdina skrz naskrz probodený kopím stačil ještě pobít stovku nepřátel a ubránit tak klanovou tvrz, než zemřel.

Od sloupů ke schodišti se táhly ve dvou řadách pětinohé stojany s loučemi. do jejich pryskyřice byla přimísena šťáva z horských bylin, která plameny zbarvovala do fialového odstínu, nevěstícího nic dobrého. Horalé v krátkých drátěných košilích a vysokých přilbách chránili s kopími a samopaly v rukách přístup k vládci. Brendijský prince měl nepřátel víc než dost.

Andrej s Vitasem šli podél plotu. Byla skoro tma. K osvětleným sloupům jim zbývalo snad padesát kroků, když Andrej najednou vycítil nějakou hrozbu. Hlavní město nezaručovalo člověku žádné bezpečí, navíc s příchodem tmy nabývaly práva zákony krevní msty a tím i vláda najatých vrahů spolčených do gildy, ochranného společenství stejně tajného a váženého jako gildy klenotníků a astrologů. Andreje takový život naučil patřičné ostražitosti. Samozřejmě že jako představitel kosmické flotily nepatřil k žádnému klanu a zákony pomsty se ho netýkaly, ovšem ve tmě může snadno dojít k nedorozumění.

Snad se za plotem mihl černý stín, snad se kolem nich rozhostilo nepřirozené ticho, fakt je, že Andrejovi byla najednou zima.

Sám byl trochu překvapen svým dalším jednáním — udělal rychlý krok kupředu, nastavil nohu Vitasovi, strčil do něho s spolu s ním padl na kamennou dlažbu.

I když byl Vitas mladší a trénovanější, překvapením nestačil zareagovat.

„Krucinál!“ Vitase se Andrejovi vytrhl a odstrčil ho. „Co blázníš?“

„Nezlob se,“ promluvil Andrej a namáhavě vstával. Uhodil se do lokte.

Vitas neslyšel nic, zato Andrej zaslechl za plotem rychlé kroky, měkké kočičí kroky člověka v tlustých pletených botách. Vitas na rozdíl od Andreje nezaslechl, jak ve vzduchu zabzučel jako komár tenký otrávený šíp. A jak zazvonil slabounce o sklo auta stojícího před nimi.

Andrej pomohl Vitasovi vstát.

„Prosím tě, můžeš mi to vysvětlit…“

„Počkej,“ řekl mu Bruce.

Vytáhl z kapsy baterku a posvítil k autu. Svítit za plot nemělo smysl, tam už nikdo nebyl.

Krátký šíp ležel na dlažbě u auta. Hrot se roztříštil o sklo, po němž stékal tenoučký pramének žlutého, jako med hustého jedu. Šíp byl tenounký a na první pohled neškodný. Andrej ho zvedl. Vitas mlčky sledoval jeho počínání. Jakmile pochopil, že Bruceovo podivné jednání má racionální smysl, odmlčel se. Jenom čekal na vysvětlení.

Andrej posvítil na šíp. Každý měl mít na sobě značku. Střílí se jimi z foukaček, jsou to nesmírně oblíbené zbraně při vyřizování účtů v tajných válkách a při krevní mstě. Zákony cti však nedovolují odstraňovat z nich znak klanu. Dokonce i gilda najímaných vrahů měla svou značku.

Avšak na tomto šípu nebo spíše šipce byla značka odstraněna. Tak tedy tento atentát neměl s krevní mstou nic společného a nebylo v něm nic čestného.

„Jdeme,“ řekl Andrej.

Došli až ke sloupům, kde stály Prugovy stráže. A s nimi policista, který samozřejmě nic neviděl.

Ve světle loučí si Andrej všiml, jak si ušpinil bílou uniformu. I Vitasova uniforma hodně utrpěla.

„Nic se neděje,“ řekl Andrej. „S tím se tu počítá.“

Zvedl ruku. Přiběhl k nim jeden ze sluhů. Vylovil vlhké kartáče ze skříňky zavěšené přes rameno. Nasávaly do sebe rezavý prach. Kousek od nich se za pomoci jiného sluhy dávaly do pořádku dvě vznešené dámy.

„Nemám potuchy, kdo střílel,“ oznamoval tiše Andrej Vitasovi. „A nevím dokonce, na koho z nás. Tím spíš nechápu proč k tomu došlo.“