Kir Bulyčov: Agent kosmické flotily

Vojáčků bylo celkem šedesát. Každý jiný. Dokonce i vojáčci jednoho klanu se od sebe lišili svými zbraněmi a brněním. Kdyby vzal všechny peníze, které má uloženy v hotelu, stačilo by mu to.

Jako správný sběratel, který si zvykl nenechávat nic náhodě, van Kun vylovil peněženku a vysvětlil, že má u sebe třiatřicet elů. Takže se teď může koupit jen čtyři vojáčky.

Van Kun si vybral čtyři v nejcharakterističtějším oblečení, opatrně je odnesl na pult a vedle nich položil dvaatřicet elů.

Vtom si všiml, že je prodavač najednou nějaký zděšený.

„Co se stalo?“ zeptal se van Kun. Moc času mu už nezbývalo. Za půl hodiny ho čekají ve Škole vědění.

Prodavač mu odpověděl mnohomluvným projevem, oddělil jednoho vojáčka, vzal si osm elů a zbytek peněz přisunul k van Kunovi.

„Tak to tedy ne,“ řekl nato van Kun, který byl patřičně tvrdohlavý. „To jsou poctivě vydělané peníze, já zadarmo nic nechci. Za chvilku jsem tady a vezmu se všechny ostatní,“ a ukázal na vojáčky, aby vysvětlil, co svými slovy myslel.

Těžko říct, jestli mu prodavač porozuměl, nakonec si však peníze vzal, vytáhl krabičku vystlanou ptačím peřím, uložil do ní figurky, krabičku přikryl papírem. Všechno to dělal ve spěchu, aby na van Kuna nemusel ani pohlédnout.

Van Kun vyhledal na tabuli slovo ‘děkuji’, vyslovil je, uchopil krabičku a nesl ji nesmírně opatrně k východu. U bambusových dveří se ohlédl a viděl, že si prodavač už sundal stříbřitou čepičku a že se s ní otírá čelo.

„Hned jsem zpátky,“ ujistil ho znovu van Kun.

Fotij van Kun byl nevýslovně šťastný.

Sběratelovo štěstí je zcela zvláštní pocit, který nemohou prožívat všichni. Takový pocit je v pravém slova smyslu naprosto nezištný, protože opravdový sběratel bude mít úplně stejnou radost z předmětu v hodnotě pár haléřů jako z věci zcela bezcenné, nejdůležitější pro něho totiž není samotná hodnota, ale fakt, že takový předmět vlastní. V Galaxii by se nenašlo mnoho lidí, kteří by dokázali van Kunovu radost sdílet. Avšak podobní lidé přece jenom existovali, i když je od sebe dělily světelné roky. Van Kun nevnímal prach plachtící nad městem, nevšímal si rozžhavených světlých míst, kam se opíralo slunce, neviděl kolemjdoucí, kteří si ho prohlíželi jako nějakou exotickou bytost. Pospíchal do hotelu. Kdybyste mu řekli, že vojáčci vyrovnaní v krámě mu nikam neutečou a že si je bude moci koupit klidně večer nebo zítra, ani by se nepousmál a nehledě na to, že byl naprosto normální a lidem důvěřoval tolik jako každý druhý, přidal by do kroku. Rázem by vás totiž začal podezírat, že chcete vojáčky koupit sami.

V duchu viděl, jak úplně obyčejný bezejmenný konkurent právě vchází do krámku, aby vojáčky skoupil, proto van Kun doslova proletěl v hotelu halou, přenesl se přes dvě odpočívadla na schodišti (výtah zatím nebyl v provozu), pak si vzpomněl, že si v recepci nevyzvedl klíč od pokoje, vrátil se, znovu se rozletěl po schodišti do třetího patra, celý zadýchaný a upocený otočil klíčem, vběhl do pokoje, opatrně položil krabičku s vojáčky na postel, začal se rychle svlékat, aby se osprchoval. Pak poodešel k psacímu stolu, aby si tu vzal peníze.

Otevřel horní zásuvku.

A nepřestával se divit.

Zásuvku mu někdo pořádně prohrabal.

Fotij van Kun byl puntičkář, vždycky si věci urovnával tak, aby mezery, které je od sebe oddělovaly, směřovaly kolmo. Vyprávělo se o něm, že kdysi na mezihvězdné archeologické základně Athény-8 omdlel, protože na zdi, kam nedosáhl, visela nakřivo reprodukce nějakého obrazu. Fotij van Kun se na obraz díval půl hodiny a nebyl schopen odtrhnout oči, až na něho přišly mrákoty.

Vycvičenému oku Fotije van Kuna stačil letmý pohled, aby mu bylo jasné, že mu v papírech někdo hrabal, že je skládal zpátky, ale že nedokázal všechno urovnat do strohých, přesných linek mezi deskami a listy papíru. Zloděj nejspíš ukradl náprsní tašku s penězi a archeologovými doklady. A co bylo pro Fotije van Kuna nejnepříjemnější, rozházel a rozsypal mu nedotknutelnou krabičku s léky.

Za jiných okolností by Fotij van Kun všechno pečlivě prohlédl, jestli se mu ještě něco dalšího neztratilo, zavolal by recepčního a zavolal by velikánským modrým telefonem připomínajícím šicí stroj na konzulát. V té chvíli ho však nejvíc rozhořčila pouze ztráta peněz, a tedy i fakt, že si nebude moci koupit vojáčky. Ještě ho napadlo, jestli nenechal náprsní tašku v bundě, kterou si brával navečer, když bylo chladno.

Otevřel skříň ve zdi, bunda se povalovala na dně. Náprsní taška v ní nebyla.

Tím prakticky ztratil naději, že peníze najde, a to ho připravilo o několik dalších minut. Pak ještě hledal pod postelí, v koupelně a předsíni. Všude se setkával se stopami nedokonalé, amatérské a rychlé, zato však důkladné prohlídky.

Fotij van Kun se musel vzdát naděje, že peníze najde. Proklel tuto planetu, proklel svou ‘vojáčkovou’ vášeň a uvědomil si, že do zahájení jeho závěrečného vystoupení ve Škole vědění zbývá sedm minut.

Fotij van Kun byl vždy přesný, nesnášel nedochvilnost. Během šesti minut se musel převléknout, o osprchování už nemohla být ani řeč, doběhnout do Školy vědění a vysvětlit prodavači, že peníze sežene zítra a ostatní vojáčky koupí, takže je ‘laskavě nikomu neprodávejte’.

Převlékl se tak rychle, že neměl čas na žádné dlouhé, soudné uvažování. Mohl jen konstatovat, že se stal obětí loupeže, kterých tu bylo, jak slyšel, velké množství. Stát se teprve poměrně nedávno dostal z temné doby klanového nepřátelství a první továrny, školy, první ústřední vláda, to všechno vzniklo jen o málo víc než před sto lety. Takže planeta Pe-U vpadla do kosmické doby, aniž si stačila prožít až do konce své společenské dospívání. V horách obklopujících hlavní město, na ostrovech uprostřed oceánu, v jiných malých státečcích však stále panovaly barbarské zvyklosti a živelnost primitivních vztahů vystříkla čas od času jako příbojová vlna do nového světa ve větších městech. Galaktické centrum zařadilo planetu Pe-U ke světu pro omezený kontakt, vztahy s planetou musely být nesmírně diplomatické, nesměly ani v nejmenším zasahovat do jejího přirozeného vývoje.

Pravda je, že v dějinách Galaktického centra častokrát došlo v rámci tohoto omezeného kontaktu ke komplikovaným střetů. Všelék na to však nebylo možno najít.

Bylo celkem přirozené, že ve složitém a vůbec ne mírovém organismu Pe-U vzniknou síly, které budou usilovat o převahu tím, že budou spoléhat na Galaktické centrum, na jeho nesmírné možnosti, na úspěchy jeho vědy a technologie. Tyto skupiny usilovaly o co nejintenzívnější zapojení do Galaxie v rámci vlastních zájmů na planetě. Už oblečení prvních kosmonautů, kteří přiletěli na Pe-U, vybavení korábů, přístroje a stroje, které měly cizí bytosti k dispozici, stačily — řekněme pro závist. Závist pak přinášela i roztrpčení.

Obdobně Papuánci na Nové Guineji, kteří byli tehdy na úrovni doby kamenné, měli neuvěřitelný obřad. Pamatovali se, kolik cenných a zajímavých předmětů nalezli v letadlech, která spadla na jejich území v době války, a v dalším období si stavěli ze dřeva a bambusu letadla ve víře, že tím přilákají opravdové letadlo.

Fotij van Kun znal příběh, který se stal před třiceti lety na docela jiné planetě. Místní obyvatelé tam přepadli galaktický koráb, zabili posádku a odnesli odtud, co se dalo. Koráb pak uctívali jako kosmické božstvo.