Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

„Musíš si uvědomit, že tohle všechno je pouhý výmysl. Neexistují žádní předkové, neexistují žádná skladiště zbraní. Je to legenda, která vás přijde příliš draho.“

„Že je to legenda? Tak ty mi nevěříš? Třeba ale budeš věřit někomu jinému.“

„Komu?“

„Zavolej sem toho vykopávače hrobů,“ řekl Prug vojákovi.

Voják odešel a Prug seděl téměř bez pohnutí, mlčel, vytáhl z vyšívaného pouzdra paprskomet, položil si ho na stehno, jako kdyby si chtěl hrát na četníky a lupiče. Andrejovi připadalo, že společenská kajuta, zvyklá na hlasy pilotů a mechaniků, před dvěma dny ještě útulná a čistá, zpozorněla, uzavřela se, že její stěny i věci se dívají s obavami na nedůvěrou na cizáky, na křeslo, ubrus, kadidelnici a kbelík, které sem přivlekli z Pe-U. A co nakonec může být hloupějšího a nespravedlivějšího než tlusťoch v drátěné košili schované pod rezavou tunikou s modrými květy, tlusťoch nacpaný do křesla a schopný pohnout prsty jen při poklepávání na pažbu paprskometu.

Fotij van Kun Andreje udivil.

Už z prvního setkání si zvykl na jeho agresivitu, na neskrývanou vzpurnost a ostražitost kluka, kterému ubližují spolužáci.

Do kajuty vcházel pomalu, pokulhával a ve dveřích se ještě zastavil.

Hlídač ho postrčil.

„Promiňte,“ řekl archeolog.

Zřídilo ho tak, že civilizovaný člověk o něčem takovém nemá ani představu. Archeolog se s něčím podobným v životě nesetkal.

„Přišels, děkuju ti,“ řekl dobrodušně Prug. „Tak si sedni, jen se neboj.“

Začal mluvit kosmickým jazykem, měl měkký, docela příjemný přízvuk. Mluvil však příliš knižně. Zřejmě prošel hypnotickými kursy.

Fotij van Kun usedl stranou, opatrně, protože každý pohyb ho musel nepředstavitelně bolet, ale neodvážil se odmítnout.

Podlitina na lícní kostí, modřina pod okem, snad měl zraněné i ucho. Ruku si držel na zádech, zřejmě ho bili do ledvin.

„Jak se cítíš, nebolí to?“

„Všechno je v pořádku, děkuju.“

„Taková nešťastná shoda okolností,“ řeko Prug a stále se při tom soucitně usmíval. „Náš přítel se nepohodl s jedním z mých horalů. Oba byli takoví neukáznění… Od horalů se dá čekat všechno. Ale aby se tak choval vznešený, učený člověk! Je to hanba, vážený van Kune!“

„Nechte toho… prosím vás,“ řekl van Kun.

„Tak tady pokořitel nebe zástupce DrejJu, můj velký přítel, se zajímá o to, co můžeme nalézt na Ar-A. Vysvětli mu, co jste tam našli, a nepospíchej, nikdo tě nehoní.“

„Potřebuju k lékaři,“ řekl Fotij van Kun. „Řekněte to svému příteli sám.“

Andrej si nevšiml, kde má Prug schovaný bič. Věděl o takových bičích, bičích spravedlnosti, ale dosud nic takového neviděl. Byl tenký, vyrobený z ocasu mořské ryby, s pichlavou kuličkou na konci.

Bič vyletěl odněkud za křeslem a zasvištěl ve vzduchu.

Archeolog se schoulil.

Bič opsal kruh a znovu zmizel. Prug pokynem zadržel Andreje, který se vrhl kupředu.

„To je zbytečné,“ prohodil Prug. „Já se jenom připomínám. Pan van Kun není hoden naší starostlivosti. Má příliš velký strach.“

Fotij van Kun upíral pohled na zem.

Takovou situaci by si člověk snad ani nedovedl představit. Často zapomínáme, že minulost byla krutá a že pro ni lidský život nic neznamenal. Ale i nás je nutno pochopit — kdy a za jakých okolností se člověk setká s takovým Prugem? Andrej si představil rozhořčení, rozpaky a archeologovu bolest, když si Prug se svými mládenci chtěl pohovořit s ním ‘ve svém jazyce’. I když prostudoval nespočetné množství materiálů o Čingischánovi, Hitlerovi a dalších despotech, všechno to zůstalo za hranicemi jeho praktických zkušeností. Ostatně jak by si člověk dokázal představit setkání s brontosaurem, když ta zvířata už vymřela? Považujeme-li to za vědecký fakt. Nebo když člověk stane tváří v tvář divokému psu, na to ho nikdy nikdo nepřipravoval. Ví jenom, že když se do takové situace v životě dostane, pak tu jsou odborníci, kteří vědí, jak se takoví psi loví, jak se pak izolují, aby nikoho nepokousali. Navíc si je jist, že odborníci budou k takovému zvířeti dostatečně humánní, a bude-li nemocné, vynasnaží se ho vyléčit. Chudák archeolog. Určitě ho nikdo nikdy nebil a ani jako kluk se s nikým nepral.

„Vzpamatujte se, van Kune,“ řekl Andrej. „Všechno skončí. Dostaneme je za mříže.“

Prug tomu porozuměl. A nelíbilo se mu to. Přestal se usmívat. Rozhodl se učinit patřičná nápravná opatření.

Andrej by na něco takového téměř připraven. Prugova psychologie, pokud s ním člověk několikrát mluvil, nebyla žádným tajemstvím. Andrej sjel z křesla ve chvíli, kdy bič zasvištěl ve vzduchu. Samozřejmě se mu podařilo dopadnou na bolavou ruku, byla to hrozná bolest.

Ve vzteku si o sobě pomyslel, že jeho forma je tatam. Dřív by se mu to povedlo bez problémů.

Naštěstí mu vztek ani bolest nezastřely rozum. Zdravou rukou stačil chytit konec biče a vytrhnout ho z Prugovy ruky. Okamžitě ho však pustil, protože kulička mu roztrhla dlaň. To tak ještě scházelo, pomyslel si, ale Prug při tom ztratil rovnováhu a ztěžka vypadl z křesla na zem.

Voják vytáhl nůž.

Andrej se ani nepohnul.

Naštěstí se Prug rychle vzpamatoval.

Mávl na vojáka, sám se vytáhl silnýma rukama do křesla a řekl:

„Jsi chlapík.“

Sledoval přitom archeologa, který se stále díval do země.

Teď mu jistě připadá, že je to všechno zlý sen, napadlo Andreje. Nevadí, jenom kdyby se z něj člověk mohl probudit.

„Ještě jednou pozvednete bič na sobě rovného a budete mě muset zabít,“ řekl Andrej. „Čest a svinstvo nejdou dohromady.“

„No dobře, dobře,“ řekl Prug. „Dovolil jsem si malou legraci, nic se nestalo.“

„S karabáčem žádná legrace není.“

Andrej mluvil Prugovým jazykem. Věděl, že Prug překročil hranici toho, co si směl dovolit ve vztazích svobodných lidí. A nepřekročil ji náhodou. Úspěch, kterého dosáhli s archeologem, mu skýtal naději, že stejného cíle dosáhne i v Andrejově případě. Archeolog tu byl cizí. Andreje však Prug přijímal ve svém domě, patřil mezi urozené. Prug by tak mohl ztratit svou tvář — s kým to tedy seděl u jednoho stolu? S otrokem, kterého může trestat bičem?

„Dal jsem se unést,“ řekl Prug.

Andrej zraněnou rukou vytáhl kapesník a přitiskl si ho k dlani. Nechtěl v žádném případě dát najevo, jak ho to bolí.

„Teče vám krev,“ štítivě řekl najednou archeolog, jako kdyby se ho to ani v nejmenším netýkalo.

„To nic není,“ zasmál se Prug. Měl zájem na tom, aby se co nejdřív zapomnělo na jeho porážku. „Raději opakuj to, co jsi nám vyprávěl o planetě Ar-A. O skladišti na ní. Vyprávěj to svému DrejJu, já už to všechno vím. Jenom ale nelži!“

„Podstatu svých objevů jsem vyložil ve Škole vědění,“ tiše řekl archeolog. „Můžete se s tím seznámit. Papíry máte.“

„Tady jsou,“ zaradoval se Prug. „Školu vědění navštívil DrokU. Už dlouho a nedočkavě jsme čekali na jeho příjezd.“

Andrej chtěl archeologa nějak povzbudit. Kvůli němu rozzuřil Pruga, aby van Kunovi ukázal, že není sám. Všechno to však vyšlo naprázdno.

„A co ty figurky vojáku, co se posílají při krevní mstě?“ zeptal se Andrej.

„Cože? Při jaké krevní mstě?“

„Těsně před únosem jste v krámě koupil čtyři vojáčky. Vzpomínáte si na to?“