• Пожаловаться

Kir Bulyčov: Půlka života…

Здесь есть возможность читать онлайн «Kir Bulyčov: Půlka života…» весь текст электронной книги совершенно бесплатно (целиком полную версию). В некоторых случаях присутствует краткое содержание. категория: Фантастика и фэнтези / на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале. Библиотека «Либ Кат» — LibCat.ru создана для любителей полистать хорошую книжку и предлагает широкий выбор жанров:

любовные романы фантастика и фэнтези приключения детективы и триллеры эротика документальные научные юмористические анекдоты о бизнесе проза детские сказки о религиии новинки православные старинные про компьютеры программирование на английском домоводство поэзия

Выбрав категорию по душе Вы сможете найти действительно стоящие книги и насладиться погружением в мир воображения, прочувствовать переживания героев или узнать для себя что-то новое, совершить внутреннее открытие. Подробная информация для ознакомления по текущему запросу представлена ниже:

Kir Bulyčov Půlka života…

Půlka života…: краткое содержание, описание и аннотация

Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «Půlka života…»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.

Kir Bulyčov: другие книги автора


Кто написал Půlka života…? Узнайте фамилию, как зовут автора книги и список всех его произведений по сериям.

Půlka života… — читать онлайн бесплатно полную книгу (весь текст) целиком

Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «Půlka života…», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.

Шрифт:

Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

„Poslyš,“ ozval se Dag, „mám něco pro tebe. Ten koráb byl zřejmě opuštěn před čtyřiceti lety.“

„A nebylo to před třiceti?“

„Možná že i před padesáti. Dostal jsem předběžnou zprávu od mozku.“

„Neblázni,“ řekl Pavlyš. „Před třiceti lety jsme se přece ještě nedostali za hranice sluneční soustavy.“

„Já vím,“ odpověděl mu Dag, „ještě to prověřím. Jenom jestli jsi neměl halucinace.“

Neměl co prověřovat. Tím spíš, když věděli, že koráb, který našli, se od Slunce nevzdaloval. V krajním případě se k němu po řadu let blížil. Před tím se však musel vzdalovat. A před čtyřiceti padesáti lety lidé dobývali Mars, přistávali na Plutu. A tam za Plutem byl pro ně neznámý vesmír, asi jako pro dávné mořeplavce neznámé země. A v tom vesmíru neuměl nikdo mluvit ani psát rusky…

Pavlyš přešel do dalšího patra, pokoušel se orientovat v labyrintu chodeb, výklenků, komor. Po půl hodině řekl:

„Byli to nějací vetešníci.“

„A co Naděžda?“

„Zatím nic.“

Možná že stopy po Naděždě přehlédl, možná že kolem nich jen procházel. Vždyť i na Zemi stačí poodejít od standardního světa letišť a velkých měst a člověk ztratí možnost i právo posuzovat skutečný smysl věcí a jevů. Tím nesrozumitelnější byl smysl předmětů na korábu. I účel té polokoule, která se mu s takovou lehkostí rozjela, výklenků nacpaných všelijakými věcmi a přístroji, jejichž užití bylo naprosto nepochopitelné, propletence drátů a trubek, výrazných skvrn na stěnách a mřížek na stropě, úseků s kluzkou podlahou a popraskaných zpola průhledných přepážek. Pavlyš nebyl schopen přijít na to, jací obyvatelé korábu vlastně byli. Jednou se totiž dostal k místnosti, kterou mohli obývat obři, podruhé se zase ocitl před komůrkou, která mohla patřit trpaslíkům, pak dorazil k zamrzlému bazénu a připadalo mu, že vidí nějaká těla v kalném ledu. Pak se ocitl v prostorném sále, jehož vzdálená stěna připomínala přístroj posetý slepými obrazovkami, řady knoflíků se táhly u samotné podlahy i u stropu dobrých pět metrů vysoko.

Tato nelogičnost, nedůslednost neznámého světa ho dráždila, protože mu nedovolovala vytvořit si ani tu nejjednodušší pracovní hypotézu, k níž by mohl připojovat další fakta. A právě tohle jeho mozek unavený blouděním takovým labyrintem neustále vyžadoval.

Za řídkou mříží (někdy bylo možno dokonce prolézt mezi dráty) ležela černá hmota vyschlá ve vakuu. Nejspíš to kdysi byla živá bytost velká asi jako pozemský slon, že by to byl jeden z kosmonautů? Mříž ho však oddělovala od chodby. Sotva by se musel skrývat za mřížemi. Na okamžik ho napadlo, že tento kosmonaut byl potrestán. Prostě ho dali do vězení. A když pak museli ve spěchu opustit koráb, jednoduše na něho zapomněli. Nebo ho nechtěli vzít s sebou.

Pavlyš tu myšlenku sdělil Dagovi, ten však namítl:

„Záchranný člun byl propočten na podstatně menší bytosti. Vždyť jsi viděl hangár.“

Dag měl pravdu.

Na podlaze se vedle vyschlé hmoty povalovala prázdná nádoba, kulatá prázdná nádoba asi patnáct centimetrů v průměru. Za další půlhodinu objevil Pavlyš v následující chodbě kajutu, v níž žila Naděžda. Nevstoupil dovnitř. Zastavil se na prahu, hleděl na pečlivě ustlanou postel s šedivý mi povlaky, na šátek pohozený na podlaze, byl vyrudlý častým praním, takže drobné růžové puntíky na něm skoro nebylo vidět, na polici, kde stál hrníček s uraženým uchem. Kdykoli se sem později vracel, vždycky tu nalézal spoustu dalších Naděždiných drobností, nalézal po ní stopy i na dalších místech korábu. Tehdy si však zapamatoval jenom růžové puntíky na šátku a hrníček bez ucha. Protože takový nález byl mnohem neskutečnější než tisíce neznámých strojů a přístrojů.

„Všechno je v pořádku,“ řekl Pavlyš. Uvedl do chodu rozprašovač konzervátu, aby uchoval v kajutě všechno v původním stavu. Teprve pak vstoupil.

„Co je v pořádku?“ zeptal se Dag.

„Našel jsem Naděždu.“

„Cože?“

„Ale ne, Naděždu ne. Našel jsem, kde tu žila.“

„Vážně?“

„Jistě. Je tady její hrníček. A ještě tu zapomněla šátek na hlavu.“

„Hele,“ Dag na to, „věřím, že ses nezbláznil. Stejně tomu ale nemůžu uvěřit.“

„Já taky ne.“

„Představ si,“ uvažoval Dag, „že bychom přistáli na Měsíci a našli dívku, jak tam sedí a dejme tomu vyšívá.“

„Tak tohle je něco podobného,“ přitakal Pavlyš. „Jenomže je tady jenom hrníček. S uraženým uchem.“

„A kde máš Naděždu?“ zeptal se Sato.

„To nevím,“ řekl Pavlyš. „Ta už tu hodně dlouho není.“

„A co dál?“ zeptal se Dag.

„Tak něco povídej. Jak vypadala?“

„Byla krásná,“ prohlásil Sato.

„Samozřejmě,“ souhlasil Pavlyš. „Byla moc hezká.“

Vtom si Pavlyš všiml malé, až po okraj naplněné skříňky za lůžkem. Jako kdyby se Naděžda chystala na cestu, něco jí v tom ale zabránilo, musela všechno nechat tady a odejít s prázdnýma rukama. Pavlyš postříkal všechny ty věci konzervátem a poskládal je na lůžku. Byla tam sukně z nějaké umělé hmoty sešitá nylonovými tlustými nitěmi, takový pytel s vystřihnutou dírou pro hlavu a ruce, dál snad šála nebo přehoz, to bylo spleteno z různobarevných drátků…

„Žila tady hodně dlouho,“ oznamoval Pavlyš.

A docela na dně skříňky ležel svazek bílých čtvercových lístků popsaných pravidelným písmem silně skloněným doprava. Pavlyš se přemohl a nečetl, co je na nich napsáno, dokud je nezpevnil a neujistil se, že se mu nerozpadnou pod rukama. Číst je začal, teprve až když se vrátil do své buňky, kde si mohl svléknout skafandr, ulehnout na měkkou matraci a pořádně si posvítit.

„Čti nahlas,“ požádal ho Dag, ale Pavlyš to odmítl. Byl nesmírně unavený. Slíbil, že přečte jen ta nejzajímavější místa. Nejdřív si to všechno ale prohlédne sám. Beze slova. Dag nic nenamítal.

4

‚Tenhle papír jsem objevila před dvěma měsíci, nedokázala jsem ale najít nic, čím bych mohla psát. Teprve včera mě napadlo, že ve vedlejší místnosti, kde sedí jeden z hlupáčků, jsou shromážděny kameny vypadající jako tuha. Jeden z nich jsem si tam vzala. A teď začnu psát.‘ (Druhý den si Pavlyš všiml poškrábaných stěn v Naděždině kajutě, škrábance byly v dlouhých sloupcích pod sebou, a tak ho napadlo, že to mohl být Naděždin kalendář.)

‚Už dávno jsem si chtěla psát deník, protože pořád věřím, že jednou, i kdybych se takového dne neměla dočkat, mě někdo najde. Člověk přece nemůže žít bez jakékoli naděje. Někdy lituji, že nevěřím v boha. Mohla bych na něho spoléhat a myslet si, že to všechno je zkouška, kterou na mě seslal.‘

Tím lístek končil. Pavlyš si uvědomil, že lístky jsou uspořádány časově za sebou, ale Naděžda že nemohla psát deník každý den. Někdy zřejmě uplynuly týdny, než se znovu dostala ke psaní.

‚Dneska jsou nějak uspěchaní. Mám to proto také těžší. Zase jsem kašlala. Vzduch se tady ani nepohne. Ale člověk si zřejmě může zvyknout na všechno. Nejtěžší ze všeho však je, když se ocitne sám. Naučila jsem se povídat si nahlas. Nejdřív mi to bylo trapné, pořád jsem si myslela, že mě může někdo slyšet. Teď už si dokonce i zpívám. Musím zaznamenat, jak se to všechno se mnou stalo, protože nedej pámbů, aby se ještě někdo jiný dostal do mé situace. Dnes mi je zvláště těžko a když jsem šla do zahrady, cestou jsem se tak zadýchala, že jsem si musela sednout a odpočinout rovnou u jedné stěny a hlupáčkové mě přivlekli zpátky napůl mrtvou.‘

Читать дальше

Шрифт:

Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Похожие книги на «Půlka života…»

Представляем Вашему вниманию похожие книги на «Půlka života…» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё не прочитанные произведения.


libclub.ru: книга без обложки
libclub.ru: книга без обложки
Kir Bulyčov
libclub.ru: книга без обложки
libclub.ru: книга без обложки
Kir Bulyčov
Kir Bulyčov: Průsmyk
Průsmyk
Kir Bulyčov
libclub.ru: книга без обложки
libclub.ru: книга без обложки
Kir Bulycov
Отзывы о книге «Půlka života…»

Обсуждение, отзывы о книге «Půlka života…» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.