Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

Hosty vítali nespočetní sluhové a odváděli je na místa.

Andrejovi neušlo, jak Prug bleskovými pohyby dokonalého dirigenta poháněl sluhy.

Andreje usadili odděleně od ostatních pozemšťanů. Kdovíproč si to Prug přál. Vitas byl také uprostřed cizích lidí.

Na prázdném místě uprostřed stolu tvořícího velký prstenec zaujali místa hudebníci a tanečníci. Tanečníci se převlékali, rozčesávali si vlasy, hudebníci jedli a přitom ladili své nástroje.

Jedna z tanečnic přistoupila ke stolu a vzala z vázy namodralé drsné jablko.

Usmála se na Andreje. Byla to známá umělkyně, vídal ji na moha recepcích.

Tanečnice chroupala jablko a vyptávala se Andreje, kdo je ten krásný důstojník. Měla na mysli Vitase. Andrej jí řekl, že ten krásný důstojník za dva dny odlétá. A tanečnice na to, že dva dny na lásku většinou stačí.

Prug seděl proti Andrejovi. Židle, na které trůnil, čněla nad ostatními, proto vypadal jako obr. Čekal, až se hosté rozesadí, a zatím si čistil maličkou dýkou nehty. Mírně naklonil hlavu, aby mu tanečnice nepřekážela ve výhledu, když se díval na představitele kosmické flotily. Trochu se na Andreje usmíval a pokyvoval přitom hlavou jako čínský bůžek. To by mě skutečně zajímalo, komu by má smrt prospěla. To, co se stalo, nebylo vlastně nic hrozného. Příště musím být opatrnější. Že by se izolacionisté rozhodli přejít k činu? Co se ale změní? O jednoho zástupce kosmické flotily víc nebo méně, v životě Galaxie se to nijak neodrazí. Člověk se nemůže nikam schovat před svou vlastní budoucností. Šipka s odstraněnou značkou vylučovala akt krevní msty, zbývala druhá verze — politika. Politika si vystačí bez klanů. Politika na této úrovni je naprosto amorální. Odstranit značku znamená totéž. Pak je tedy ta šipka nástrojem politického boje. Škoda, že nemá vedle sebe VaraJu, ten by takovou úvahou ocenil.

Sluhové přinesli hustou zapraženou polévku ze zvěřiny. Všichni dobře věděli, že nejlepší polévka tohoto druhu se ve městě vaří právě v domě prince Brendijského.

Na stole se objevily kouřící kadidelnice s opojnými vůněmi. Někteří hosté se k nim skláněli a jejich hlasy pomalu sílily.

Kašovitá polévka byla jako vždycky vynikající, ale z vůně kadidelnic se Andrejovi dělalo špatně. Jako by ztrácel pevnou půdu pod nohama — a Andrej podobný pocit nesnášel.

Tanečnice se začala pomalu svíjet v rytmu bubnů.

Pohybovala se stále rychleji.

VaraJu seděl s kamennou tváři. Zřejmě čekal na okamžik, kdy bude moci odejít. Jeho lidé teď hledají v jezeře. Voda ve svitu petrolejových lamp je hustá a neprůhledná jako olej.

Tanečnice dokončila své vystoupení a znehybněla s rozhozenýma rukama. Ruce se jí chvěly a náramky jí zvonily jako malé zvonky. Zněly stále tišeji. A stejně tak postupně utichaly bubny.

Prug pozoroval Olsena a VaraJu, kteří povstali ze svých míst. Bylo to porušení etikety. Nikdo nesměl vstát z místa dříve než pán domu. Prug však neřekl ani slovo, uznával, že ti dva jsou ve službě, a proto že se na ně etiketa nevztahuje, chránil tím svou čest. Těžko by mohl velitele městské policie odsoudit k smrti.

Když pak Olsena napadlo obejít stůl, přiblížit se k hostiteli a těmi nejvybranějšími slovy ho požádat o prominutí, že musí odejít, protože ho bolí žaludek, nemohl Prug nic namítat. To bylo dovoleno. Jeho tvář se roztekla do úsměvu, popřál konzulovi, aby se brzy uzdravil, a neopomněl, jak se sluší a patří, pozvat ho na vlastní pohřeb. Pak vzal ze stolu kousek pečiva a podal ho konzulovi. Jestliže se hostu přihodí taková nepříjemnost a musí opustit hostinu, pán domu mu musí dát symbolicky jídlo na cestu.

Andrejovi bylo rázem jasné, že jediný důvod, proč musel Olsen odejít, byl archeolog. Znamená to, že ho přece jenom našli. Nebo našli jeho tělo.

V té chvíli ani Andrej, ani Olsen samozřejmě nevěděli, že až se konzul skloní ve svitu petrolejových lamp na tělem člověka oblečeného do fraku a obutého do pozemských střevíců, pozná, že dotyčný není archeolog Fotij van Kun, ale naprosto neznámý obyvatel planety Pe-U.

Do té doby však uplyne hodně času, protože cestou bude mít VaraJu z ničeho nic poruchu na autě, posléze ulici vedoucí k přístavištím zatarasí velký povoz s pytli obilí… A když se Olsen vrátí dlouho v noci domů, bude na všechno už pozdě.

Sluhové roznášeli jídla se sladkou zeleninou a Andrej uvažoval o tom, že archeolog byl podle všeho zabit stejnou šipkou, která byla určena i jemu.

Andrej na sobě ucítil něčí pohled. Jako kdyby mu někdo sahal na záda. Tak nějak funguje intuice.

Ohlédl se

Za ním stál jeden z Prugových vojáků, obrovitý chlap se žlutými vlasy a úzkýma veselýma očima. Přes drátěnou košili měl přehozenou tuniku v barvách Brendijského klanu, za širokým opaskem mu trčely tři nože. Mlčky se díval Andrejovi do týla.

„Jak se jmenuješ, odvážný vojáku?“ zeptal se Andrej. Ta tvář mu připadala povědomá.

„DrokU, pane z hvězd,“ odpověděl voják. „Přejete si něco?“

„Už jsem tě někde viděl.“

„Vždycky stojím po pravici skvělého panovníka Pruga,“ odpověděl mu voják, aniž sklopil oči.

Andrej se přemáhal, když žvýkal sladkou zeleninu.

Před očima se mu znovu míhali žoldnéři s pestrobarevnými pruhy v obličeji. Tanečnice seděla uprostřed kruhu a vdechovala vůni z kadidelnice.

Vitas nejedl, sledoval tanečníky. Byl napjatý.

Princ Brendijský povstal ze svého místa a vyzval hosty, aby jedli a pili a vychutnávali život.

Prug se vydal do druhého patra. To bylo podle etikety, s tím se dokonce počítalo. Dával tím svým hostům možnost popovídat si, aniž se vystavovali nebezpečí, že ho urazí. Nastaly chvíle ostrých jazyků.

Sluha se dotkl Andrejova ramene.

„Někdo vás volá k telefonu, pane z hvězd,“ řekl.

Andrej okamžitě vstal. Kdo by mu mohl volat? PetriA ho stěží bude rušit teď večer. Pokud se ovšem nestalo něco výjimečného. Nejspíš to bude Olsen.

Sluha šel před ním. Sestoupili po schodech do haly, odtud po dalších, podstatně užších schodech do základů tykve, do sklepa.

Tady bylo pološero. Sluchátko bohatě zdobené inkrustacemi leželo na stolku rovnou vedle telefonního přístroje připomínajícího šicí stroj. Andrej zvedl sluchátko.

Ozýval se jen krátký přerušovaný tón — spojení bylo přerušeno.

„Nedovolal jste se?“ zeptal se sluha.

„Odkud volali?“ zeptal se Andrej.

„To nevím, pane z nebe,“ zněla odpověď.

Andrej nevěděl, co má dělat — jestli počkat na opětovné zavolání, nebo se vrátit zpátky.

Cítil, jak se ho stále víc zmocňuje vzrušení. Opatrně, Andreji, blíží se nebezpečí…

Rychle se rozhlédl.

Ve sklepě byla sousta lidí, člověk si to hned neuvědomil, někteří z nich spali na podlaze, jiní vysedávali podél kulaté zdi. Kolem každého patriarchálního domu se přiživuje spousta čeledi, příbuzných, darmošlapů. Andrej byl teď středem pozornosti. Bylo dobře, že tu nebyl sám. I když svědci, ti by se tu stejně žádní nenašli…

Andrej rychle vylovil z kapsy zlatou kuličku. Mohl soudit, že sluha nepocházel z hor. Nejspíš ho sem povolali z restaurace. To se dělává, když je spousta hostů a když pro vlastní služebnictvo není dost důstojné posluhovat u stolu.

„Kdo to volal?“ zeptal se tiše Andrej, aby hlas nedoletěl až ke stěnám.

„Žena,“ odpověděl sluha polohlasem. „Mladá žena. Byla velice rozrušená.“