Kir Bulyčov - Mimozemšťané v Guslaru

„Nech ho! Raději mi vysvětli, co je to vlastně zač. Já taky cítím, že s ním něco není v pořádku… Jenže bych asi neuměl říct proč.“

„Ale taková zvláštní záležitost,“ nevěděl honem kudy kam Udalov.

„Jen povídej,“ řekl Kolja.

Držel Kornelia pevně za ruku a lidé kolem se už po nich začali ohlížet. Aby se vyhnul skandálu, řekl Udalov:

„Pojďme odtud.“

„Tak pojď,“ souhlasil Kolja.

Konečně se vymotali z davu. Korneliovi poklesla nálada a cizince nebylo nikde vidět. Lov na člověka z budoucnosti se nepodařil, pomyslel si hořce Udalov. Jako ti tetřevi! A co! Možná že ani z budoucnosti nebyl, snažil se uchlácholit sám sebe.

Vzal si od Kolji papirosu a pověděl mu všechno o svých podezřeních.

Kolja se ukázal být kupodivu bystrým mládencem. Hlavní myšlenku pochopil okamžitě, i když se k ní stavěl dost kriticky. Měl vlastně stejné námitky jako Pogosjan:

„Proč by cestoval z budoucnosti právě do Guslaru, i když Velikého? Pro tuhle merendu?“

Z obou ještě táhlo vypité pivo.

„Vůbec nic nechápeš,“ zabručel Udalov. „Vůbec nechápeš, jakou jsme promarnili šanci. Víš, co jsme se mohli všechno dovědět?“

Kolja se podíval vážně na Udalova a řekl:

„Jen klid, příteli! Kolja to zařídí. On tě urazil… Mlč! Já to vím. Urazil tě! Ale teď ho najdeme a trochu ho zmáčknem. Mlč! Stačí, když řekneš, a Nikolaj to zařídí. Pojď!“

Kolja šel rozvážně vpředu, Kornelius se motal za ním a bručel:

„Nic nechápeš, Koljo! On mě neurazil. S ním nemůžeme takhle… Je to přece host!“

„Pojď a nezdržuj!“ řekl Kolja. „Bůhvíco si zapisoval do toho notýsku, špión… Jen pojď, všechno se dovíme. Mně se nevykroutí!“

Příchozí z budoucnosti utekl až k řece, k Dmitrijevskému chrámu. Tam si sedl v parku na zelenou lavičku a znovu otevřel notes. Na náměstí odtud nebylo vidět, a dokonce i hluk zesilovaný reproduktory sem doléhal jen nezřetelně.

Cítil se v bezpečí.

Ale poněkud křivolaká cesta náhodně zvolená Koljou a Korneliem vedla nejen do parčíku, ale přímo k zelené lavičce.

Když cizinec uviděl své pronásledovatele, zastrčil notes do aktovky a chtěl vzít nohy na ramena.

Pozdě!

„Stůj!“ křikl Kolja. „Ruce vzhůru! A nepokoušej se nám uniknout!“

Cizinec důstojně rezignoval:

„Ani mě nenapadne,“ mávl rukou. „Co chcete? Peníze? Prosím, vemte si, kolik chcete…,“ pokusil se vytáhnout balíček nových bankovek, ale Udalov ho rozhodným gestem zadržel:

„Copak jsme nějací lupiči!? Vy jste nás nepochopil.“

„Ovšemže nejsme lupiči!“ řekl přísně Kolja. „Tak snadno se nevykoupíš. My jsme tě odhalili! Ty jsi přišel z budoucnosti! Přiznej se!“

Cizinec krutě zalitoval, že to nejsou lupiči a že se jeho podezření potvrdilo.

Kornelius pohlédl vyčítavě na Kolju. Takhle to všechno zkazí.

„To není pravda,“ řekl cizinec a stále ještě doufal, že to snad přece jen budou lupiči. „To mi nemůžete dokázat!“

„My to nepotřebujeme dokazovat,“ řekl sebevědomě Kolja. „My tě teď prohledáme a co najdeme? No falešné doklady, přece!“

„Já s sebou žádné doklady nemám,“ ozval se cizinec. „Já je nechal v hotelu.“

„No ovšem! Oni s sebou raději žádné doklady nevozí, to je přece jasné,“ pokýval hlavou Kornelius. „To je také nejrozumější. Než falešné, tak raději žádné.“

„Ještě něco?“ zeptal se cizinec s lichou nadějí. „Mohu už jít?“

„Až se přiznáš, tak si jdi!“ trval na svém Kolja.

„Pochopte to konečně. Vy ztrácíte čas, my ztrácíme čas a přitom máme o vás čistě vědecký zájem,“ přidal se Udalov.

„Přesně tak!“ ozval se znovu Kolja. „Nás si jen tak nekoupíš!“

Cizinec se zachmuřil a uvažoval.

Korneliovi se zdálo, že příchozí z budoucnosti konečně pochopil bezvýchodnost svého postavení a že už nebude zapírat, ani se vzpouzet.

„No tak!“ naléhal Udalov. „Ze kterého jste století?“

Cizinec hluboce povzdychl a pod brýlemi se mu objevily slzy. V té chvíli se na schodišti chrámu objevily dvě dívenky v kalhotách a pestrých blůzičkách.

„Podívej!“ povídá jedna, která si dosud nevšimla dramatu, jež se odehrávalo opodál. „Podívej ty nádherné fresky ze sedmnáctého století! Ta exprese…!“

„A ta kachlová kamna! Vidělas ta kachlová kamna, Nelly?“

„Viděla… Podívej! Kdo je to tam dole?“

Děvčata seběhla po schodišti a zamířila k Udalovovi, Koljovi a cizinci.

„Sergeji Petroviči,“ překřikovala jedna druhou. „Měl jste úplnou pravdu. Ten Poslední soud vůbec není komponován podle obvyklého kánonu. Guslarská škola opravdu existovala! Rapport si udělal pěknou ostudu.“

Poměr sil se změnil.

Aha! Telepaticky si přivolal posilu! pomyslel si Udalov. Teď jsou tři, a my jenom dva. A ty holky? Kdoví jestli to není jejich Bezpečnost?

„Jaké štěstí!“ zvolal cizinec s úlevou. „Už jsem si myslel, že vás nikdy neuvidím.“

„Oni vám něco dělají?“ zeptala se podezíravě jedna z dívek „a podívala se přísně na Udalova.

„Ale kdeby! Vůbec ne,“ řekl Kolja a táhl Kornelia za rukáv pryč.

„Za chvíli přijdou naši,“ dodala dívka významně.

Propánakrále! Kolik jich tady vlastně je? polekal se Kornelius. Jestli jsou agresivní, tak je s námi amen.

A jako by slyšeli, co dívka povídá, objevili se ve dveřích chrámu ostatní. Bylo jich asi deset, s fotoaparáty, notesy a kamerami. Byli vysocí i malí, mladí i staří a ke všemu s nimi byla Jelena Sergejevna z městského muzea.

No maucta, to bude ostuda! pomyslel si Kornelius a poslušně ustupoval za Koljou.

„Áá! Tady jste, profesore!“ zvolal jeden z cizinců. „Skvost! Nádhera!! Nenalézám slov…“

„Koukám, že si svého profesora vážíte,“ ozval se Kolja.

„Ovšem!“ řekla dívka. „To všechno jsou jeho žáci. Toho si váží celý svět.“

Když profesor odcházel, bezpečně obklopen suitou svých žáků, mrkl na Udalova s netajenou úlevou.

Kornelius k němu pocítil úctu i vděčnost. Vždyť na ně mohl zavolat i Bezpečnost.

Na Udalova dolehla únava i vypité pivo. Zhroutil se na lavičku a složil hlavu do dlaní. Kolja se sedl vedle a řekl:

„Tak nám to nevyšlo, co? Myšlenka to ovšem byla velkolepá!“

„Nejraději bych na všechno zapomněl,“ řekl hořce Kornelius. „Jenom, prosím tě, nikomu ani slovo!“

„Neboj! To víš. Mě taky viděli. A vůbec, co sis od toho sliboval?“

„No jako že by nám třeba vyprávěl o naší budoucnosti a tak.“

„M — no jo…,“ řekl Kolja a rozpačitě se zvedl. „Tak já abych šel. Jinak jsi fajn kluk, ale trochu ti haraší na cimbuří. Člověče, už ve škole nás přece učili, že cestování časem není možné!“ Vstal, strčil něco Korneliovi do kapsičky u saka a šel. Cestou se ještě otočil, zamával a přátelsky se usmál.

Udalov s návratem nespěchal. Kdoví jestli si toho lovu na profesora někdo nevšiml a to by pak byly radosti…

Roztržitě sáhl do kapsičky, aby se podíval, co mu to tam Kolja dal. Ukázalo se, že je to kartička, jako bývají reklamní kalendáříky.

Kornelius zíral jako ve snách.

Nahoře na okraji bylo zlatými číslicemi vytištěno 2075!

Na rubu byl obrázek.

Město s velkými domy, na obloze létající stroje a zářící slunce. Obrázek byl plastický a lístečky na stromech div neševelily ve větru budoucnosti.