Kir Bulyčov: Agent kosmické flotily

Archeolog Fotij van Kun byl nevýslovně šťastný.

Takový pocit se nedal měřit významem toho, co se ve skutečnosti událo. Výsledek dlouhých let čekání na vítězství, završení nekonečně trvající práce, závěr dlouhodobé cesty, to vše může pro člověka znamenat únavu nebo dokonce určité rozčarování, zatímco nenadálá maličkost ho může naplnit radostí až po okraj.

Fotij van Kun mířil do hotelu ulicí Tří naplnění. Za poslední čtyři dny tuto krátkou, přímou cestu už důvěrně znal. Znamenalo to deset minut chůze ve stínů domů visících nad chodci jako obrovské tykve nad mraveništěm. Generální konzul Olsen, mrňavý, obtloustlý, avšak patřičně vzdělaný a zdvořilý člověk, toto město nazval městem pro obry. „Tento druh obydlí,“ vysvětloval Fotiji van Kunovi, „je dílem historického vývoje. Vzniklo v době nepřátelství mezi klany. Ono se totiž těžko dá útočit na vajíčko postavené na špičku a navíc trůnící na pilotech. Proto i okna nejsou nikdy níž než pět metrů nad zemí.“ Každá obydlená tykev byla natřena výraznou barvou, původně to byla barva klanu, a nyní, když už pojem klanu odumíral, šlo spíše o barvu, která byla v módě.

Vysoko nad hlavou se tykve téměř dotýkaly boky, pod nimi byl na dlažbě příjemný chládek. Fotij van Kun dorazil na křižovatku, slunce se mu opřelo rovnou do tváře, proto podobně jako ostatní chodci i on pospíchal do stínu nejbližšího domu. Přicestoval do tohoto města v nejteplejším období a po chladu a šeru u vykopávek na planetě Ar-A nedokázal přivyknout prašnému vedru. Zvlášť kruté to bylo v hotelu. Postavit takovou budovu vyžadovala doba, protože se počítalo s turisty z jiných světů. Tak ve městě vyrostl jakýsi kufr zasazený mezi melouny. Klimatizace v něm nefungovala a jestliže se v tradičně postavených domech s dvojitými stěnami drželo v zimě teplo a v létě příjemný chládek, pak zrcadlové plochy hotelu vytvořily dokonalý shromažďovač slunečního tepla. Nejteplejší pokoj v hotelu, který patřil nyní archeologovi, byl současně nejteplejším místem ve městě.

Cestou do hotelu, kde se chtěl převléknout a osprchovat před svou přednáškou, si s hrůzou představoval, jak vkročí do dlouhé řady pokojů rozpálených sluncem, když vtom si všiml toho krámku.

Do krámů, podobně jako do všech domů, se musí šplhat po strmých schodech. Když si někdo chce prohlédnout vývěsní štít, musí zvrátit hlavu dozadu. Aby prodavači nenutili zákazníky k tomuto náročnému úkonu, vystavovali vzorky svého zboží na dlažbě rovnou u schodů. Samozřejmě, že sem nedávali nejcennější předměty.

Fotij van Kun procházel kolem tohoto krámku už kdoví pokolikáté. Doposud vždy ale příliš spěchal nebo byl v zajetí místních vědců, takže vystavované zboží sice viděl, ale nevnímal.

Nyní se zastavil před papírovou figurkou ve starém kroji z ptačích per. Postavička vyčnívala z hliněného podstavce natřeného výraznou barvou. Fotije van Kuna napadlo, že tu jistě prodávají suvenýry. A protože to byl člověk zvídavý, vystoupil po úzkém schodišti, otevřel nad sebou dveře spletené z bambusu a ocitl se v kruhové místnosti.

Jakmile majitel krámu spatřil hosta, nasadil si na hlavu stříbřitou čepičku, tím místní obchodníci vyjadřují úctu k zákazníkovi, a širokým gestem, jakým rolník zasévá zrní, ukázal na velkou informační tabuli připevněnou na zdi. Pravý krajní panel ne právě nejpřesněji nabízel překlad potřebných slov do kosmického jazyka, takzvané kosmolingvy.

Van Kun se prodavači uklonil a začal si prohlížet zboží na policích. Byl tu ráj pro sběratele suvenýrů. Loutky, hrnečky, vázy, hračky z ptačích per, mramorové a ametystové kuličky na věštění, hedvábné rohože a koberečky s ornamenty ze skleněných perliček, koule na přemýšlení, prastaré malé sekyrky s kdysi jedovatými trny, zlatá želví vejce a přilby z želvích krunýřů, trepky pro návštěvy a sandály do slavnostních průvodů, pouzdra pro milostné poémy, křišťálové „oči lásky“ s nefritovými zřítelnicemi, soupravy holí, rodinka maket Eiffelovy věže, která se sem dostala kdovíjak, kolektivní kuřácké nádoby připomínající dikobraza… Hodně podobných věcí

Van Kun pomalu procházel kolem polic. Bylo mu jasné, že když sem přišel, musí si něco koupit, aby prodavače neurazil (na to ho několikrát upozorňoval Olsen). Jinak by musel prodavač takového zákazníka něčím obdarovat. Hledal tedy očima něco malého, avšak nevšedního a nejlépe i užitečného. Van Kun byl člověk praktický.

A vtom uviděl na spodní polici vojáčky na hraní.

V té chvíli ho naplnilo nezměrné štěstí.

Když před mnoha lety odlétal ze Země, zanechal tam velkou sbírku takových vojáčků, snad to byla největší sbírka na Zemi. Od té doby se domů nedostal, protože musel žít v Galaktickém centru a odtud odlétal s expedicemi. Země byla totiž od Centra příliš daleko a když si člověk zvolí za povolání kosmickou archeologii, na rodnou planetu se obvykle vrací, až když odchází do důchodu. Avšak vášeň sbírat vojáčky ho neopustila. Jejich výroba nebyla bohužel ve vesmíru příliš běžná, a dokonce ani na zcela civilizovaných planetách o ní často neměli potuchy. Van Kun se naučil sám vojáčky odlévat z cínu a barvit je. Spoustu času trávil v muzeích a na vojenských přehlídkách, kde fotografoval a maloval. Když se ve vykopávkách vyskytl hrob vojáka, vždycky k němu přivolávali van Kuna. Za dvacet let jeho sbírka čítala už třináct tisíc postaviček, a kdyby se dala dohromady s tou, kterou zanechal na Zemi, zcela jistě by byl Fotij van Kun majitelem největší sbírky v celé Galaxii.

A najednou tak nesmírně zaměstnaný archeolog, který přiletěl na několik dní na Pe-U od vykopávek na Ar-A, což byla planeta ve stejné soustavě, zajde do krámku se suvenýry a na polici vidí dokonale vyvedené vojáčky.

Snažil se nedat najevo své vzrušení, když přistoupil k informační tabuli a přejel prstem přes větu „Kolik to stojí?“ v místním jazyce.

Prodavač mu odpověděl mnohomluvně, a Fotij van Kun z jeho slov neporozuměl ani jedinému. Sklonil se tedy, vzal z police vojáčka a ukázal ho prodavači. Ten se nesmírně podivil, jako kdyby si u něho nikdo nic takového dosud nekupoval, vzal z police „kouli na přemýšlení“ a podal ji van Kunovi, protože byl přesvědčen, že koule bude právě to, co zákazník potřebuje.

Van Kun vyhledal na tabuli slovo „ne“.

Prodavač s politováním odložil kouli zpět, přistoupil k tabuli a ukázal na číslo v levém sloupci. Kun si vyhledal očima odpovídající hodnotu v pravém sloupci a bylo mu jasné, že vojáček je drahý. Celých osm elů. Tolik, co stojí kobereček z ptačích per nebo oběd v prvotřídní restauraci. Nesmírně se tomu podivil, pak však usoudil, že hodnota je dána náročností výroby. Vojáček velký asi jako ukazovák byl skutečně proveden nesmírně pečlivě. Byl odlit z nějakého těžkého kovu. Brnění měl z kousíčků měděné fólie, plášť mu ušili z látky a na drobné tváři a obnažených rukách bylo válečnické tetování. Van Kun v duchu zvážil, kolik má u sebe peněz. Vždyť je ani k ničemu nepotřebuje. Zítra má přiletět Příboj z Galaktického centra s výstrojí a zásobami pro expedici. Zamračený představitel kosmické flotily Andrej Bruce ho aspoň rozhodně ujišťoval, že se koráb blíží a nemá zpoždění. Příboj s sebou odveze van Kuna a na člunu ho znovu vysadí na Ar-A. Kdo ví, jestli se van Kun ještě někdy dostane na Pe-U. Nejspíš nikdy. A vojáčci jsou oblečeni podle barev klanů, to samo už je historií a upadá v zapomnění. Jenom v horských knížectvích se ještě uchovaly podobné pláště. A tradiční zbraně jsou foukačka, sekerky s otráveným ostřím, dvojité dýky, to všechno je pomalu vidět jen v muzeích. Nebo to někde zapadne, protože dnes dokážeme ocenit více vzdálenou minulost než obyčejné věci ze včerejška.