Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

„Rozumím.“

„Tak se léč. Ta ruka se ti může docela hodit.“

Pořád se ještě smál, když se odpojil. A ten jeho smích hluboký, ukrytý někde hluboko v prsou, ještě chvíli dozníval v místnosti.

„To je úplná zrůda,“ řekl lékař.

„Potomek své doby. Není bohužel hloupý. Kdyby těch svých vlastností využil k něčemu jinému, byl by k nezaplacení.“

„V tom není žádná logika,“ řekl lékař. „Jestliže to je potomek své doby, pak nemůže své nadání využít k něčemu jinému.“

Jestliže Příboj míří skutečně na Ar-A, pak cesta nebude trvat dlouho. Zvážíme-li možnosti korábu, tak nejvýše ještě dva dny. Pak začne brzdit. Dva dny není dlouhá doba. Bylo by dobré zmocnit se ho za tu dobu, to je ale velice nepravděpodobné. Archeologové už vědí, co se stalo, mají spojení s Pe-U. Podniknout jistě potřebná opatření.

Andrej si představoval, jak se vesmírem šíří zvěsti o této malé válce. Ve skutečnosti však všechno bylo úplně jinak.

Archeologové na Ar-A čekali na přílet Příboje a na Fotije van Kuna, od rána se pokoušeli navázat spojení s Pe-U, avšak kosmodrom jim neodpovídal. Dispečerské centrum už neexistovalo. Došli k závěru, že se na planetě něco stalo se spojením a stále se marně pokoušeli o kontakt.

Když ráno Příboj nehlásil, služba v Galaktickém centru to oznámila Kosmoflotu a připojila k tomu pár jedovatých poznámek na adresu nových gravitačních vysílačů. Protože však už bylo známo, že Příboj šťastně přistál na Pe-U, muž, který měl službu, si velké starosti nedělal, a když odcházel na oběd, požádal o spojení s planetou. Během oběda mu však oznámili, že ani planeta neodpovídá, a tak ani nedojedl kompot, vydal se do centrální observatoře, aby se informoval, k jakým poruchám mohlo dojít na trase. Oznámili mu, že pro výbuch novy není spojení v sektoru dokonalé.

Muž, který měl službu, pochopil, že za všechno může nova, přesto se však spojil se dvěma koráby, které byly ve stejném sektoru. Spojení s Titanem a Vaciem bylo naprosto normální.

Lékař zavolal Andrejovi do kabiny. Také neměl co dělat.

„To je nečinnost vhodná pro králíky,“ řekl lékař a smutně zapíchl svůj nos do obrazovky. „Teď se otevřou dveře a váš Gargantua řekne, pojďte, my si vás dáme k obědu.“

„Na tom není nic zvláštního,“ odpověděl Andrej, který neměl na legrácky chuť. „Rituální lidožroutství je u některých horských kmenů pevně zafixováno. Mám takový dojem, že by bylo zajímavé pohovořit si o tom s naším konzulem Olsenem. To je velký odborník na místní zvyky.“

„To já klidně zůstanu nevzdělaný.“

„Co Vitas?“

„Je to pořád stejné. Dejte mi, prosím vás, nějakou práci.“

„Proč zrovna já?“

„Asi vám to nedokážu vysvětlit. Jsou zákony, podle kterých si tlupa volí svého vodce. Ty se vždycky vysvětlit nedají. Vy máte pach takového vůdce.“

„Potřebuju se dostat z kabiny.“

Andrej pochopil, už dlouhou dobu byl nečinný. Pořád měl v sobě takový pud, který zaháněl nečinnost. Nemohl například usnout, dokud se pár kilometrů neproběhl. Proto teď začal dělat kliky. Udělal jich dvaadvacet, když se otevřely dveře, vstoupil lékař a udiveně pohlédl na Andreje na podlaze.

Andrej vyskočil a protřepal si ruce, aby se uvolnil.

„Jak jste se sem dostal?“

„Zapomněli zamknout dveře.“

„Vraťte se.“

„A co vy?“

„Podívám se do spojové kabiny.“

Andrej rychle vykročil chodbou. Tam, kde chodba zatáčela, se zastavil. Ohlédl se. Lékař ho stále ještě pozoroval. Mávl na něho rukou — běžte pryč!

Na Příboji Andrej v životě nebyl, ale zvyklosti, podle kterých se v korábech rozmisťovala jednotlivá oddělení, byly stále stejné. Cestu do spojové kabiny by dokázal najít se zavázanýma očima. Nebál se, že by mohl někoho potkat, počítal s tím, že horalé netouží po procházkách korábem, pokud to nevyhnutelně nutně nepotřebují, je to sice dobytá, přesto však cizí pevnost, kde se pohybují nepřátelští duchové.

Dveře od spojové kabiny nebyly zamčeny.

Andrej za sebou zavřel a rozsvítil.

Zapojil přístroje. Nad pultem se rozsvítila dvě zelená světélka. Teď musel najít potřebnou vlnu a volací znaky Galaktického centra. Kdysi je Andrej znal nazpaměť, ale uplynulo už tolik let… Navíc se nejspíš všechno změnilo. Zapojil informační obrazovku. Čas plynul…

Dveře za jeho zády zajely do stěny. Naprosto neslyšně, opatrně. Andrej si to uvědomil jenom podle náhlého závanu vzduchu.

Otočil se.

VoseňJu třímal v ruce paprskomet.

„Nechávat tě naživu je strašně nebezpečné,“ řekl Andrejovi.

Připomněl si slova: „Dej si pozor na VoseňJu! Je to malý člověk.“

Oči VoseňJu vypadaly jako bezedné černé díry v bílé masce, za níž není žádná tvář.

‘Takoví malí lidé jsou nebezpeční,’ připomněl si.

Andrej se vrhl na podlahu ve snaze dostat se k nohám VoseňJu.

Paprsek zasáhl pult a zničil obrazovku.

Andrejovi proběhlo hlavou, že teď by mu před očima měly proběhnout nejdůležitější chvilky z dětství… jenže… kde jsou?

VoseňJu ve dveřích znovu zvedal paprskomet, ruka se mu chvěla.

Trouba, už střízlivě a klidně si pomyslel Andrej, nenastavil zbraň na automatické dobíjení. Vystřílel celý zásobník. Teď mám k dispozici tři sekundy.

Vyskočil a vrhl se k VoseňJu tak, aby všechno za tři sekundy stihl a stačil ho zabít. Nesmírně toužil po smrti toho člověka.

VoseňJu si to uvědomil a vyběhl do chodby, zapomněl, že za tři sekundy bude mít paprskomet znovu připravený k zabíjení.

Andrej však nestačil dojít až k VoseňJu, protože za jeho zády se už tyčil jako hora Prug. Za ním DrokU… a ještě dále lékař, který křičel:

„Vrahu!“

Andrej viděl, jak Prug rychle a prudce zvedá dlaň, jak ta vzápětí dopadá na týl VoseňJu a bylo mu líto, že se k tomu člověku nestačil dostat první.

VoseňJu zasténal a bezhlasně klesl k zemi.

Paprskomet se odrazil stranou, lékař se ho pokusil zvednout, Prug si však toho pohybu všiml a odkopl parskomet dál ke zdi. DrokU se shýbl a zbraň zvedl.

„Varoval jsem vás,“ řekl Prug. „Je velice nebezpečný.“

„Souhlasím s vámi, že zbabělec je nebezpečný nejen pro nepřítele, ale i pro přítele,“ řekl Prug Andrejovi.

Znovu spolu seděli ve společenské kajutě.

„Za tohle všechno můžeš ty,“ řekl Andrej. „Vždyť tohle je obyčejný pěšec na šachovnici.“

„Ne, já nikdy nenesu žádnou vinu. Jsem nad to všechno povznesen,“ řekl Prug s naprostou jistotou. „Varoval jsem tě, abys byl opatrný. VoseňJu musí být odstraněn. Tím spíš, že jeho klan je naprosto bezvýznamný, jako by vůbec neexistoval. Já něco takového ale nemohu připustit. Je to smutné, ale v maličkostech musíme ustupovat, abychom dosáhli velkých cílů.“

„Zase se přetvařuješ, kníže.“

„To, co dělám, je ve tvých očích nesprávné, jsem špatný. Ve svých očích jsem však veliký a spravedlivý. A jestliže se ti má spravedlnost zdá příliš krutá, tak je to proto, že ty sám nemáš svou vlastní představu spravedlnosti.“

„Na cestě za tou tvou spravedlností jsi už spoustu lidí zabil, Prugu.“

„Možná že budu muset zabít ještě další. Třeba i tebe. V písních však budu pak oslavován já, protože jsem letěl za giganty a vzal jsem jim zbraně. V písních se vždycky zpívá jen o velkých dobyvatelích. Nemají tam místo lidé, kteří se jim stavěli do cesty. Na Pe-U se vrátím jako vítěz. Je to má povinnost.“