Kir Bulyčov: Mimozemšťané v Guslaru

Cestou uvažoval o okolnostech, které přivedly k moci Petra Velikého. Dříve ho to nikdy ani nenapadlo. Neměl na to prostě čas. Ale teď si uvědomil, jak žalostně málo toho ví. Vždyť nezná ani to, co je v učebnici. Najednou ho začala zajímat i role, kterou v tom sehrál bojar Šaklovityj. Jenže učebnice o tom téměř nic nepravila.

Kolem něho spěchaly do školy děti. Kornelius právě míjel jednu dívenku a mimoděk se zadíval na její aktovku. Najednou jí řekl:

„After morning tea I go to school.“

A řekl to dokonce víceméně se správnou výslovností.

„Prosím?“ obrátila se k němu dívenka. „A tak! Vy také probíráte tuto lekci?“

„A — a–ano,“ připustil Udalov a zrudl při nečekané lži. Ve škole se sice jazyky učil, ale učil se němčinu a později se už o ni stejně nezajímal. A tak mu bylo divné, že řekl anglickou větu a dokonce věděl, že je anglická. Ovšem větu mohl někde zaslechnout a zapamatovat si ji.

Jenže problém spočíval v něčem jiném. Udalov uměl nejen tu větu, ale uměl celou učebnici angličtiny pro pátý ročník. A to úplně celou. Na požádání mohl odříkat kteroukoliv stránku včetně tiráže, nákladu, jména korektora i data předání rukopisu do sazby.

Když o tom později přemýšlel, nedokázal pochopit, jak to, že mu nedošlo, že právě tohle byl onen kosmický dar. Ale nic nepochopil, jen se podivil a šel dál.

Na lavičce před technikou seděli budoucí kapitáni a biflovali trigonometrii. Do Korneliovy hlavy se hrnuly tangenty, exponenciální i Dirakovy funkce, které se najednou pomíchaly s vyčerpávajícím návodem na přípravu moučných jídel, neboť ze sousedního domu vyšla buclatá paní s kuchařkou v ruce.

To jsou mi věci! pomyslel si Udalov. Co všechno člověka nenapadne.

U vchodu do tržnice ležela na vratkém stolku hromada knížek v bílé obálce. Vedle v krabičce od mýdla byly drobné. Na obálce byl portrét jakési panovnice a titul Tajemství zlaté rakve. Lidé, kteří vycházeli z tržnice, se zastavovali u stolku a kupovali si knížku v naději, že je to detektivka.

Korneliův známý Míša Stendhal, redaktor místních novin, si také koupil tajemnou knížku o zlaté rakvi a obrátil se na Udalova:

„A co vy?“

„Jednak se nezajímám o archeologii a pak, tohle je hrozně nudné,“ netajil se svým názorem Kornelius.

„Občanéé!“ překřičela Kornelia prodavačka. „Kupte si nový román o tajemství Egypta! Kdo zabil Nefertiijti? Tajemství starého paláce na březích Nilu!“

Stendhal se káravě podíval na Udalova: „Málo čtete, Kornelie Ivanyči!“

„Čtu, kolik stačím,“ namítl důstojně Udalov. „Ne míň než ostatní. A tohle je příliš odborné. Tak pro specialisty…“

„Jak to můžete vědět?!“ zaječela prodavačka. „Vždyť jsme tu knížku dostali teprve dneska v noci. A tady stojím sotva patnáct minut! To jsou dneska lidi! Vymyslí si kdeco, jen aby člověka otrávili!“

„No dovolte!“ rozhorlil se Kornelius a přestal se kontrolovat. „Otevřte to vaše Tajemství na straně — řekněme na straně sto třicet! Máte to? Začínám od jedenácté řádky shora.“

Stendhal rychle listoval a okolo se zastavovali zvědavci.

„… Tady na severu hlavního města byly nalezeny šperky se jmény ostatních panovníků a panovnic.“

Kornelius přimhouřil oči a monotónně odříkával: „V omezeném počtu se tu vyskytovaly kartuše se jmény Amenhotepa IV., ve větším množství pak jména Smenchkarého, Tutanchamóna a jeho ženy Anchesenamón. Spolu s kartušemi Nefer…“

„Zadržte!“ zvolal Míša Stendhal. „To je přímo černá magie!“

„Ale jděte, Míšo,“ ohradil se Udalov vyčítavě.

Kornelius se rozhlédl po kolemstojících. To už byl okolo celý zástup. Všichni drželi v ruce bílou knížku otevřenou na straně sto třicet a němě pohybujíce rty, proměřovali Udalova.

„Víš co?“ řekl nějaký plešatý strejc ve vojenské blůze. „Přečti nám něco ze strany sto dvacet! A hned odshora! Možná že se tu stotřicátou speciálně naučil,“ upozorňoval dav zvědavců.

„Jak je libo,“ řekl Udalov. „Jenže v tom to není…“

„Jen čti! Čti!“ ozývalo se kolem a lidé začali listovat stránku sto dvacet.

„Kde to jsme, co?! Za knížku nikdo nezaplatí, obálka je bílá, kdekdo ji ušmudlá a kdo to pak koupí?“ mumlala prodavačka, ale nikdo si jí nevšímal.

„Ho,“ začal Udalov. „To je rozdělené slovo ze stránky sto devatenáct. Tedy: ho pro Réa. Anchesenamón, s přáním, aby žila věčně…!“

„Správně!“ žasl u vytržení strejc v blůze. Vytáhl z kapsy jablko, červený jonatan, a podal ho Udalovovi. „Jen si vem! Nestyď se. S takovým nadáním bys měl studovat.“

„Děkuju,“ řekl Udalov a zrozpačitěl. Uvědomil si, jak asi vypadá. U vchodu do tržnice stál jeho šéf a pod vousy si mumlal o starověké arabské republice.

„Kornelie Ivanoviči,“ řekl Stendhal, když dohonil Udalova, jenž se dal na zbabělý útěk. „Poslyšte, já s vámi musím mluvit.“

Za nimi se nesl hlas prodavačky, která se konečně vzpamatovala:

„Kupte si novou detektivku o tajemství sarkofágů! Kdo zabil královnu Nefertiijti a jejího muže! Právě dnes přišla z Moskvy!“

Stendhal ani nestačil uchopit Udalova za loket, když nové události upoutaly jeho pozornost:

Po ulici, s hlavami zvednutými k byzantským cibulkám chrámu, se šinula skupinka zahraničních turistů, což je v Guslaru Velikém zjev kromobyčejně vzácný. Větší část tvořily postarší naondulované dámy v kloboučcích, ozdobenými papírovými či nylonovými květy.

Manželé těchto dam, nepochybně zaoceánští penzisté, byli ověšeni různými polaroidy a nikony a vypadali dobromyslně.

Živě se mezi sebou bavili.

Udalov kousal červené jablko a úžasem se nemohl pohnout z místa. Rozuměl jim každé slovo! A nejen to, slovo od slova znal i obsah anglo — ruských konverzací, které vykukovaly dámám z kabelek a pánům z kapsy.

Každá jejich věta končila vykřičníkem:

„Co je to za nepořádek!“

„Pohleďte! Ta velkolepá barbarská architektura!“

„Můj bože, to mokro!“

„Missis Henry, podívejte se na toho domorodce s jablkem v puse! Jak je komický! Ta slovanská bezprostřednost!“

„Hrome, co bude s tou snídaní! Takových hodin a průvodkyně bůhvíkde!“

„Ten chrám by vypadal na pozadí Nótre — Dame de Paris velkolepě!’

„To jsou poměry! My tady platíme tvrdou valutou…“

„Ach, co to říkáte!“

„No jen se podívejte na toho domorodce s jablkem!“

Udalov konečně pochopil, že ten domorodec s jablkem je on sám. To ho dohřálo! Vykročil a s příjemným brooklynským přízvukem pravil:

„Promiňte nevzdělanému domorodci, ale zřejmě hledáte hotel Vologdu. To prosím zahnete tady nalevo a budete stát přímo před ním.“

„Ach!“ hekla missis Henry. „Promiňte, co jste to říkal?“

„Myslím, že se vyjadřuje přinejmenším stejně srozumitelně jako prezident Nixon,“ řekl její manžel. „Takže ho poslechnem a půjdeme vlevo. Díky, pane!“

Celá skupina poslušně odšuměla, jen malý turista s napomádovanými kučerami stál rozpačitě na místě.

„A co vy?“ zeptal se anglicky Kornelius. „Ach tak, vy jste Portorikánec.“

Udalov hladce přešel na španělštinu a zopakoval instrukci v Portorikáncově mateřštině.

„O gracias, seňor!“ zvolal turista. „Víte, když někdo mluví anglicky tak plynně jako vy, bohužel všemu nerozumím.“