Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

Vtom se tiše odvrátil a odešel.

Andrej zvedl sluchátko a začal otáčet páčkou na centrálu.

Měkká, naducaná, avšak těžká dlaň dosedla na vidlici.

„Když se všichni veselí,“ řekl princ Brendijský, „nesmí stát nikdo stranou. Nezapomínejte na zvyky tohoto domu.“

Prug se usmíval, ale měl zakalené oči, nadýchal se kouře. Pláštíky se mu rozhrnuly a v šeru se zaleskla drátěná košile.

„Zůstaneš s námi až do konce,“ řekl Prug, „tanečnice tě očekávávají v horním patře, pane z nebe.“

„Host kteréhokoli domu se nemusí bát žádných hrozeb,“ řekl Andrej.

Prug ho odtlačil od telefonu.

„Andreji, jsi tady?“ na schodišti stál Vitas Jakubauskas.

Kosmická flotila nikdy nikoho nenechá na holičkách.

„Odcházíme,“ řekl Andrej. „Nastal už čas, máme doma nemocné.“

„My vás ale odtud nepustíme, naši hosté,“ sdělil Prug. „Slavnost ještě neskončila.“

Andrejovi bylo jasné, že teď nemusí etiketu dodržovat.

V nestřežené chvíli se vrhl ke schodišti.

Nepochyboval, že Prug udělá všechno, aby se nedostali z domu. Z neznámých důvodů je potřebuje za každou cenu zadržet tady. A Andrej si byl téměř jist, že to volala PetriA.

Stačil doběhnout do poloviny schodiště, teprve pak se princ Brendijský vzpamatoval.

„Zadržte ho!“

Lidé, kteří se tiskli ke stěnám, vyskočili. Někteří se rozběhli ke schodišti.

Prug, celý zamotaný ve svých pláštících, začal vytahovat vrhací nůž.

„Z cesty!“ řval.

Andrej s Vitasem však už byli v jasně osvětleném přízemí, které bylo plné hostů…

Běželi mezi sloupy, kousek od domu se už ponořili do tmy jako do vody a Andrej odtáhl Vitase stranou, dál od plotu.

Za další dvě minuty zabočili za roh a doběhli k vozidlu.

Nikdo je nepronásledoval.

V tichém nočním vzduchu se daleko rozléhaly bujaré hlasy opilých hostů.

Vozidlo měli trochu nakloněné.

Andrej rozsvítil baterku.

Pravé přední kolo někdo vylomil z osy. To, co kdysi bylo kolem, se povalovalo na dlažbě. Někomu moc záleželo na tom, aby odtud Andrej neodjel.

Okamžitě zhasl světlo, které mohlo upoutat něčí pozornost, a poodstoupil do tmy.

Vedl Vitase oklikou liduprázdnými uličkami. Past na ně zřejmě čeká na nejkratší cestě. Teď se Andrejovi hodilo, že se rád procházel sám. V posledních měsících prošel křížem krážem střed města i uzounké uličky náhorní plošiny, klidné čtvrti boháčů.

Asi po deseti minutách se zastavili na rohu osvětlené ulice Šťastné vlády, aby si trochu vydechli. Právě naproti vlídně svítilo velké okno malé kuřárny. Museli tam mít telefon.

Kuřárna zela prázdnotou, jenom na vzdálených pohovkách se povalovali poslední zákazníci. Andrej přistoupil k pultu. Vitas zůstal u vchodu. Na dřevěnou blýskající se desku položil mezi nezapálené hliněné kuřácké nádoby minci. Požádal majitele, jestli si může zavolat.

Majitel kuřárny minci dlouhou prohlížel, jako kdyby pochyboval o její pravosti. Pak s zeptal, odkud hosté přišli a jestli se dobře cítí. Andrej si uvědomil, že svým spěchem porušil etiketu a majitel že se pokouší vrátit všechno do vyjetých kolejí.

„Nezlobte se, prosím vás, ale má dcera je nemocná, proto jsem si dovolil takovou beztaktnost.“

„Samozřejmě, je mi to velice líto,“ ulehčeně pronesl majitel, začal svlékat koženou zástěru a vedl Andreje za pult, kde stál telefon.

Andrej vytočil číslo Kosmoflotu.

Třeba to byl jen planý poplach? Třeba mu PetriA volala z domova?

Andrej položil sluchátko.

„Děkuju.“

Rozběhl se k východu.

Zítra bude majitel kuřárny vyprávět svým známým, že to přece jenom jsou příšerní barbaři, ti, co sem přišli z hvězd.

V místnostech Kosmoflotu se svítilo a odlesk světla dopadal na oblé stěny domu, takže vypadal jako houba na svítící nožce. Ve výkladní skříni mezi hvězdami visel na tenkých vláknech model linkového korábu.

Andrej vzal prudce za dveře. Byly pootevřené.

V sále pro hosty nikdo nebyl.

„PetriA!“ zvolal.

Volal tiše, jako kdyby se bál, že by děvče mohl vylekat.

„Odešla,“ řekl Andrej, snad se tím chtěl uklidnit. Už věděl, že musí udělat pár kroků dál za vysoký pult, kde ležel na stolku její telefon.

Vitas pochopil, že strach Andrejovi svázal nohy a že mu nedovolí těch několik posledních kroků udělat. První přistoupil k pultu, otevřel v něm dřevěná dvířka a vykročil kupředu. Andrej stále stál bez pohnutí, viděl, jak se Vitas sklonil, aby si něco prohlédl na podlaze.

Andrej teď věděl, že se chová jako zbabělec. A bylo mu také jasné, že to o něm ví v Kosmoflotu každý. Kvůli strachu byl také vyškrtnut ze seznamu těch, kteří v kosmické flotile létali.

Vitasova hlava zmizela za vysokým pultem.

Andrej slyšel, jak Vitas odstrčil židli.

„Pojď sem,“ zaslechl.

Andrej bez odporu vykročil.

PetriA ležela na podlaze u stolu stočená do klubíčka jako dítě, které snad příšernou únavou usnulo na takovém nepohodlném místě.

Vitas jí opatrně pozvedl hlavu. Modrá paruka jí sklouzla z černých vlasů, jako kdyby odmítala dál sloužit své mrtvé paní.

Andrej stál se svěšeným rukama, mlčky se díval na tmavou skvrnu na jejích prsou a v duchu prosil Vitase, aby řekl, že PetriA žije, že je jenom v bezvědomí.

„Je mrtvá,“ promluvil Vitas.

„To přece není možné,“ řekl Andrej, který věděl, že nežila už ve chvíli, kdy vstoupili do budovy. „Telefonovala, prosil, abychom přijeli. Kolik času uplynulo a my jsme pořád nejeli.“

Vitas nesmírně opatrně, jako kdyby se bál, že ji probudí, položil hlavu PetriA na podlahu. Hebké vlasy se poslušně roztekly po podlaze. Vitas vstal a přikročil k psacímu stroji na stole.

Andreje to udivilo. Tupě sledoval, jak se Vitas pokouší ze stroje vytáhnout druhou půlku papíru, od níž byl kus odtržen.

Na zbytku papíru u utrženého místa stálo jediné slovo — Příboj.

„Podívej, co tu je. Něco psala, když sem přišli,“ řekl Vitas.

„Přišli?“

„Komu je to třeba oznámit? Komu se tady vlastně hlásí vraždy?“

„Na policii to nejde,“ řekl Andrej. „Smrt tady mohou oznámit jenom blízcí příbuzní mrtvého. Jinak se tím pošpiní čest.“

„Ty to musíš vědět nejlíp.“

„Zavolám jejímu bratrovi. Je to malíř.“

Vitas neodpověděl. Usedl na bobek u stolu, kde ležela povalená židle. Pomalu postupoval podél zdi a prohlížel podlahu.

Andrej zatočil páčkou telefonu.

Volal do domu, kde bydlela PetriA.

Sluchátko zvedl otec. Andrej se omluvil, že volá tak pozdě, a starému muži řekl, že potřebuje mluvit s jeho synem. Neměl odvahu mu oznámit, co se stalo. Otec byl udiven a zeptal se, proč se zdržela PetriA. „Nezlobte se,“ odpověděl mu Andrej, už ale i to bylo nezdvořilé, „strašně spěchám.“ Stařec šel pro syna. Andrej čekal, až telefon převezme bratr. Díval se na PetriA. Měla nesmírně hebké vlasy. Vždycky mu připadaly teplé a voněly horskými bylinami. Myla si je v jejich výtažku.

Hlas Kam PetriU zněl ospale. A podrážděně. Z celé té nafoukané, zámožné rodiny nespokojené s tím, že jejich bohatá dědička se zabývá prací tak nevhodnou pro děvče, měl z nich k Andrejovi nejlepší vztah. Sám se chystal k odletu do Galaktického centra.

„Buď zdráv,“ řekl mu Andrej. „PetriA se přihodilo neštěstí. Tvému otci jsem nic neřekl. Mohl bys hned přijet do budovy Kosmoflotu?“