Kir Bulyčov: Agent kosmické flotily

Následník trůnu spatřil Andreje mezi dveřmi, zazvonil svými náramky a vysoko pozvedl své tlusté tlapy.

„DrejJu, dnes pořádám recepci! Zvu tě i s kapitánem!“

Následník trůnu chtěl, aby se právě tohle dozvědělo celé město.

Andrej se zatvářil, jako by měl upřímnou radost. Zatraceně, pomyslel si, dnešní večer měl patřit mně a PetriA. A ty nám ho bereš! Jít tam ale musíme. Jsme diplomaté. Musíme to přetrpět. Kde je vlastně PetriA?

Konzula Andrej objevil za rohem budovy, až tam se dostal při hledání PetriA. Olsen živě diskutoval s úředníkem v černém přehozu. Jeho tvář Andrej znal, nevyznal se ale v hodnostech, nedokázal rozlišit, kolik kroužků vyšitých na prsou co znamená. Kdysi PetriA ztratila celý večer na trpělivé a vlídné vysvětlování, když Andreje učila tomu, co tady vlastně zná každý kluk. Bylo to ale marné.

V dálce u nákladních vrat byla volná plošina. Šplhali na ni policisté ve vysokých měděných přilbách, hned vedle horečnatě pracovali nakladači ve žlutých pracovních oděvech svého stavu. Právě tam stála PetriA. Kdo ví, jak se stalo, že zachytila Andrejův pohled a zvedla tenkou obnaženou ruku. Je šťastná, nikdy jí není horko. I pokožku má vždycky chladnou.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se konzul věcně. „Mluvil jsi s korábem?“

„Jako kapitán tam je Jakubauskas,“ řekl Bruce. „Kdysi jsme spolu létali.“

„Určitě přivezli pokyn k mému vystřídání,“ řekl Olsen a mhouřil oči. Měl je celé červené, nesnášel prach. „S Jelenou v to aspoň moc věříme.“

„To by mi bylo líto, kdybyste odletěl,“ poznamenal Andrej. „Zvykl jsem si na vás.“

„Ale vždyť já taky. Jenže já mám hory záznamů. Potřebuju psát. A tady se většinou zabývám klábosením. Místo mě sem přiletí mladý, energický odborník. Budete si rozumět.“

„Tak za prvé si rozumím s vámi,“ řekl Andrej. „Pochybuju, že by se v Galaxii našel větší odborník, než jste vy. A za druhé bych rád odletěl s vámi.“

„To v žádném případě! Jste tu teprve krátce!“

„Když všichni odletíte, bude to pro Pe-U velká ztráta,“ zdvořile pronesl hodnostář v černém přehozu.

„Co je nového s archeologem?“ zeptal se Andrej a koutkem oka sledoval, jak se pojízdná plošina blížila k místu přistání.

„VaraJu vám to řekne nejlépe,“ odpověděl konzul.

Vtom si Andrej uvědomil, že ten člověk je náčelníkem městské policie a že jeho orlí profil viděl už včera v novinách.

„Pokud to byla obyčejná loupež,“ dal se slyšet VaraJu unuděným hlasem a trochu při tom pokyvoval hlavou jako pták chystající se do něčeho klovnout, „najdeme ho brzy.“

VaraJu si přejel dlaní před tváří, zaháněl zlé duchy, pak dodal:

„Jeho mrtvola nejspíš vyplave z jezera.“

Velké mělké jezero začínalo už u západního okraje města. Rybářské čtvrti odtud sestupovaly k jeho břehům a domy na pilotách si vykročily daleko do vody. Mezi jednotlivé čtvrti se vklínila přístaviště. Jezero bylo kalné, celé zarostlé rákosím a teprve kilometr od břehu, kde se za silného větru proháněly vlny, začínala větší hloubka.

„Kde by se ale vzali zloději uprostřed města a ve dne? Copak je to běžné?“

„Jistěže to není běžné,“ souhlasil VaraJu. „Je to ale jednodušší pro vyšetřování.“

Na chvíli se odmlčel, pohlédl na oblohu a řekl: „Poslal jsem svého agenta ke klanu Západních Vrcholů. A taky na jezero k přístavištím.“

„Proč ke klanu?“ zeptal se Andrej.

„Není vyloučeno, že se šel tomu klanu mstít.“

„Vy něčemu takovému věříte?“

„Já nevěřím ničemu, jenom to ověřuji,“ řekl VaraJu. „Pro mě je to choulostivá záležitost. Nechci, aby se přilétali lidé z Galaxie a pletli se do našich záležitostí.“

„Byl tu čtyři dny, do té doby o Pe-U nic nevěděl. Všechen čas trávil ve Škole vědění,“ opakoval Olsen Andrejovy argumenty. Bylo mu horko. Vytáhl kapesník a otřel si obličej. Kapesník byl rázem celý rezavý. Olsen ho opatrně složil tak, aby rezavé skvrny byly uvnitř, a strčil ho rychle do kapsy.

„Jenže sem přiletěl z Ar-A,“ podotkl náčelník.

„A co to s tím má společného?“ zeptal se Andrej.

„Objevili tam poklady gigantů. A to je nebezpečné.“

Třetí planetu (Pe-U-2) archeologové pojmenovali Atlantida.

Lidská fantazie je neomezená a jejím zdrojem je jen úzké spektrum legend a známých míst. Zprávy o planetě pocházely většinou z pověstí, které nashromáždil Olsen, na jehož popud se tu vykopávky dělaly. Planeta byla liduprázdná a tím záhadná. Jestliže na Zemi svého času existovali Atlantové, kteří vyhynuli za neznámých okolností, pak na Ar-A žili giganti, kteří vyhynuli v podivné válce.

Ar-A obíhá poměrně blízko Pe-U, na obloze není vidět jako hvězda, ale jako modrý kroužek, a ten, kdo má dobrý zrak, může mezi mraky rozlišit obrysy kontinentů. Samozřejmě že při hledání odpovědí na otázky existence předkové obyvatel Pe-U obraceli své zraky k nebi a ke stálé jeho ozdobě — sesterské planetě, která jejich představy sytila pohádkovými bytostmi, giganty a kouzelníky.

Všichni na Pe-U věřili, že obyvatelé Ar-A odnepamětna přilétali na jejich planetu v kovových korábech. Právě oni, cizinci se světlou tváří, naučili lidi stavět domy a počítat dny, oni to byli, kdo jim přinesli oblečení a zákony. Ty nepokorné stíhali blesky.

Posléze došlo k rozbrojům mezi giganty, což způsobily intriky bohyně Slunce OrO, která nemohla strpět konkurenci ze strany smrtelníků. A protože giganti byli rozděleni na klany, rozpoutala se strašná válka, při níž se všichni navzájem pobili ke spokojenosti rozzlobené bohyně.

V nejrůznějších legendách, které pečlivě shromažďoval neúnavný Olsen, bylo popisováno vzezření gigantů, jejich koráby, dokonce i jazyk se podařilo vyluštit podle pradávných zaklínání.

Je docela možné, že by se Olsen spokojil se svými záznamy a nakonec vydal sborník legend, jednou se však dozvěděl, že v údolí za pohanských chrámem Jednooké panny je posvátné místo nazvané Nebeský kámen. Ve Škole vědění Olsenovi vyprávěli, že tento kámen vůbec žádným kamenem není, ale že jde o koráb gigantů hluboko zarytý v zemi, který před dvaceti lety objevilo lovci.

Po tři měsíce Olsen zasypával Školu vědění žádostmi, aby s ním někoho poslali do údolí, další dva měsíce čekal, až skončí válka klanů, která zuřila v těchto místech, nakonec zlomil odpor své ženy Jeleny a dostal se do údolí.

Když tam uviděl havarovaný planetární koráb, uvěřil v existenci civilizace na Ar-A a dosáhl toho, že tam byla vyslána archeologická expedice.

Archeologové přiletěli na Ar-A před půl rokem.

Poměrně dlouho nemohli nic objevit, protože v mírných a tropických pásmech byla planeta pokryta hustými lesy.

Pak našli trosky města.

Následovaly další nálezy. Jeden závažnější než druhý.

Na Olsenovu žádost přiletěl na Pe-U archeolog Fotij van Kun, aby o těchto nálezech přednášel ve Škole vědění.

Tři dny diskutoval se svými kolegy. Avšak poslední velkou a podrobnou přednášku, což měla být v měřítkách planety senzace, nepřednesl. Archeolog se ztratil.

„Není samozřejmě vyloučeno,“ oznamoval VaraJu, „že máme co dělat s fanatiky.“

„S jakými fanatiky?“ zeptal se Olsen, který se zručně ovíval vějířem z želvího krunýře.