Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

Avšak cesta za předky, chtít se připojit k velikosti gigantů… To je příliš nepraktická příčina na takového naprosto střízlivého politika, jakým je Prug.

Odpověď na tuto nejasnost se zhmotnila v podobě vytáhlého, utýraného a téměř nahého člověka, který z ničeho nic vpadl do dveří.

„Fotij van Kun, archeolog,“ pronesla ta postava a téměř obřadně se přitom uklonila. „Příšerně mě bolí zub.“

„To jste vy, kdo se předevčírem ztratil?“

„Nikam jsem se neztratil. Přepadli mě. Kde máte něco na ty zuby?“

„Jen klid,“ řekl lékař. „Posaďte se a sem a podíváme se, co se vám stalo.“

„Prosím vás, jenom bez takových slovíček ‘jen klid’ a ‘posaďte se’. Toho jsem se naposlouchal už dost v tom lotrovském brlohu,“ rozčiloval se Fotij van Kun. „Nejsem ochoten dohadovat se s nikým z té vaší bandy a můžete klidně jít ke všem čertům. Vím, o co vám jde a co chcete dělat. Pořád ještě počítáte s tím, že to udělám s vámi.“

Během tohoto šíleně rychlého a rozčileného monolog si Andrej stačil archeologa prohlédnout. V normálním stavu to byl zřejmě docela obyčejný člověk, který se od ostatních nijak neliší. Teď mu však řídké vlasy trčely na všechny strany, obličej měl celý umazaný, z oblečení mu zůstaly jen svérázné, neúplné zbytky spodního prádla. Jak tomu bývá u rezavých lidí, měl moučně bílou tvář posypanou pihami. Zelené oči se leskly jako v horečce.

„Jsem přesvědčen, že se mýlíte,“ řekl lékař. „S těmi lidmi, kterým říkáte lotři, nemáme nic společného.“

„Nemám jediný důvod, proč bych vám měl věřit,“ odpověděl archeolog. „Mě se tu pokoušeli napálit mockrát.“

„Pak se tedy posaďte a otevřete ústa.“

„To mě ani nenapadne. O mých nemocích nevíte na rozdíl ode mě vůbec nic. Chápete to? Jsem příšerně nastydlý a pří nachlazení mě vždycky nesnesitelně bolí zuby. Kdyby vás někdo nechal celé hodiny v průvanu, tak byste takhle klidně nemluvil.“

„Doktore,“ řekl Andrej, „asi se budeme muset podřídit. Dejte mu něco proti bolesti, prohlédnete ho třeba až někdy příště.“

„Konečně rozumný člověk! Už jsem si vzpomněl! Vy jste zástupce Kosmoflotu! Viděl jsem vás u konzula. Tak vy zřejmě bandita nebudete.“

Fotij van Kun se dostal do lékárničky, vytáhl odtud tubu s anestetickým prostředkem, hmotu si vytlačil na tvář, rozetřel si ji, začal vyndávat další léky a pokoušel se je nacpat do kapes. Krabičky mu přitom padaly na zem.

„To je loupež,“ poznamenal lékař.

„Kdepak, to není žádná loupež. Při mém zdraví nikdy nevycházím bez lékárničky. A nemám nejmenší potuchy, kdy si ji budu moct příště doplnit. Dejte sem nějakou krabici!“

Lékař rozpačitě pohlédl na Andreje. Ten jen pokrčil rameny.

Vytáhl ze stolu sáček z umělé hmoty. Fotij van Kun do něj vztekle nasypal zabavené léky. A tohle ho zřejmě smířilo s lékařem i Andrejem.

„Vás taky unesli?“ zeptal se.

„Ano.“

„A k čemu vás potřebují?“

„To my ještě nevíme.“

„Nesmysl,“ prohlásil Fotij van Kun. „Vy to víte moc dobře. Oni potřebují koráb. Potřebují se dostat k pokladům na Ar-A. To je jasné jako slunce.“

„K pokladům na Ar-A?“ zeptal se Andrej. „To je pro mě novinka, která může ledacos vysvětlit. Co máte vlastně na mysli?“

„Mohl bych vám dát teze mého vystoupení…“ Fotij van Kun si třel čelo. „Jenomže mi všechny záznamy a schémata sebrali. Rozkradli mi prostě všechno.“

„Pak mám ale právo chtít od vás, abyste nám to řekl sám,“ řekl Andrej. „Když už si nemůžeme poslechnout vaši přednášku.“

„Práce ještě neskončily, všechno to jsou jenom předběžné závěry. Pro archeologa je tam obrovská spousta zajímavých věci. Jenomže pro bandity tam těch zajímavých věcí je přinejmenším stejně. Ano, jsou tam děla a všelijaké kulomety. A vůbec nejsou rezavé!“

Dveře se otevřely a VoseňJu, který neměl odvahu vstoupit dovnitř, se zvenku zeptal:

„Vážený pane Kune, chtěl jste večeři. Je připravena.“

„Kašlu vám na vaši večeři. I bez ní už mám zánět slinivky.“

S těmi slovy archeolog zamířil ke dveřím, které se za ním zavřely.

„Další střípek do mozaiky,“ řekl Andrej. „Můžu se podívat na Vitase?“

„Prosím,“ řekl lékař. „Ten van Kun je ale zvláštní člověk.“

„Unesli ho o den dřív než nás. Všichni si myslí, že ho zavraždili. Inscenovali loupež a policii dokonce přesvědčili, že ho utopili v jezeře.“

Lékař otevřel dveře do nemocničního úseku. V lázni s fyziologickým roztokem tam ležel Vitas.

Andreje napadlo porovnat, jak se člověk mění, když se dostane do nepřirozeného stavu. Díváš se na něho a víš, že to musí být Vitas Jakubauskas. A zatím vidíš nějakou odlitou loutku, protože všechny svaly má takový člověk uvolněné. Něco takového nenastává ani v hlubokém spánku, a právě takový nepřirozený stav způsobuje, že tvář vypadá jako mrtvá.

„Musíme uznat,“ řekl Andrej, „že celou operaci provedli znamenitě.“

„To ano, jenže co se dá dělat?“ zeptal se lékař. Stál spolu s Andrejem vedle Vitase, jako kdyby čekali, že se také zapojí do rozhovoru.

Brendijský prince, v nejbližší době rovněž pán planety Ar-A, potomek gigantů, pozval zástupce Kosmoflotu Andreje Bruce na oběd.

Společenská kajuta byla celá přestavěna. Prozíravý princ si sem přitáhl i své oblíbené předměty.

Tak třeba křeslo. Možná že nebylo přesně takové, které stálo u něho doma, plnilo však bezezbytku svůj úkol — vešlo se do něj obrovité princovo tělo.

Na stole svítil ubrus v klanových barvách. Žádný vznešený panovník se nebude cpát na nějakém hadru.

Dva vojáci ve slavnostních tunikách a přilbách stáli po obou stranách křesla a vyzváněli obnaženými šavlemi. Do copánků vousů měli zapleteny barevné stuhy.

„Mně se tu líbí,“ řekl Prug. „Sedni si a pojez se mnou. Nepovažuj se ale za krevního mstitele. Jde o obrovský omyl. Celá smrt vážené PetriA je obrovský omyl. My jsme ji nezabili. Na to ti dávám slovo horala. Takže můžeš ochutnat z mého skromného stolu.“

Najednou se Prug Brendijský rozesmál.

„Už druhý den jsi u mě na návštěvě! Něco takového by mi mohl závidět kterýkoli ministr. Ale tak už si sedni! My dva jsme vůdci, jenomže každý stojíme v čele jiného klanu. Tvůj klan byl poražen, došlo k tomu však v čestném boji.“

Vojáci přinesli mísy s horalským jídlem. Takže ani na tohle Prug nezapomněl.

„Lékař má hlad,“ řekl Andrej.

„Už jsem to zařídil. Jídlo mu odnesli.“

Andrej se nedokázal zbavit pocitu, že proti němu sedí nesmírně lstivá a dravá šelma. Mnohé teď záviselo na tom, co se mu podaří zjistit o dalších záměrech a možnostech nepřítele.

Stejně je to ale zvláštní, uvažoval dál Andrej, za celý ne právě nejúspěšnější život jsem se dosud nesetkal s člověkem, kterého bych třeba jen v duchu mohl nazvat nepřítelem. Ale pro toho, co sedí proti mně, nepřítel jsem.

„Já tě za nepřítele nepovažuji,“ řekl Prug, naklonil se přitom kupředu a nakládal z podnosu Andrejovi jídlo. „Já od tebe nic nepotřebuju. Svého jsem už dosáhl. Nezkrocený horal se zmocnil korábu. Proč? Protože jste zhýčkaní. Vás nechrání vaše skutečná síla, ale strach jiných z vaší síly. To je vaše slabost. Síla plodí jistotu. A tady máš výsledek: letím, kam chci já. A vy mi pomáháte a budete pomáhat.“