Kir Bulyčov: Agent kosmické flotily

„Když nejde něco objasnit, pak zkouším dosud nevysvětlitelné varianty,“ řekl náčelník. „Možná by se něco našlo mezi kněžími… Nebo ho někdo považoval za poskvrnitele Ar-A. A to je varování. Nejspíš ale jde o dílo lupičů.“

„Copak nemáte žádné stopy?“ zeptal se Andrej.

„Rikša tvrdí, že ho viděl utíkat po ulici v obleku, který se obléká při krevní mstě…“

„V černém fraku?“ zdvořile se zeptal Olsen. „To je přece oblek pro veřejná vystoupení mezi váženými vědci.“

„Žádný vážený vědec nikde nevystupuje bez fialového přehozu,“ odporoval VaraJu.

„Co když pospíchal a nestačil si ho obléknout? Nebo na to prostě zapomněl, nepovažoval to za tak důležité.“

„Přehoz nepovažoval za důležitý?“ VaraJu se nesmírně divil.

Dokonce i pro toho nejstřízlivějšího a nejobjektivnějšího obyvatele tu je člověk bez takové části oděvu něčím nemyslitelným. Frak bez přehozu? Vyloučeno! Představte si, že by obyvatel Pe-U přijel k nám a řekli by mu, že jeho krajan vyběhl na ulici a zapomněl si obléknout kalhoty.

„Budeme ho hledat,“ řekl VaraJu. Jeho hlas však příliš jistý nebyl. „A co on, nemohl to být nějaký maniak?“

„Proč?“ Olsen se snažil skrýt údiv.

„Prodavač v krámě tvrdí, že váš archeolog projevil přání skoupit figurky všech klanů. Dospěl k závěru, že jde o maniaka, který vyhlásil krevní mstu všem klanům v horách.“

„To pak znamená,“ shrnul Andrej, „že si je van Kun nechtěl koupit kvůli krevní mstě. Byly to pro něho suvenýry.“

„Prosím vás! Co je to za nesmysl?“ žasl VaraJu.

Bylo však vidět, že ho tato verze snad i potěšila.

„To existuje takový zvyk?“ zeptal se. „Kupovat věci pro nic za nic?“

„Jistě,“ vážně odpověděl Olsen. „Prostě si věc koupit jen tak, na památku na vaši nádhernou planetu.“

Oblohou se jako zářící hvězda prodral prachovou oponou Příboj.

Andrej ho spíš vytušil, když zaslechl, jak zesílilo hučení davu.

Všichni se dívali vzhůru.

Někteří měli v rukách dalekohledy.

Mohutné tlapy následníka Brendijského trůnu pozvedly k očím perleťově zbarvené divadelní kukátko. Pámbu ví, jak se mohlo do některého krámu s použitým zbožím dostat.

Hvězdička se proměnila v mihotavý disk, který postupně klesal, zvětšoval se a zpomaloval let.

Andrej samozřejmě mohl jít k dispečerům. Ti však byli nyní zaneprázdněni, bylo by hloupé překážet jim tam. Kapitán Jakubauskas měl také plné ruce práce. Přistání byla otázka prestiže. Kapitánova navštívenka. Tím spíš, když na planetu přistával první gravitolet. Práce představitele kosmické flotily spočívala v podpisování protokolů a výloh, měl za úkol vítat, doprovázet, bavit a usmívat se. K samotným letům měl vztah jenom nepřímý.

Kotouč Příboje zlehka dosedl na přistávací plochu, avšak i v té jeho lehkosti byla taková síla, že se zem zachvěla..

Pojízdná plošina s policisty a mechaniky zamířila ke korábu. Andrej sledoval modrou paruku PetriA.

Za rohem vyjela druhá plošina, docela malá, celá oranžová. Uprostřed na ní stál v oranžové tóze a žluté koruně karanténní lékař. Byla to tu nová funkce, funkce čestná, a byla svěřena jednomu povaleči z rodiny ministra zahraničních věcí.

Andrej s Olsenem vykročili kupředu k nízkému ohrazení, podél něhož stály sluncem rozpálené hlídky.

Ke korábu to bylo necelý kilometr. Skutečné rozměry Příboje bylo možno ocenit, teprve až když se u jeho boku ocitla pojízdná plošina, ve srovnání s Příbojem titěrně malinkatá.

Vstříc mravenečkům, kteří seskočili z plošiny, se rozevřel mírně se svažující stříbřitý nájezd, otvor, který se nad ním rozevřel, Andrejovi připadal jako brána do chrámu. Krucinál! Vždyť i on mohl velet takovému těžkému, mohutnému obru.

Dav diváků pomalu překonával úžas z té velkolepé podívané. Hlasy se rozezněly znovu.

Nic z toho, co se odehrálo dál, nebylo už příliš zajímavé.

Šlo o pokusný let. Žádná hvězda ani vážený host na palubě nebyl.

Přesto však nikdo ze zvědavců neodcházel. Za tak dlouhé čekání se musel každý odměnit.

Navíc dokonce etiketa při takových setkáních, zcela běžná a zpracovaná pro každou planetu zvlášť, a přesto si tolik podobná, ať už koráby kosmoflotu přistály kdekoli, vždycky patřila k podívané. A při této podívané Andrej Bruce nehrál žádné poslední housle.

Upravil si pískový stejnokroj, bílý by totiž v tomhle prachu byl nesmyslný, a ohlédl se. VaraJu zůstal stát u zdi, Olsen k němu zamířil. Andrej zahlédl bratra PetriA. Tenhle člověk pracoval v novinách. Spíš se dalo říci, že pracoval, když měl náladu. Teď právě takovou náladu měl, protože se na něj dívalo na dvě stě čumilů. Kam PetriU okázale zaklonil hlavu, přimhouřil oči a načrtával na bílou desku opřenou o prsa obrysy gravitoletu. Byl totiž výtvarník.

Andrej vykročil kupředu. Zítra budou v obou místních novinách zprávy: „Koráb jako vždy uvítal představitel kosmoflotu DrejJu, známý našim čtenářům podle podivného zvyku běhat vždycky po ránu kolem svého domu. Na sobě měl nádherný stejnokroj pískové barvy se zlatými knoflíky, který mu ušili u mistra Krire-2…“

Nízká plošina, kterou řídil jako krocan nafouknutý VoseňJu, zvolna dorazila k Andrejovi. Ten dal přednost Olsenovi. Plošina slavnostně vyrazila na rozpálenou plochu a zamířila ke korábu.

Andrej viděl, jak piloti vystoupili a zastavili se na nájezdu. Měl dojem, že neprodyšným vedrem a prachem k němu doletěla slova jednoho z nich:

„To je ale pařák…“

Z kosmodromu odjížděli v novém konzulově voze.

Bylo to auto pohodlné, čisté, pohybovalo se na vzduchovém polštáři, mělo dokonalou hermetizaci, takže na sedadlech nebylo ani smítko.

Vitas Jakubauskas se téměř nezměnil. Jako vždy měl světlé, téměř bílé vlasy, takže pokud trochu zešedivěl, člověk si toho ani nevšiml.

Mluvili o Příboji. O letu. O letových vlastnostech korábu. Na vzpomínky nedošlo, ani dojít nemohlo. Vitas byl taktní.

S korábem typu Příboj vstoupila kosmonautika do nové etapy. Gravitační motory jsou mnohem jednodušší než plazmové motory. Nepotřebují žádnou ochranu, jsou naprosto bezpečné. Jestliže plazmový koráb byl odsouzen k tomu, aby se narodil, žil a zemřel ve volném prostoru, pak gravitolety mohly přistávat kdekoli. Takový koráb nejvýš pomačká trávu. Vitas řekl, že se teď staví křemíkový model. Bude-li se lidstvo muset někdy bleskově přemístit, může to uskutečnit jenom gravitoletem.

Konečně Olsen poskládal do pytlíku dopisy a kazety, rozčarovaně si hlasitě povzdechl a zeptal se:

„Vy jste u nás prvně, Vitasi?“

„Ano.“

„Zítra si zajedeme k vodopádům,“ řekl konzul. Vozil tam všechny hosty.

„Jsme tu je na dva dny,“ upozorňoval Vitas. „Obávám se, že zítra budu zaneprázdněn.“

Ukázal na domy ve tvaru dýně, které se míhaly kolem okének.

„Z čeho se to tu staví?“

„Nejdřív ty domy byly hliněné s dřevěnou nebo kamennou kostrou. Teď jsou z betonu,“ odpověděl mu Olsen. „Já to tušil, že mi nepřijde žádný dopis. Příštím korábem sem ale přiletí komise. Nepustím je odtud, dokud mi nepotvrdí, že můžu do penze.“

„Je to tu těžké?“ zeptal se Vitas.

Vitas dovedl klást otázky takovým tónem, jako kdyby ho odpověď nesmírně zajímala. Šedé oči měl plné zájmu o každé slovo toho, s kým právě mluvil. Nejdřív ho Andrej považoval za licoměrníka, když si však na něho zvykl, bylo mu jasné, že Vitase cizí záležitosti doopravdy zajímají. Podobně jako Bruce žil i on sám, byl uzavřený a zdrženlivý, avšak na rozdíl od Andreje si nikdy nedovolil vybuchnout, udělat nějakou hloupost, ani hlas nevýšil. Jenom prsty, které měl propletené na kolenou, ve výjimečných případech sevřel tak, že zapraskaly.