Kir Bulyčov: Mimozemšťané v Guslaru

Ale v očích šoférů se zračilo tak pevné rozhodnutí, že bez dalších námitek sáhl pro peníze.

Ještě ani nevstrčil ruku do kapsy a Udalov už přesně věděl, jaká ta třírublovka bude.

A taky ano! Novoučká, bez jediného faldíčku. Kdyby ji podrobili analýze, určitě by se ukázalo, že nebyla zhotovena dnes, ale kdovíkdy v budoucnosti.

Šofér si samozřejmě peníze od cestujícího časem nevzal. Přinesl tác lahví a když byli zase na dně, bylo na cizinci, aby přinesl další.

„Tak co?“ zeptal se Udalov, když se cizinec nejistým krokem vracel ke stolku. „Prodavačka si ničeho nevšimla?“

„Čeho si měla všimnout?“ zeptal se cizinec a upřel na Udalova pronikavý pohled. Udalov zrozpačitěl:

„Ale to jsem… jen tak žertoval.“

„A na jaké téma jste ráčil žertovat?“

To jsou mi nějaké netýkavky, tihle hosté z budoucnosti, pomyslel si Udalov.

„Znám takovou anekdotu,“ řekl Kornelius. „O tom, jak dva padělatelé udělali čtyřrublovku a když ji u souseda vyměnili, dostali za ni dvě dvourublovky. Chacha — cha!“

Nikdo se nezasmál. Jenom ten starší šofér se zeptal:

„Copak jsou taky čtyřrublovky?“

„Nejsou!“ řekl pevně cizinec cestující časem. „Náhodou vím, že sovětská státní banka nevydala a nevydá emise ani po čtyřech, ani po dvou rublech!“

„Tak na zdraví ministra financí!“ pozvedl sklenici Kolja. „A aby se nám to líp počítalo, ať nám dávají výplatu jen v desetirublovkách!“

„Pěkně nových,“ přidal se promyšleně Udalov.

„To máš jedno. Nové jako staré,“ řekl Kolja.

„O čem to mluvíte?“ ohradil se podezřelý cizinec nejistě. „Například já mám nových bankovek spoustu. Před odjezdem jsem bral prémie.“

Vytáhl z kapsy balíček a zašustil dvaceti novými, krásně vybarvenými papírky. „Prostě mi takové dali.“

„Kde?“ zeptal se rychle Udalov, aby ho zmátl.

„Není to jedno?“ mávl rukou Kolja. „Co je nám do toho?“

Příchozí z budoucnosti se podíval mrzutě na Udalova a zamračil se. Pokus o odhalení se mu zjevně nezamlouval. Však já se ti dostanu na kobylku! pomyslil si Udalov.

Na tribuně před pomníkem se objevili představitelé města a čestní hosté. Primátor Bělov přistoupil k mikrofonu a lidé se obrátili, aby vyslechli řeč.

„Tak já půjdu,“ ozval se cizinec. „Děkuji vám velice.“

„Půjdu s vámi,“ nabídl se Udalov čile.

„Děkuji. Já se obejdu i bez vás,“ řekl muž, blýskl brýlemi a bokem, jako krab, se tlačil k tribuně.

„I nech ho být!“ řekl Kolja. „Ať si jde.“

„Musím,“ vydechl Kornelius a rychle se sbíral. „To je cizinec…,“ ale uvědomil si, že zbytečně mluví. Šoféři měli najednou plno zájmu:

„Cizinec?“ podivil se ten starší.

„Jaký cizinec? Jak to víš?“ ptal se Kolja. „To jako myslíš, že je z Moskvy?“

„Ale ne. Mám takové podezření,“ řekl Udalov a už se tlačil davem. Najednou v hlavě cítil vypité pivo a hrozně se mu chtělo spát. Ale věděl, že nemůže. Nesmí! K odhalení tajemného cizince zbýval už jen krůček.

„Kornelie!“ zvolala Xenie, která zahlédla v davu jeho pleš. „Kam se zase cpeš?“

Naštěstí v té chvíli mávl primátor Bělov rukou, ozvala se dechovka a padající plachta odkryla bronzovou postavu cestovatele.

Udalov se prodíral davem a snažil se neztratit směr, kterým zmizel nevrlý host z budoucnosti. Znenadání vrazil přímo do něj. Cizinec si svého pronásledovatele naštěstí nevšiml, protože měl plné ruce práce. Zapisoval si něco do notesu a přitom se usilovně snažil, aby mu neupadla aktovka. Kornelius taktně posečkal, než cizinec dopíše. Stejně mu neměl kam utéct.

Pak začaly projevy.

Cizinec strčil notes do aktovky a Udalov ho lehce poklepal po rameni.

„To jste vy?“ podivil se muž bez valného nadšení. „Co si přejete?“

„Abyste se přiznal!“ udeřil Kornelius přímo.

„Poslyšte, neobtěžujte!“ ohradil se příchozí z budoucnosti a marně se snažil zmizet v davu.

Ale to už ho Udalov pevně držel za klopu saka.

„Vy mi nerozumíte!“ řekl Kornelius vemlouvavě. „Vy už tam musíte být přece velice humánní a rozumní. Tak když už jste jednou tady, snad si můžeme rozumně popovídat.“

„Proč si myslíte, že ‘my tam’, jak jste se ráčil vyjádřit, musíme být velice humánní a rozumní?“ žasl cizinec. „Kde jste se to dočetl?“

,Já jsem to nečetl. Já to předpokládám,“ vysvětlil Udalov. „Jinak by přece život neměl žádnou cenu… ani smysl.“

„Utěšená představa,“ zavrtěl hlavou cizinec. „Ale o mně to rozhodně neplatí. Já sám jsem egoista, jenž prožil větší část svého života zcela neužitečně. Kromě toho mám rád peníze a nemám rád vlastní ženu. Ujišťuji vás, že je to pravda pravdoucí.“

„Dobrá. Všude je něco,“ nevzdával se Udalov. „Ale stejně bych se k vám chtěl podívat.“

„Tak přijeďte. Co vám brání?“ řekl netrpělivě cizinec.

„Přijedu!“ rozhodl se Udalov.

„To jako myslíte, že se přestěhujete?“ ptal se opatrně cestující časem.

„Třeba. Nebo alespoň načas.“

„To by ovšem chtěl leckdo.“

„Samozřejmě! Kdyby o tom ovšem věděl,“ usmál se Kornelius.

Cizinec trochu vykulil oči a zdálo se, že začíná mít jisté podezření.

Chvíli bylo ticho. Udalov by ještě rád něco řekl, chtěl nějak projevit pohostinnost a vylepšit vzájemné vztahy. Ale jak?

„U nás je ovšem taky hezky,“ řekl opatrně. „Třeba okolí. Přímo okouzlující. Lesy, chlumy… I tetřevy tu lovíme…“

„Lov je krutost!“ prohlásil host z budoucnosti. „Zvířata se musí chránit! Snažit se je pochopit, a ne je lovit! Víte kolik druhů už vyhynulo do naší doby?“

„Správně,“ přisvědčil horlivě Udalov, který se minulý týden taky chystal na tetřevy, jenže zaspal a lovci odešli bez něho, čímž ho naštvali. „Naprosto s vámi souhlasím. Ještě tak posedět s udičkou…“

„Jaký v tom vidíte rozdíl?“ zeptal se cizinec přímo. „Myslíte, že ryba nechce žít?“

„Jéje! A jak…,“ zasmál se Kornelius.

A zase bylo ticho.

Navázat kontakt se jaksi nedařilo. Muž roztržitě naslouchal projevům z tribuny a očima bloudil kolem, jako by v davu hledal skulinku, kterou by se vytratil.

„Ale u nás jsou i slušní lidé,“ vzchopil se znovu Udalov. „I když to byli vášniví lovci. Třeba takový Turgeněv. To byl spisovatel v minulém století. Napsal Lovcovy zápisky.“

„Jo. Četl jsem to,“ řekl příchozí z budoucnosti nerudně. „Přesto je chladnokrevné vraždění živých tvorů amorální!“

„Nějaký kazatel, co?“ ozvalo se za Udalovovými zády.

Kornelius se otočil a uviděl šoféra Kolju, který puzen zvědavostí i snahou pomoci se protlačil davem a vyslechl jejich rozhovor. Tys mi tady chyběl! pomyslel si Udalov.

Cizinec blýskl brýlemi po Koljovi a dotčeně pravil:

„Zajímá-li vás, zda mám nějaké ideály, pak vám mohu říct, že ano. Máte-li však na mysli křesťanského boha, pak ne!“

„Takovýhle lidi já znám!“ řekl Kolja a zapálil si bělomorku. „Vepřovej řízeček, to jo, to si dají. Ale živočišná výroba je jim amorální.“

Dva protivníci najednou byli i na příchozího z budoucnosti moc. Obrátil se, s nečekanou čilostí se prosmýkl pod loktem jakéhosi muže a zmizel v davu. Udalov ho zahlédl ještě na kraji náměstí. Chtěl se vrhnout za ním, ale Kolja ho zadržel: