Kir Bulyčov: Mimozemšťané v Guslaru

Lidové nakladatelství

Přeložil Ivo Král, 1979

Mnohdy se nejen vědci, ale i docela obyčejní lidé diví, proč kosmické expedice — když už si (kdovíproč) zvolily za svůj cíl Zemi — nepřistávají někde v Tichém oceánu nebo poušti Takla — makan. Nezasvěcenci ironicky nadhazují pošetilou otázku, proč nepřistávají třeba u Ósaky nebo Golčova Jeníkova? Proč k událostem, jež se dosud nepodařilo zcela objasnit ani vědě, dochází právě u Guslaru Velikého?

Tímto problémem si lámou hlavu nejen nesčetní renomovaní vědci a amatérští astronomové, ale diskutovalo se o něm i na sympoziu v Addis Abebě, a dokonce se o tom vedl vášnivý spor na stránkách Literárního měsíčníku.

Nedávno vystoupil s novou hypotézou akademik Spičkin. Při sledování oběžných drah meteorologických družic dospěl k závěru, že Guslar Veliký leží na vrcholu jakési vypoukliny bublinoidního tvaru, jež není na Zemi pozorovatelná. Zato je zcela zřetelná při pohledu ze systémů sousedních hvězd. Tuto vypouklinu však nelze v žádném případě zaměňovat s kopci či dokonce horskými masívy nebo jinými geologickými útvary, neboť v okolí Guslaru Velikého nic podobného neexistuje.

Město Guslar Veliký leží v rovině.

Je obklopeno jednak kolchozními poli a jednak hustými lesy. Řeky v okolí Guslaru Velikého se od ostatních liší čistotou vody a pomalým tokem.

Na jaře zatopí značnou část území povodně, a když po dost dlouhé době opadnou, zanechávají na zpustošených březích vyvrácené stromy. V zimě odříznou několikametrové závěje Guslar Veliký od ostatních vesnic. V létě je zde naopak jakžtakž snesitelné horko a časté bouře. Zato podzim je tu laskavý a zářivě barevný. Koncem října se pravidelně dostaví plískanice.

V roce 1876 zde pamětníci pozorovali severní záři a třicet let před tím dokonce trojité slunce. Nejnižší teplota tu poklesla na minus čtyřicet osm stupňů (18. ledna 1923).

Dříve žili v lesích medvědi, srnky, divočáci, mývalové, bobři, lišky, rosomáci a vlci. Ti všichni tu žijí dosud, jen v roce 1952 se pokusili v okolí Guslaru Velikého aklimatizovat zubrobizony. Ti se pak značně rozmnožili ve Vrabčí rezervaci, kde se přirozeným způsobem zkřížili s losy, takže ke svému hrozivému zjevu získali ještě mohutné lopatovité paroží a klidnou, mírumilovnou povahu.

Na faunu jsou bohaté i zdejší řeky a jezera. Zcela nedávno vysadili do řeky Gus gambuzy a bílé amury. Dosud však není známo, odkud se tam v posledních letech vzaly a rozmnožily brazilské krevety podobné langustám (Homarus vulgaris ME). Ichtyologové žasnou a rybáři náležitě oceňují jejich chutné maso.

V místním tisku bylo oznámeno, že se v okolí Guslaru Velikého vyskytla i moucha tse — tse. Případy spavé nemoci však zatím zaznamenány nebyly.

Guslar Veliký má osmnáct tisíc obyvatel a žijí zde příslušníci šestnácti národností. V nedaleké vesnici Ostružiník Morušovitý dosud bydlí čtyři rodiny Kožuchů, potomků malého lesního národa ugrofinské jazykové skupiny. Kožuchové mluvili vlastním osobitým jazykem, jenž nebyl dosud definitivně rozluštěn. Jejich latinkou psané písemnictví bylo zpracováno v roce 1926 velkoguslarským učitelem Ivanovem, jenž také sestavil kožušský slabikář. Dodnes mluví kožušským jazykem ještě tři Kožuchové, a to Ivan Semjonov, Ivan Mudrik a Alexandra Malovová.

Historie města Guslaru Velikého sahá sedm set padesát let do minulosti. Poprvé se Guslar připomíná jako město v takzvaném Adrianovském letopisu, kde se uvádí, že kníže Gavril, řečený Dobrotivý, z rodu Potěmkinů „přišech a zahubich vzpurné to obyvatele městečka Guslaru“. To se stalo v roce 1222.

Město pak rychle vzkvétalo, neboť bylo výhodně položeno na křižovatkách obchodních cest vedoucích na Ural a dále na Sibiř a rovněž tak cest směřujících na jih a do západních oblastí Rusi. Guslar byl rovněž ušetřen mongolského jha, neboť tatarští baskakové* poděšeni hustými severskými pralesy raději posílali daňové výměry poštou. Guslařané však odváděli berně jen zřídka a tuze nepravidelně.

Od čtrnáctého století se datuje soupeření mezi Moskvou a Novgorodem, jež se svářily právě o Guslar. Spor skončil až ve století patnáctém definitivním vítězstvím Moskvy. Během těchto událostí bylo město třikrát vypáleno a dvakrát vydrancováno. Jedenkrát srovnala novgorodská družina vévody Lepecha město se zemí.

V následujících letech postihly Guslar postupně morové rány (včetně moru dýmějového), zátopy, cholera a hladomor. Rok co rok tam řádily požáry. Nicméně město bylo po každé epidemii i požáru znovu obnoveno a bělokamenné chrámy se malebně rozložily podél řeky Gus.

Ze všech cestovatelů, kteří se kdy statečně vydali slunci vstříc, pocházela celá třetina z Guslaru, jenž se ve století šestnáctém změnil v kvetoucí město a stal se důstojným konkurentem Vologdy, Usťugu a Nižního Novgorodu. Stačí, když si připomeneme Timofeje Barchatova, který objevil Aljašku, nebo Simona Nebojsu, jenž se s patnácti kozáky vydal až k břehům řeky Kamčatky, či Feďku Merkartorova, který jako první vstoupil na Novou Zemi, nebo známé objevitele Kurilských ostrovů, Čeljabinska, Kalifornie a Antarktidy. Ti všichni se na stará kolena vraceli do rodného města, kde si stavěli až jednopatrové kamenné domy v Tržní ulici, v Modrém úvozu či na Dobytčím svahu. A právě v těch letech se Guslar začal zvát Guslarem Velikým.

Jen tak mimochodem: vědci se dosud neshodli na jednotném názoru, proč se Guslar nazývá právě Guslarem.

Jestliže profesor V. V. Treťjakov zastává ve své monografii Ovládnutí severu stanovisko, že jméno je odvozeno od slova guslar, případně gusle (což je rovněž Rejzmanova hypotéza), neboť výroba těchto nástrojů byla v kraji velmi rozšířena, pak se profesor Ylonen a jiní zahraniční vědci přiklánějí k názoru, že městu dala jméno řeka Gus, na jejímž břehu leží. Existuje nicméně ještě verze dr. Tichonravové, která se domnívá, že na těchto zalesněných územích našli bezpečné útočiště stoupenci českého reformátora Jana Husa, kteří se sem uchýlili před habsburskou tyranií. Nelze konečně pominout ani hledisko dr. Ivanova CSc., jenž odvozuje slovo guslar od kožušského „hus — l’ja“, což v překladu znamená zadní noha velkého medvěda, žijícího na vysoké hoře. Je jistě zajímavé, že mezi Kožuchy se dosud traduje legenda o bohatýru Demovi, který v těchto místech našel nějakého zdechlého medvěda a snědl jeho zadní nohu. Jen ta hora zůstala pro vědu nerozlousknutelným oříškem.

Když se pak koncem 19. století železniční trať vyhnula Guslaru Velikému, ztratilo město svůj původní význam obchodního střediska a stalo se provinčním újezdním městem a říčním přístavem na řece Gus.

V posledních letech se v Guslaru Velikém rozvíjel také průmysl. Je tu pivovar, továrna na knoflíky a v továrně Zarja byla zahájena výroba kancelářských sponek. Je zde rovněž mlékárna, pila a bednářství. Ve městě je průmyslovka pro námořní důstojníky, několik středních škol, školy základní, tři knihovny, dva biografy, klub říčních lodníků a muzeum.