Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

„Co tím chcete říct?“

„To je strašně jednoduché. Horal je volný člověk, slabý před přírodou i svými pány, nikdy by však neusedl ke stolu s vrahem. To by raději zemřel hladem. Vrhl by se na mě s nožem. Ty jsi tak mocný a není pro tebe ponižující sedět se mnou. Myslíš si, že mě přelstíš. Ovšem člověk může těžko přelstít hyenu, i když on sám je silnější a chytřejší. Hyena je zaostalá bytost. Já jsem taky zaostalý. Dokonce i tvůj pomocník VoseňJu je zaostalý. Naučili jste ho létat ve vesmíru, používat počítač, ukázali jste mu, jak žijete, a vyvolaly jste v něm závist, zlobu proti vám. Vnitřně zůstal stejně divoký, jako byl před setkáním s vámi. Byls někdy u něho doma? Víš, s jakým zaujetím a úctou vykonává všechny rituály toho svého primitivního života? Já jsem si to hned ověřil. Hned, jak jen jsem se rozhodl vykonat veliký čin. Věděl jsem, že musím využít vaší slabosti — to jest vaší síly. Dal jsem sledovat VoseňJu, a když jsem se dozvěděl, že uvnitř zůstal takovým, jakým byl, začal jsem ho podplácet a současně jsem ho zastrašoval.“

Prug Brendijský vylovil tlustými prsty ze dna misky kousek masa a chvíli ho podržel, jako kdyby váhal, jestli ho nemá položit Andrejovi na talíř. Pak se však rozhodl, že by to byla podle všeho příliš velká čest a strčil si maso do úst. Andreje v tu chvíli napadlo, že tu nesouměrnost Prugova obličeje způsobují právě jeho ústa. Měl je příliš malá a úzká, jako kdyby je na jeho obličej přenesli z jiné, malinké tvářičky.

„Musíš uznat, že v mých slovech je pravda.“

„Je,“ souhlasil Andrej. „Byli jsme důvěřiví. V důsledku toho byla zabita PetriA, pilot Visconti, byl těžce zraněn kapitán korábu. A mám strach, že to nejsou poslední oběti.“

„Netoužím po zabíjení,“ řekl Prug Brendijský. „Nedělej ze mne vraha. Ostatně, zapomněl jsi říct, že i ty jsi raněn, že musel být zabit neznámý člověk místo archeologa. Chápu, že ti je smrt nepříjemná. Snažíš se té její vyceněné tlamě vyhnout, Kdybys však chtěl mezi mými lidmi hlásat mírumilovnost, neuspěl bys. Nevíš, co to jsou války, a my válkami žijeme. Jsme ve válce s vámi a já vyznamenávám ty své vojáky, kteří zabijí nepřítele. Tím zachránili mě a slávu klanu.“

Přinesli dort s jahodami, nakyslý, čerstvý, výrazně vonící lesem a pryskyřicí. Prug kousek ulomil a dal ho Andrejovi.

„My jsme s vámi nikdy nebyli v nepřátelství,“ řekl Andrej. „Dokonce ani podle vašich zákonů nesmíte nikoho přepadnout, pokud to předem neoznámíte a nehodíte tak rukavici. Jinak se to považuje za ničemnost.“

„Nechtěj mě učit, co je ničemné a co dobré. Jsi tu cizinec. Svět je ničemný. Nic jiného neznám. Staré zákony zrezivěly. Kdybych jednal, jak vznešený vůdce má, vláda mě vyžene z města nebo mě zničehonic zabije. Copak mohou vedle sebe stát pravidla ušlechtilé čestnosti a městská policie s vysílačkami? Já se snažím dodržovat pravidla cti v její samotné podstatě. Musím se vrátit na trůn v horách. Bude to štěstí pro mé podřízené. V zájmu tohoto štěstí si dovolím přehlédnout některá zastaralá pravidla ušlechtilosti. A jakmile jste mi začali překážet v cestě za velkým a ušlechtilým cílem, stali jste se mými nepřátel, ať si to přejete nebo ne.“

Vstoupil DrokU. Nesl stříbrnou mísu na mytí rukou. Prostý voják není něčeho takového hoden.

Prug Brendijský si umyl prsty v míse. Pak DrokU mísu postavil před Andreje.

„Nesouhlasím s vámi,“ řekl Andrej Prugovi.

„Já ten tvůj souhlas nepotřebuju. Nedal jsem tě zavolat, abych se před tebou obhajoval.“

„A proč tedy?“

„Abych ti vysvětlil, co nechápeš. Že se mi nesmí nikdo stavět na odpor. A nepokoušej se něco vymýšlet. To by totiž znamenalo tvou smrt.“

DrokU postavil mísu na zem a tleskl. Sluhové sklidili ze stolu a přinesli kadidelnice.

„Mohl bych použít lsti,“ řekl Andrej a vstával. „Tvářit se oddaně a ve skrytu plánovat, jak se dostat na svobodu. Já však chápu čestnost docela jinak, a to mi nedovolí tak jednat. Měl jste pravdu, když jste říkal, že si vážíme každého života. Vražda a čest nemají vůbec nic společného. Budu s tebou bojovat, Prugu Brendijský, dokud nebudeš zneškodněn.“

„K tomu bys mě musel zabít, a ty nechceš zabíjet. Takže jsi bezmocný, pane z nebe. I tvé galaktické plány jsou na nic. Když já potřebuju někoho zabít, zabiju ho, ty o tom jen uvažuješ. Tak běž a uvažuj si, já se tě nebojím. Ty se dokonce nedokážeš ani pomstít za svou ženu. Opovržlivě na tebe plivám. Běž.“

Ve společenské kajutě se rozlehl hlasitý, násilný Prugův smích.

„Mám ho doprovodit?“ zeptal se DrokU.

„Ne, s tebou potřebuju mluvit, ať ho odvede KrajJu.“

Starší jednooký horal s šedivými vousy splývajícími až na prsa odvedl Andreje na chodbu.

Andrejovi bylo jasné, že ho vedou do kabiny. To se mu vůbec nehodilo. V kabině byl zcela izolovaný.

Zkroutil tvář a chytil se za ruku. Přitiskl se ke zdi a dělal, že má strašné bolesti. KrajJu ho dloubl do zad a Andrej silně zasténal.

„Bolí to,“ pronesl. „Musím k lékaři.“

„Zbabělče,“ řekl opovržlivě horal. To byla urážka. Andrej stál u zdi s přivřenýma očima. KrajJu si odplivl a pak přistoupil k výklenku, kde byla obrazovka pro vnitřní spojení, a stiskl knoflík. Pohlédl na Andreje se značnou pýchou a Andrej ho pochopil. Je zajímavé, jak se Prugovi vojáci na korábu zabydleli. Snad kdyby byli na vyšší úrovni společenské organizace, koráb by je dokázal zkrotit, ochromit. Prugovi vojáci však koráb brali jako dobytou pevnost. Pojetí vesmíru, vakuum, nekonečný prostor pro ně bylo něčím naprosto abstraktním. A jestliže se po stisknutí tlačítka na obrazovce objevila vůdcova tvář, prostě to tak mělo být.

Prug Brendijský seděl u stolu, před sebou měl rozloženy nějaké papíry. Po boku mu stál DrokU. Jakmile zazněl signál, kdoví proč svými tlustými tlapami ty papíry ukryl.

„Co chceš?“ zeptal se.

„Pán z nebe říká, že má velkou bolest. Chce k doktorovi.“

„Ať si klidně jde,“ řekl Prug. „Dej na něj ale pozor. Jakmile mu doktor dá lék, ať jde hned do své kajuty. Pamatuj si, že každý z nich musí být jinde.“

Je to tak, pomyslel si Andrej, na rozdíl od nás v nich není ani špetka lehkomyslnosti.

Andrej neměl potuchy, jak by se svého hlídače zbavil, ten však sám do pracovny lékaře nevstoupil. Bylo to pro něho nepříjemné místo. Každý lékař je kouzelník. Cizí lékař je navíc kouzelník nebezpečný.

„Nemám moc času,“ řekl Andrej. „Mluvil jsem s Prugem a zjistil jsem, že je to skutečně nebezpečný nepřítel.“

„Na rozdíl od vás mi to je jasné už dávno,“ zabručel lékař.

Ležela před ním miska s nedojedenou chlebovou polévkou.

„Vysvětlovat mu, co to je humanismus nebo ho pro něj získávat, nemá smysl.“

Vtom se rozezněl signál a rozsvítila se obrazovka.

Objevil se na ní Prug Brendijský. Zase se usmíval. Visící vousy se mu vlnily jako hadi.

„DrejJu?“ řekl. „Chtěl jsem si jen zkontrolovat, jestli jsi mě nepodvedl. Jsi opatrný, proto jsi nebezpečný.“

„Kvůli tomu jsi mě volal?“

„Chtěl bych ti říct něco jiného — dej si pozor na VoseňJu. Je to malý člověk a tys ho moc vystrašil. Ten vůbec nepotřebuje, abys zůstal naživu. Rozumíš, ani v nejmenším to nepotřebuje. A takoví malí lidé jsou velmi nebezpeční. Rozumíš mi?“