Kir Bulyčov - Půlka života…

Z ruského originálu Polovina žizni, vydaného v roce 1973,

přeložil Josef Týč,

Ilustrace M. Havlíček.

Vyšlo jako čtení na pokračování v časopise 7 pionýrů.

Kousek nad Kaljazinou, kde se Volha rozlévá do širokého táhlého oblouku, kterému se postavil do cesty vysoký levý břeh, se táhne velký ostrov porostlý borovicemi. Ze tří stran ho omývá Volha, na čtvrté straně přímo protéká její rameno, které vzniklo, když byla dokončena přehrada v Ugliči a stoupla hladina vody. Za tím ostrovem, spíše za tím ramenem, začíná borový les. Od vody každému připadá tmavý, hustý a nekonečný. Ve skutečnosti tak velký není, dokonce není ani hustý. Protínají ho cesty a pěšiny vyšlapané v písku, takže jsou po dešti vždycky nejdřív suché.

Jedna z takových cest vedla až k samotnému kraji lesa, táhla se podél žitného pole rovnou k vodě proti ostrovu. Vždycky v neděli, zvláště v létě, když bylo pěkné počasí, přivážel autobus lidi, kteří si sem přijížděli odpočinout. Chytali tu ryby a opalovali se. U břehu, kde cesta končila, často přistávaly motorové loďky a plachetnice, a to pak bylo od vody vidět stříbrné a oranžové stany. Stále víc turistů si volilo místo právě na ostrově. Měli pocit, že tam najdou samotu, proto se stále větší námahou vyhledávali volné místo mezi stany, sbírali pohozené plechovky a spoustu dalších odpadků, které tu zanechali jejich předchůdci, hubovali jim za to, byli přesvědčeni, že se nechovají k přírodě dobře, že to je barbarství, ovšem nic jim nebránilo, aby při odjezdu i oni nenechávali na břehu úplně stejný nepořádek. Vždycky navečer turisté rozdělávali ohně, popíjeli čaj, ale na rozdíl od těch, kdo chodili po svých, kteří byli vázání jenom na to, co si s sebou přinesou na zádech, tihle nezpívali, nedělali rámus, nejčastěji sem přijížděli s celými rodinami, dětmi, psy, se zásobami nejrůznějších potravin, s vařiči.

Jednoruký hajný se zamračenou a takovou pomačkanou tváří, který se chodíval koupat do míst, kde končila lesní cesta, si už zvykl a nerozčiloval se na turisty, přestal se bát, že zapálí les. Věděl, že jeho turisté jsou lidé spolehliví, solidní, že táboráky po sobě pokaždé polijí nebo aspoň udupou.

Vždycky ze sebe shodil uniformu s lesáckým označením na límci a výložkách, obratně se zul a opatrně vstupoval do vody, ohmatával totiž nohama dno, aby si nestoupl na rozbitou láhev nebo ostrý kámen. Pak se zastavil, když se dostal až po pás do vody, zhluboka se nadechl a ponořil se celý. Plaval ouško a tempa dělal svou jedinou rukou. Naděžda s Olinkou obvykle zůstávaly na břehu. Naděžda myla nádobí, protože v hájence na tomto konci cesty žádná studna nebyla, a když s tím byla hotova dřív, než se hajný vykoupal, usedala na kámen a čekala na něho, dívala se na vodu, na řadu ohňů na protějším břehu, které jí připomínaly ani nevěděla proč noční městskou ulici a lákaly ji k cestě do Leningradu nebo do Moskvy. Jakmile viděla, že se hajný vrací, podávala mu vždycky prázdné nádoby, on do nich nabíral vodu kousek od břehu, kde byla voda čistší.

Když byli poblíž turisté, hajný přes sebe vždycky přehodil blůzu od uniformy a vydal se k táboráku. Nechtěl lidi rušit, domlouval jim vlídně, zdvořile, hlavu měl natočenou trochu vlevo, aby nikdo neviděl jizvu na levé tváři.

Cestou zpátky se každou chvíli zastavoval, sbíral papíry a všelijaké odpadky, všechno to odnášel k díře, kterou tu jaro co jaro vykopal a kterou nikdo kromě něho nepoužíval. Když mu nezbýval čas nebo když nebyla sezóna a břehy byly opuštěné, Jednoruký hajný se u vody dlouho nezdržoval. Nabral vodu a spěchal domů. Naděžda sem přijížděla jenom na sobotu a Olinka byla ještě malá, bála se zůstávat navečer doma sama.

Šel po pružné rovné cestě mezi narůžovělými borovicemi, jejichž kmeny čím blíže zemi, tím byly tmavší, u pat stromů vyrážely vrstvou šedivých jehliček borůvky a rostly houby. Hajný houby nejedl, neměl je rád a ani je nesbíral. Měla je ale ráda Olinka, a tak aby jí udělal radost, naučil se je nakládat do soli a sušit na půdě. Pak je všechny dal Naděždě. Vždycky když přijela. Olinka byla hajného neteř. Dcera jeho bratra, který se před třemi lety zabil v autě. Oba dva, tedy hajný Timofej Fedorovič a jeho zemřelý bratr Nikolaj pocházeli z těchto míst. Timofej se vrátil bez ruky z války a usadil se takhle v lese, Nikolaj byl mladší, ten se na frontu ani nedostal. Zatímco Timofej zůstal starým mládencem, Nikolaj si vzal v osmačtyřicátém Naděždu, po roce se jim narodila dcera, žili si v klidu a míru, dokud nedošlo k tomu neštěstí. Nikolaj havaroval a zemřel v nemocnici.

Před smrtí se spolu vídali jen zřídka, avšak hned další léto po jeho smrti se shodou okolností hajný dostal do města, zašel za Naděždou a pozval ji, aby i s dcerou přijely za ním do lesa. Věděl, že Naděžda na tom s penězi nijak slavně není, že žádné jiné příbuzné nemá. Pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici. A tak ji k sobě pozval, aby mu tam přivezla holčičku.

Od té doby Naděžda přivážela Olinku ke strýci Timofejovi každé léto, na celý měsíc, a co víc, vždycky v sobotu přijížděla i ona, poklidila v hájence, umyla podlahu a snažila se být nějak užitečná, protože strýc Timofej si žádné peníze za Olinku samozřejmě nevzal. A to, že pořád něco v hájence dělala, místo aby si odpočinula, Timofeje zlobilo a tak trochu také dojímalo.

Schylovalo se ke konci srpna, počasí bylo den ze dne horší, noci chladné a vlhké, až člověku připadalo, že sem táhne z nějakého sklepa nebo až od samotného Rybinského moře. Turisté se rozjížděli. Byla poslední sobota, Timofej slíbil, že za tři dny Olju přiveze rovnou do školy, měla totiž jít do první třídy. Nastala poslední noc, kdy Naděžda přenocuje u Timofeje. Je také možné, že hajný přijede do Kaljazinu na svátky, možná že se ale až do nového roku neuvidí.

Naděžda myla nádobí. Na podlaze ležel kousek jádrového mýdla. Umývala sklenice a talíře, které se tu nahromadily od oběda i večeře. Tak trochu si s každou sklenicí pohrávala. Olje byla zima, a tak se rozběhla někam mezi křoví na houby. Lesník seděl na kameni s blůzou přehozenou přes ramena. Neměl v úmyslu se jít koupat, ale ani doma neměl nic na práci. Oba mlčeli.

Hajný se v tom okamžiku necítil nejlépe, uvědomoval si, že si nemůže zcela otevřeně promluvit s Naděždou a navrhnout jí, aby u něho zůstala natrvalo. Nebýt jeho bratra Nikolaje, bylo by to pro něho všechno snazší, a tak se hajný raději díval na šedivou podvečerní vodní hladinu, na černý ostrovní les připomínající vysoký plot, na osamělé světlo jediného táboráku. To nebyli turisté, ten oheň zapálili místní rybáři.

Avšak i Naděžda byla stísněná, jako kdyby čekala, že jí hajný chce něco říct. Napřímila se, schovala pod bílý, šátek s červenými puntíky pramen rusých vlasů. Za léto jí vlasy zesvětlely, byla tak opálená, že i zuby jako kdyby jí zbělely a oči se ji rozsvítily. Timofej se raději otočil, protože Naděžda se na něho dívala dlouho a upřeně. Na něho, na invalidu by se neměl nikdo takhle dívat, je ošklivý chlap a navíc je starší bratr jejího zemřelého muže. Tím spíš, když si navíc v duchu přál, aby odtud Naděžda neodjížděla.