Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

„Máš přímo zázračnou reakci. Já jsem nic neslyšel.“

Vstoupili do vestibulu, k němuž vedlo poměrně úzké, strmé schodiště.

Byl to vlastně kulatý sál zabírající celé první patro tykve. Nahoru vedly troje točité schody. Tam byla přichystána hostina.

Uprostřed vestibulu seděl na trůně s vyřezávaným opěradlem. Prug II., princ Brendijský, urozený, avšak vypovězený panovník. Jeho otylé, těžké tělo přetékalo přes trůn. Hlavu mu zdobila třírohá čepice, symbolizující tři nejvyšší hory v Brendijském panství, tělo se mu marně pokoušelo skrýt několik různobarevných pláštíků, takže se podobal přerostlému miminu v několika dětských košilkách. Každý z těch plášťů znamenal vládu nad některým z klanů. Podobu s miminem zvýrazňovaly tlusté bosé nohy ve zlatých pantoflích.

Za Prugovými zády stáli dva jeho tělesní strážci s dvojitými rituálními kopími.

K pánovi domu přicházeli hosté a poptávali se ho po zdraví.

Andrej s Vitase se postavili do řady.

Před nimi stál ministr vědění s oběma manželkami. Dokud se však hosté nepozdravili s pánem domu, etiketa nedovolovala známým spolu hovořit.

Andrej se ohlédl, jestli neuvidí Olsena. Ten stál u zdi a rozmlouval s VaraJu. Olsenova žena Jelena na recepci nepřišla. Nesnášela, když se musela podřizovat etiketě.

Pestrobarevný dav se pomalu ploužil v kruhu, jehož středem byl trůn, nebylo totiž slušné postávat na místě. Andrej si přejel rukou po kapse. Šipka tam byla.

„Nečekal jsem, že mě potká takové štěstí,“ zvolal s přehnanou radostí Prug přesně podle etikety. „Strážci nebeských korábů poctili svou návštěvou naši nuznou chýši!“

„Strážci nebeských korábů nás poctili!“ hlasitě opakoval hlasatel, který stál po straně.

Andrej měl pocit, že ten tlusťoch je nějak nervózní. Černá myší očička mu jezdila sem tam, jako by se bál pohlédnout Andrejovi do tváře, tlusté prsty poseté prsteny vrhaly záblesky na všechny strany.

„Co vaše vzácné zdraví?“ zeptal se Andrej.

„Pokorně se blížím ke konci své nuzné cesty,“ odpověděl Prug přesně podle etikety.

„Věřím, že vás smrt nenavštíví během celého příštího století,“ odpověděl ve stejném tónu Andrej.

„Mou jedinou touhou je vidět vás na mém pohřbu,“ odvětil princ z hor.

„Nic takového nedovolím,“ pokračoval Andrej. „Mým snem je zemřít dříve než vy.“

Andrejův pohled s setkal s očima prince Brendijského trůnu.

Neprůhledná očička se mu zabodla do tváře.

To, co se stalo, nemohla být náhoda, uvažoval Andrej. Je nemyslitelné, že by si nás s někým spletli. Kromě nás nikdo nenosí uniformu Kosmoflotu. Čekali tu na nás. Rovnou u domu. A v nejpříhodnější chvíli.

Byla tu samozřejmě ještě jedna verze. Někdo z příbuzných PetriA se dozvěděl o jejich vztahu, něco viděl a dal si všechno dohromady. Avšak dokonce ani ten její prostopášný bratříček by se při hájení cti své rodiny nesnížil k tomu, aby odstranil svou značku na šipce. Nebo sis ty sám, Andreji, řekl si zástupce Kosmoflotu, vypěstoval nepřítele a nemáš o tom ani potuchy.

Vitas mezitím také pohovořil v duchu etikety. V úctě ke vzácnému hostu Prug mluvil dokonce kosmolingvou. O princi Brendijskému si nikdo nesměl dovolit říci, že nepatří mezi vyjímečně moudré a velice vzdělané v tomto světě. I když, pokud Andrej věděl, ten tlusťoch z životě neopustil planetu Pe-U.

Andrej se konečně dočkal, až byl Vitas volný, a pomalu ho vedl kolem sálu tak, aby dohonili Olsena a VaraJu. VaraJu si jako jediný člověk v tomhle zvláštním světě dovolil přijít v tóze, která se nosila jen přes den. Kdyby to udělal někdo jiný, považovalo by se to za smrtelnou urážku celého domu. VaraJu tím však dával najevo, že stále zůstává ve službě. A pokud by tím pána domu přece jen urazil, pak k tomu nebyl formální důvod. Vznešené dámy si mezi sebou špitaly, místní elegáni se mračili, avšak moc tohoto tichého, hubeného, naprosto klidného člověka byla nesmírně veliká, vidět ji sice nijak nebylo, ale kolem něho bylo vždy dost volného prostoru. Andrej věděl, že VaraJu nepochází ze vznešeného rodu a že jen svou nenápadnou houževnatostí udělal z policie hlavního města skutečnou, jenom jemu podřízenou sílu.

Piloti si vyměnili poklony s VaraJu i Olsenem a vykračovali vedle nich. Byli středem pozornosti.

„Mám nová fakta,“ řekl VaraJu. „Náš informátor hovořil s tulákem, který viděl, jak včera večer u Vzdálených přístavů zastavilo auto. Vynesli z něho tělo zabalené do látky a hodili je z hráze do vody. Je tam velmi hluboko a na dně leží spousta potopeného dříví. Teď tam jsou mí potápěči.“

„Proč myslíte, že to má nějakou souvislost s archeologem?“ zeptal se Olsen. „Žádná válka mezi klany teď neprobíhá. Lupiče přece nepovezou tělo v autě. A nebudou používat šipek.“

„Čeho?“ zeptal se Olsen.

„Otrávených malých šípů. To není zbraň zlodějů. A šipka, kterou našli na hrázi, měla jednu zvláštnost…“

„Někdo z ní odstranil značku,“ řekl Andrej.

VaraJu se rázem zastavil. Narazil do něho premiérův bratranec. V davu vznikla mezera. Prug Brendijský se prudce otočil.

„Promiňte,“ řekl VaraJu premiérovu bratranci. „Zamyslel jsem se.“

Šli dál a nepromluvili snad celou minutu. Náčelník policie mlčel. Nakonec se tiše, ale naléhavě zeptal:

„Proč jste mluvil o té šipce?“

„Protože stejnou šipku se seříznutou značkou mám v kapse. Někdo na nás střílel. Rovnou tady, u princova domu.“

Nenápadně, aby ten pohyb ukryl před očima všech, Andrej vylovil z kapsy šipku a vložil ji do natažené náčelníkovy ruky. Šipka okamžitě zmizela. Ani Olsen si toho nevšiml.

„Jak je možné, že vás nezasáhli?“ zeptal se VaraJu zamyšleně.

Měl pravdu. Vojáci stříleli takovými foukačkami naprosto přesně. Učí se tomu od dětství.

„Vytušil jsem to,“ řekl Andrej, „a padl jsem na zem.“

VaraJu přikývl. Věřil na intuici.

Prug povstal z trůnu. Zlehka, ale dostatečně hlasitě tleskl do dlaní.

„Mí sluhové a ženy,“ promluvil, „připravili pro hosty skromné pohoštění. Mně mnoho jídla škodí, proto vás prosím, abyste se nade mnou slitovali a rozdělil se se mnou o mou večeři.“

Rázem nastal v sále hluk. Mnozí sem přišli především proto, aby si tu pochutnali. Dům prince Brendijského byl znám svými exotickými jídly.

Hosté se rozestoupili a uvolňovali místo princi.

Ten se prudce otočil a v záhybech mezi spoustou košilek se zaleskla drátěná košile. To bylo něco nemyslitelného — hostitel na recepci v drátěné košili! Andrej pohlédl na VaraJu. Ten rovněž pozoroval prince, proto i on si všiml záblesku.

Příchod tak vznešeného emigranta způsobil policii hodně starostí. Takoví lidé s sebou z hor přinášeli brutalitu klanových srážek, jimž se začalo za poslední desetiletí už odvykat.

Ovšem zbavit se Pruga nebylo prakticky možné. Patřil k jednomu z nejurozenějších rodů na planetě, jenž byl pokračovatelem rasy gigantů, kteří přiletěli kdysi dávno z planety Ar-A. Byl příbuzný nejvyššího kněze bohyně UrO. Musel být prostě trpěn, muselo se čekat, nestane-li se obětí dalšího spiknut nebo nezíská-li zpátky trůn a spokojený neodejde zase vládnout do horských údolí.

Hosté kráčeli po schodech, které stoupaly podél stěn do horního patra, kde byl prostřen nízký kulatý stůl.