Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

Prug Brendijský se přestal usmívat. Dokonce i svislé rty se mu srovnaly.

„Ty jsi tu cizí, nic nechápeš. A když něco pochopíš, uvažuješ jednoduše. Všichni lidé myslí tak, jak je to učili. Jenom velcí lidé dovedou myslet tak, jak chtějí. A já myslím dokonaleji než vy, obyčejní lidé. Přemýšlím o tom, jak si navrátit čest. Letím a Ar-A! Mé cíle jsou ušlechtilé, nechci pro nikoho nic zlého. Proto žiješ ty i tvůj kapitán. Žijí i ti, kdo byli na korábu. Já nepotřebuju krev a krevní mstu. Já chci a potřebuju jen spravedlnost.“

„A co PetriA?“ zeptal se Andrej. „Ta zahynula.“

„PetriA z klanu Kam-Petri? Kde zahynula? Jak to, že mi to nikdo neřekl?“

„Zeptej se svého společníka,“ řekl Andrej.

„VoseňJu, co víš o tom, co je pro mě tajemstvím?“ zeptal se Prug.

„PetriA někdo zabil,“ řekl VoseňJu. „Když jsem byl v budově Kosmoflotu, abych tam vzal doklady pro let a jeho oblek, už jsem ji našel mrtvou. Nejspíš to udělal DrejJu. Byli spolu spojeni a on se bál, že se to někdo dozví.“

„Jestli máš pravdu, VoseňJu,“ řekl Prug, „budeme muset tvrdě potrestat DrejJu. Nikdo si nesmí dovolit vztáhnout ruku na dívky našich slavných klanů. Kdo se zavázal krevní mstou?“

„Její krev je mou krví,“ pronesl Andrej.

„Ty to nemůžeš udělat, jsi tu cizí. A jsi nemocný. Odveďte ho k doktorovi. Nerad trápím lidi, náš host je raněn, je popálen. Dřív než vstoupí na stezku krevní msty, musí se posílit.“ A Prug se rozesmál.

Voják dloubl Andreje do zad. Ten se sotva držel na nohách. Dveře za nimi zapadly. Stráže zůstaly na chodbě.

Zdravotnické oddělení bylo jasně osvětleno.

Vypadalo zcela obyčejně. Ambulance a bílé dveře do lůžkového oddělení.

Lékař mu vykročil vstříc.

„Dobrý den,“ řekl. „Jmenuji se Michél Géza. Trochu vás už znám. Od včerejší noci jste mým pacientem.“

„Vitas spí?“

„Ano, spí. Položte se. Nejdřív se podíváme na vás. Mám bohužel poškozený počítač…“ Lékař se smutně usmál. „Když jsem vtrhli, měl jsem s nimi… menší nedorozumění.“

Ukázal do kouta. Ležela tam smetená hromádka skla, všelijakých titěrných součástek, jako kdyby tam někdo vykuchal ‘živou loutku’. Před několika lety totiž byla móda takových živých loutek, které toho uměly strašnou spoustu — chodily, běhaly, zpívaly, stavěly si hlavu, probouzely se v noci, plakaly, chtěly na nočník… Děti takové loutky rozebíraly a tím je samozřejmě polámaly. Z loutky nakonec zbyly hromádky součástek, kterých v nich byla naskládána nepřeberná spousta.

„Ten nepořádek mi budete muset prominout,“ řekl lékař. „Neměl jsem na uklízení čas. Ruka bolí co?“

Rychle ošetřil Andrejovi zranění. Bolelo to, až musel stisknout zuby, ale bolest brzy pominula.

„Vyprávějte mi, co se u vás stalo?“ požádal Andrej.

„Já myslel, že toho víte víc než já,“ řekl lékař.

„Pak toho moc nevíme oba.“

„Nejel jsem do města,“ začal lékař. „Chvilku teď ležte, hned to bude v pořádku. Trochu jsem nastydl a říkal jsem si, že se tam vypravím na druhý den. Na korábu jsme zůstali dva. Já a druhý pilot Visconti. Každý jsme si dělali svou práce. Pak jsme povečeřeli … Visconti byl na můstku. Zapojil spojení a řekl, že přijel zástupce Kosmoflotu, že se asi něco stalo. Neměli jsme žádné podezření. Visconti se vypravil ke vstupnímu otvoru, já jsem šel s ním a měl jsem nějaké mrazení. Třeba je potkala nějaká nehoda a já jim budu dobrý. Byla tma. Viděl jsem služební plošinku, na které jste stál vy.“

„Jak jste na to přišel, že jsem to já?“

„Měl jste uniformu. Uniformu Kosmoflotu.“

„To byl můj pomocník VoseňJu.“

„Ještě tam byl jeden, řidič. Zvedl jste ruku. Visconti otevřel. Přišli blíž. My jsme nevěděli, jak vypadáte, pustili jsme je dovnitř. Pochopte, jsme přece na civilizované planetě…“

„Vždyť vám nikdo žádnou vinu nedává.“

„Všechno, co se dělo dál, bylo příliš nečekané. Nebyli jsme schopni něco udělat. Vetřelci nám přikázali ulehnout. Visconti se vzpamatoval první. Byl ve službě, měl tedy zbraň. Pokusil se vytáhnout pistoli…“

„No a…?“

„K smrti ho zmlátili. Víte, všechno to proběhlo strašně rychle. Já stál jako opařený. Visconti byl najednou na zemi. A mě povalil ten první. Ostatní se nejspíš ukrývali u korábu. Nebo leželi na plošince. Zaslechl jsem kroky, hlasy. Pronikli do korábu. Mě doslova odtáhli do společenské kajuty. Bylo tam několik lidí. Řekli mi, že koráb je teď v rukách nějakého Berenděje. Ten člověk ve vašem obleku mluvil docela slušně kosmolingvou.“

„To je jasné,“ řekl Andrej. „Má diplom navigátora. Dal ale přednost práci u mne v Kosmoflotu.“

„Řekl mi, že musím plnit všechny příkazy. Jinak že mě zabijí jako Viscontiho. Bylo mi jasné, že to myslí vážně.“

Lékař přistoupil ke stolu a začal tam přebírat nějaké papíry. Trochu se mu chvěly ruce.

„Nezlobte se na mě,“ řekl, „ale pořád se s tím nedokážu vyrovnat…“

„Já bych taky dostal strach,“ pokusil se lékaře uklidnit Andrej.

„Já totiž nesnesu ponižování. A tohle ponižující je. Je to odporné. Rovnou před mýma očima zabijí člověka. Dívám se do těch tváří, a oni jsou naprosto klidní… Nedá se říct, že bych ztratil rozvahu. Usoudil jsem, že koráb přepadli lupiči. Jestliže se teď na ně vrhneme, zabijí nás. Možná, že by to pro ně bylo dokonce jednodušší. Pořád jsem čekal, že každou chvíli musí vypuknout poplach. A tím že to všechno skončí. Dokonce i tehdy, když ten VoseňJu řekl, že se Příboj musí připravit k odletu. Asi jsem se tomu smál. Vzpomněl jsem si na dobu letadel, třeba o tom z dějin taky něco víte, kdy existovali teroristé, kteří přepadali letadla. Ve vzduchu.“

„Pamatuju si to. Četl jsem o tom.“

„Taky jsem se snažil mluvit s nimi vlídně, prostě jako s blázny. Začal jsem je přemlouvat, aby si to rozmysleli. Smáli se a jeden mě pak uhodil, rovnou do tváře. Uvěřil byste něčemu takovému?“

„Uvěřil.“

„To, co bylo dál, už víte. Já jsem doslova na dně. Letíme přece, ne? Ale kam? A vůbec tu není nic k jídlu. Co myslíte, dají nám najíst?“

„Nevím,“ odpověděl Andrej. „Tvrdí, že letíme na Ar-A:“

„Nezlobte se na mě, ale já nevím, co to je.“

„To je druhá planeta v téhle soustavě.“

„A proč to dělají? Ta planeta je obydlená?“

„Není. Máme tam jen archeologickou expedici.“

Během rozhovoru s lékařem si Andrej přibližně představil, jak došlo k přepadení korábu. Události, které ještě donedávna mezi sebou neměly žádnou souvislost, které se zdály zcela náhodné a dokonce trochu záhadné, bylo teď možno vysvětlit. Kdo a proč se měl pokusit o atentát na Andreje s Vitasem? Komu překáželi? Překáželi Prugovi, protože byli na svobodě a znamenali pro něho nebezpečí, mohli překazit přepadení. Měli být odstraněni ze scény. Jednoduché a jasné. Dokonce bylo jasné i to, proč Prug nenaléhal, aby je za každou cenu zabili. Jednal podle starého přísloví: ‘Lepší živý nepřítel, než mstitel mrtvého.’ Proto tedy s Vitasem žijí. Prug měl strach, že vražda kapitána a zástupce kosmické flotily povede Galaktické centrum ke krevní mstě. Mnohem lepší je, dá-li se tomu vyhnout. Vzhledem k tomu, že k pokusu o vraždu Andreje i Vitase došlo ve tmavé ulici za pomoci šipky s odstraněnou značkou, Prug se mohl od účasti na něm distancovat. Na korábu to ovšem bylo jiné.