Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

Olsen, kterého Vitasův zájem patřičně naladil, začal sáhodlouze vyprávět o složité práci konzula na Pe-U. Andrej roztržitě naslouchal a díval se okénkem. Celé je to divné. Proč by si archeolog kupoval tyhle figurky, kterými se vyhlašuje krevní msta? Třeba tu byl už někdy předtím? Musí se na to Olsena zeptat. Proč už ho nenapadlo podívat se do seznamu těch, kteří se v posledních letech přilétali. PetriA řekla, že má večer čas. Do toho však jako na zlost přišla ta večeře u Brendijského prince. Nemůže tam nejít. Nestačil jí to říct. Samozřejmě že ho bude čekat. Nikdy mu nic nevyčítá. Jenom vždycky trpělivě čeká. Co udělá s Vitasem? To by bylo nelidské, ubytovat ho v hotelu.

Olsen se naivně domníval, že se jeho spolubesedník vyzná v detailech místních intrik, v nichž se pořádně nevyznal ani sám VaraJu, i když je sám rád připravoval, a pokoušel se Jakubauskasovi vysvětlit, že v příštím roce se k moci v Kitěnu určitě dostane Kruň KropU, a proto že premiérův bratr přijde o ministerské křeslo ministra Zábavy a bude se muset spojit s Jeho Veličenstvem.

Jakubauskas naslouchal, jako kdyby celý život snil o tom, že se konečně dozví o Kruňových úkladech strojených mocnáři KropU.

Vůz projížděl kolem tržiště, byla tu spousta lidí a všichni kolem stáli jako solné sloupy a dívali se užasle na nevídaný dopravní prostředek. Skupina rybářů od Jezerních potoků, kteří byli zcela viditelně prvně ve městě, dělala všelijaké grimasy, prováděla rituální gesta vyjadřující opovržení. To opovržení pramenilo ze strachu. V hlavním městě sice jen málokdo věřil, že cizí bytosti jsou netvoři, avšak čím dále odtud, tím více se věřilo všemu, co se říkalo o lidech z hvězd.

Ve světě, kde ještě nejsou zavedeny prostředky pro rychlé spojení, normálnímu vzhledu a chování cizích bytostí nikdo příliš nevěřil. Koneckonců, pomyslel si Andrej, když naslouchal, jak Olsen vypravuje o milence mocnáře KropU, která se rozhodla na obědě pro zvané hosty otrávit své nevlastní syny, na Zemi se přece kdysi lidé také domnívali, že Neznámo obývají netvoři, poskládaní z částí zvířat obývajících Zemi. Jednou zvětšovali do nepředstavitelných rozměrů pavouky, jindy zase medvěd nosil hadí hlavu. Když už pro takové netvory nebylo na Zemi dost místa, protože planeta byla podrobně prozkoumána, když už si lidé museli přiznat, že neexistuje lochneská příšera ani sněžný muž, fantazie člověka si našla nový prostor — jiné světy. A jak velké bylo zklamání, když se museli zříci všech podobných zrůd hned tehdy, jakmile první výprav dosáhly jiných hvězd. Místa, kde takoví netvoři žili, se jenom posouvala od Země dále, ale pořád zůstávala v podvědomí. Stále se objevovaly nové a nové pověsti — nejen pozemského původu — v nichž lidé z jiných galaxií měli stejné představy o netvorech jako jejich pozemští příbuzní. A právě tento fakt, že Galaxie je obydlena stejným druhem — Homo Sapiens, dal živnou půdu obdobnému myšlení.

Takže docela obdobně jako neobvyklý tvar mraků vyvolával v představách obyvatel Švýcarska nebo Kazachstánu létající talíře, stejně tak v představivosti horalů od Jezerních potoků budil zrcadlový konzulův dopravní prostředek záhadných tvarů představu stejně zrůdných netvorů.

Andrej pohlédl na své kolegy. Olsen v zeleném obleku, Jakubauskas ve všedním oblečení civilního letectva s dlouhýma nohama nataženýma před sebou, uvažovali naprosto všedním způsobem o naprosto nevšedních věcech. Avšak ze tenkou stěnou auta se odvíjel místní svět stále dál podle vlastních, zvláštních zákonů. A my jsme se stali, aspoň tak si to Andrej představoval, takovou tenoučkou nitkou, která spojuje Galaxii s touto planetou, s těmito horaly a obchodníky, jejichž děti a vnuci poletí k dalekým hvězdám a budou stavět gravitační stanice. Tenhle přechod tu proběhne na rozdíl od Země mnohem rychleji, protože my jsme museli dospět až do kosmické éry sami. Člověk ale někdy neví, co je lepší. Ať si to totiž přejeme nebo ne, samotná existence také spojující nitky mezi planetou a Centrem nevyhnutelně a dokonce bezohledně narušuje podstatu tohoto života, ať jsme sebetaktnější, seberozumnější a sebelidštější. Ten konflikt žije v lidech. A jestliže VaraJu v sobě tohle dokázal překonat, jestliže si dokázal uvědomit nutnost takových změn, a dokonce je i přivítal, pak třeba VoseňJu to překonat nedokázal. Nedokázal, i když strávil nějakou dobu v Centru, i když se tu naučil létat na planetárních strojích a není omezen psychicky ani tak vědomostmi a chápáním velkoleposti toho, co přijde, jako spíš komplexem, že jeho klan je malý a slabý, že je podřízen brendijskému klanu, což je ponížení závažnější než všechny koráby, které sem přilétají z nebe. VoseňJu přijde domů, svlékne uniformu, omyje se podle rituálu, a když na něho přijde řada, umyje nohy vetché stařeně, hlavě klanu, a propadne se až do příštího rána do pavučin zákonů a pravidel, jimiž je determinována jeho ubohá existence, třebaže dosáhl vyššího postavení, než do kterého se narodil, vždyť přece pracuje ve službách cizích bytostí.

„Kde budete spát?“ zaslechl Andrej Olsenův hlas. „V našem pohostinském domě pro návštěvy?“

„Vitas zůstane u mně,“ rozhodl Andrej. „Tím spíš, když dnes musíme společně na tu recepci.“

„Na jakou recepci?“ podivil se Olsen.

„U korunního prince Brendijského.“

„Jen tak mimochodem, je to syn Brendijské vdovy,“ řekl Olsen. „Je zajímavé poslechnout si, jak došlo k adopci…“

„Nilsi,“ přerušil ho Andrej, „zbývají jen tři hodiny do té oficiality. A Vitas je unavený. Jestli zítra pojedete s posádkou k vodopádům, po setkání s princem bude pro Vitase tvé vyprávění mnohem zajímavější.“

„Máte pravdu, hoši,“ vzdal se Olsen. „Odpočiňte si. Já pomohu PetriA s ubytováním pilotů.“

„Jestli ji uvidíte,“ požádal Andrej, „řekněte jí prosím vás, že jsem dnes na té recepci.“

„Samozřejmě,“ slíbil Olsen a otevřel dvířka. „Je to obdivuhodné děvče. A nesmírně inteligentní.“

Andrej s Vitasem vystoupili. Olsen za nimi řekl:

„Měl bys pomýšlet na rodinný život, Andreji. To není moc dobré, když člověk žije sám. Moje žena si to myslí také.“

„Jo, děkuju za radu,“ odpověděl Andrej.

Umyli se, převlékli a Vitas ulehl na pohovku se žlutou kůží buřila, nasadil si videobrýle a začal si prohlížet amatérské filmy, které Andrej natočil při svých cestách po planetě.

Andrej zavolal dolů do úřadu. Nebyl tam nikdo. Zavolal na kosmodrom. Tam mu řekli, že PetriA odvezla na konzulát posádku korábu a VoseňJu dokončuje vykládku.

Vitas si sundal brýle a zavřel oči.

„Víš, že je to docela příjemné?“ zeptal se.

„Co myslíš?“

„To otevřené okno, kterým sem fouká vítr.“

„Je tu vedro,“ řekl Andrej. „U vodopádů je nádherný vzduch, jako křišťálový. Možná, že tam pojedu s vámi. Přemluvím PetriA a pojedu.“

„Kdo je to?“ zeptal se Vitas.

„Má spolupracovnice.“

„Olsen tě s ní chce oženit?“

„Ten by měl pracovat jako dohazovač,“ řekl Andrej trochu podrážděně. „Moc dobře totiž ví, že se s ní oženit nemůžu.“

Vitas se ani nezeptal proč. Nikdy nekladl zbytečné otázky. A Andrej mu to neměl chuť vysvětlovat. Ještě by Vitase mohlo napadnout, že se tu s tou planetou příliš dokonale sžil a že se smířil s tím tichým, z bláta uplácaným životem. Jestli chce, ať si to myslí.