Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

Na obrazovce se objevil VoseňJu.

Na první pohled by ho člověk nepoznal.

To, co měl na sobě, mu bylo velké.

Ano, velké, protože Andrej byl totiž vyšší a širší v ramenou.

VoseňJu představoval toho, koho měli považovat za Andreje. Proč? Aby se mohli zmocnit korábu.

A za okamžik, ještě než si stačil všimnout známého úšklebku VoseňJu, Andrej pochopil docela všechno.

Tak tos by tedy ty, chladně si pomyslel Andrej zalykající se nenávistí, můj ochotný pomocníček, kdo zabil PetriA. Postavila se ti do cesty a tys ji zabil.

„Její krev je má krev,“ řekl Andrej při pohledu na VoseňJu.

„Cože?“ VoseňJu očekával všechno, jenom tohle ne, jenom ne tato slova vyřčená jazykem jejich města.

Byl však chápavý.

„To není pravda,“ řekl. „Já ji nezabil. Přísahám před bohyní OrO. Nikoho jsem nezabil.“

„Kde je Vitas Jakubauskas?“ zeptal se Andrej. Byl naprosto klidný.

„Je nemocný.“

„Kdo je tu nejvyšší?“

„Vede nás Prug Brendijský.“

„Zavolej ho.“

„Nevím, jestli s tebou bude chtít mluvit.“

Na obrazovce se objevil Prug Brendijský. Přirozeně nevěděl, jak se přepíná spojení, proto jednoduše VoseňJu odstrčil.

Měl vojenskou uniformu s vysokou přilbou. Odulé tváře pomalované válečnickými barvami, namodralé vousy spletené do copánku. A černé oči v pohotovosti.

„Chtěls se mnou mluvit?“ řekl. „Tak spusť.“

„Co se stalo?“

„Přišel jsi k nám sám,“ řekl Prug. „Nikdo tě sem nezval.“

Smál se. Přátelské vějířky vrásek se mu rozběhly od koutků očí, za fialovými rty se objevily silné žluté zuby.

„Žádám…“ Andrejův hlas zazněl sebevědomě. Sám však větu přerušil.

„Je ti to jasné?“ zeptal se Prug. „Nic nebudeš žádat. Děkovat musíš. Teď tě ani v nejmenším nepotřebujeme. Dávám ti na to své slovo. Přesto jsme tě neopustili. Vzali jsme tě s sebou, přišlo nám tě strašně líto.“

„K čemu vám to všechno je?“

„Přiveďte ho ke mně!“ přikázal Prug.

Byla to zcela výjimečná situace, nebezpečná, mohlo dojít k dalšímu neštěstí. Koráb se dostal do rukou lidí, kteří s ním nemají nic společného. Letí teď neznámým směrem za neznámým cílem. Ten cíl však musí být pro ty, kdo se korábu zmocnili, nesmírně důležitý. To přepadení nebylo náhodné využití situace, to byla pečlivě připravená akce. Princ Brendijský se sám odhodlal vyletět do vesmíru. Nemají v úmyslu zmocnit se Galaktického centra?

Andrej čekal.

Dveře zajely do stěny.

VoseňJu v nich stál pln napětí, byl připraven okamžitě uskočit. Ovšem udělat něco takového nebylo snadné, protože těsně za ním stáli dva horalé v drátěných košilích a s noži v rukách.

Andrej pochopil, že VoseňJu z něho má strach, i když je raněný, bojí se však současně, že ztratí svou důstojnost. Proto vypadá tak směšně. Cizí oblek mu vůbec nepadne.

Byl na VoseňJu zvyklý, ale nikdy si ho pozorně neprohlédl. Teprve teď viděl, že je to hubený člověk střední postavy, poměrně mladý, s nízkým čelem, pečlivě učesanou pěšinkou, rovný nos dokonce jako kdyby prodlužoval pěšinku, všiml si i jeho dalších nedostatků.

Andrej k němu udělal krok a stále se mu upřeně díval do očí.

VoseňJu uskočil. Narazil však zády do vojáků. Ti se ani nepohnuli. Oba vojáci si byli podobní, jeden z nich byl starší. Zřejmě bratři, měli i stejné klanové tetování na tvářích.

Andrej se zeptal:

„Kam mám jít?“

„Doprava,“ řekl s úlevou VoseňJu.

Šel chodbou jako první, hlavu měl trochu pootočenou, aby na Andreje stále viděl.

Zabiju tě, opakoval si Andrej a díval se mu do zad. Zabiju tě, lotře.

Prug Brendijský ho očekával ve společenské kajutě. Zabíral nejméně půl pohovky.

„Co ruka?“ zeptal se Prug, „nebolí?“

„Chci vidět kapitána Jakubauskase,“ řekl Andrej.

„A já jsem si myslel,“ řekl Prug a sundal si přitom paruku ze zcela plešaté hlavy. „Já jsem si myslel, že se budeš ptát na důležitější věci…“

Prug neskrýval skvělou náladu.

Ruka Andreje bolela, jako kdyby mu do ní někdo vrážel hřebík a pomalu jím otáčel. Dokonce se mu z bolesti dělalo špatně od žaludku.

To by tak scházelo omdlít před ním!

Andrej klesl do křesla proti Prugovi. Ten pozvedl husté, rozcuchané obočí. Stráž stojící za Andrejem tomu chtěla zabránit, ale Prug zvedl ruku:

„Jen ať sedí. Je slabý. Lidé z nebe jsou silní, jen když kolem sebe mají spoustu přístrojů a všelijakých věciček. Když jsou nahatí, se šaty svléknou i moc.“

„Kde je Vitas?“ opakoval Andrej umíněně. Nebude se teď přece dohadovat s knížátkem z hor, které se zmocnilo nejmodernějšího kosmického korábu.

„Já ti odpovím,“ řekl Prug. „Ten tvůj Vitas je živ. A nepotřebuju ho, jako nepotřebuju ani tebe. Ale je naživu. Kde je doktor?“

„Hned tu bude,“ řekl VoseňJu.

Dělal všechno, aby nemusel projít kolem Andreje, nakonec se dostal k obrazovce u klavíru. Ve společenské kajutě byl klavír. Na Andrejově korábu klavír neměli. U hudebního nástroje mlčky stál DrokU. Žlutovlasý voják, kterého Andrej viděl v Prugově domě.

„Tady je zdravotnický úsek,“ ozval se hlas. Hlas přiletěl dřív, než se na obrazovce objevil lékař. Kolik lidí asi zůstalo na Příboji?

„Řekni mu, jak je to s kapitánem,“ řekl Prug kosmolingvou.

Lékař pohlédl na Andreje.

„Co ruka?“ zeptal se. „Musíte zajít ke mně. Potřebujete vyměnit obklad a musím vám to znovu umrtvit.“

„Zeptal jsem se tě na něco jiného,“ řekl Prug. „Na mé otázky se musí odpovídat.“

Lékař pokrčil rameny. Byl to hubený člověk samý sval, mladý už ale nebyl. Byl rozčilený, i když se to pokoušel skrýt.

„Mě strašit nemusíte,“ řekl lékař. „Já si na vojáčky nehraju. Kapitán Jakubauskas je v těžkém stavu. Dal jsem o do komory pro léčení spálenin. Spí. Život bezprostředně ohrožen není, potřebuje však klid a dlouhodobé léčení…“

Andrej zavřel oči. Bolestí se mu chtělo zvracet.

„Proč se na nic neptáš?“ zeptal se princ Brendijský. „Rád ti odpovím. Jsi můj host v tomto velkém domě.“

„Proč jste to udělali?“ zeptal se Andrej. „Musíte přece vědět, že vás dopadnou.“

„To ti můžu říct,“ řekl Brendijský princ. „Teď už to není žádné tajemství. Letíme na Ar-A.“

„Proč?“ Andrej se tomu divil, ale nijak ho to neohromilo. Aspoň v tomhle vysvětlení byl nějaký smysl.

„Letíme do vlasti mých předků,“ pokračoval Prug. „Do vlasti gigantů.“

„Navštívit milované hroby?“ Andrej se v té chvíli neudržel. Ironii z té otázky mohl vycítit jen ti, kdo znalí místní zvyky. Návštěva milovaných hrobů byla kdysi slavnostním obřadem, dlouhým procesím k legendárnímu hřbitovu na Plošině milovaných. Podle zvěstí tam byly pozůstatky hrdinů, kteří padli v bitvě na Hranici pouště. Tato dlouhá cesta končila obrovskými hostinami a vraždou, časem byla zakázána, ovšem zcela zrušena nebyla.

„Neprožils u nás tolik let zbytečně, DrejJu,“ řekl Prug klidně. „Nemáš pravdu. Já nejsem z těch, kdo utrácejí čas v hostinách a zábavách. Chci, aby sis to zapamatoval a pochopil. Já jsem docela prostý člověk. Potřebuju moc a slávu. Jako každý urozený voják. Byl jsem zrádně zbaven moci, která mi právem patří. Byl jsem vyhnán a musel jsem žít uprostřed zbabělců v páchnoucím městě. Mnozí si říkali proč tak slavný a velký vůdce žije v ústraní. Jako člověk, který se zřekl boje. Já už jsem však dávno přemýšlel o tom, jak se vrátím zpátky jako vítěz. A ne jako obyčejný vítěz. Jako největší vítěz, o němž dávno snil můj lid a všechny národy.“