Kir Bulycov: Povidky

Výzkumná stanice je nesmírně obrovská, a přitom připadá cestujícímu z korábu který sem letí, jako zelená jiskřička na stínítku lokátoru. Já jsem se dokonce za ty tři týdny, co jsem tu strávil, nestačil seznámit se všemi obyvateli a nestačil jsem ani pobýt ve všech laboratořích.

Usedl jsem na posteli a tak tak jsem se stačil chytit za držák. Od rána tu totiž panoval stav beztíže. Před pokusy s obrazovkou bylo otáčení přerušeno — stanici bylo nutno zorientovat s přesností jednoho mikronu. Chvíli jsem poseděl, naslouchal slabému šumu a šramotu, který pronikal celou stanicí. Ať jsou takové zvuky sebeslabší, je to kouzelné svědectví o životě, kontrast s beznadějným prázdnem prostoru.

Sylvie sedí u nejvzdálenější zdi od obrazovky, na špičatých kolenou má blok. Nesměle a vděčně se na mě usmívá. Dnes je opravdu náš den. Sylvie a já jsme totiž jediní odborníci, pro které bude obrazovka pracovat. Ti ostatní ji projektovali, vypočítali, sestavovali a ladili. My se budeme dívat. Sylvie je antropolog. Já jsem historik.

Kapitán usedl do křesla před samotnou obrazovku, která byla velká přes celou stěnu, zatím ale černá, bezedná.

Všichni kolem byli klidní, zdálo se, že až přespříliš klidní.

„Já tomu stejně nevěřím,“ řekla Sylvie při pohledu na Tika. Ten se sklonil k mikrofonu a diktoval nějaká čísla. Pak se napřímil, přejel po nás pohledem jako vojevůdce před bitvou, pohlédl na obrazovku a řekl:

„Světlo!“

„Zhasnout!“

„Začněte!“ ozvalo se z velitelského můstku.

Na černé elipsovité obrazovce vznikl světlý oblak, který se zrodil někde v jejím nitru, rozsvěcoval se a byl stále blíž, šířil se až k okrajům obrazovky, přebíhaly po něm zelené jiskry. Tak to trvalo asi minutu, pak obrazovka zmodrala, v její dolní části se objevily rezavé a bílé skvrny. Široký modrý pruh se proměnil v oblohu. Na okrovém písku se objevily domy, vznikly hluboké brázdy na úzké cestě vyrostlo několik palem.

„Všechno je v pořádku,“ řekl Tike. „Jsme na místě.“

„Na správném místě?“ zeptal se kapitán.

„Malý okamžik,“ řekl jsem.

Bylo poledne. Tenký proužek prachu se vznášel nad zemí rozrytou a zdupanou buvoly. Do výše se tyčila rozestavěná budova obklopená bambusovým lešením. Byl to střed obrazu, který jsme pozorovali. Táhla se sem spousta buvolích spřežení naložených žlutými cihlami. Na pružných bambusových tyčích udržoval rovnováhu řetězec do půli těla nahých lidí. Nahoře pracovali kameníci.

V levé části obrazovky bylo vidět verandu, sloupy bohatě vyřezávané. Před ní podřimovali dva vojáci s kopím v rukou…

„Tak co, profesore?“

Všichni z laboratoří čekali na mou odpověď.

„To je Pagan,“ řekl jsem. „Konec jedenáctého století.“

„Hurá!“ řekl někdo tiše.

„Podívejte se!“ zvolala Sylvie, které se podařilo ukrýt v koutku. „Podívejte se, je tam nějaký člověk!“

Vrásčitý vyschlý stařec nesl v náručí nějakou hliněnou nádobu. Šel tak blízko, že ho bylo vidět naprosto přesně a mohli jsme mu spočítat všechny vrásky. Až nám bylo divné, že nás nevidí. Na okamžik se zastavil, podíval se směrem k nám, povzdychl si a šel dál. Jeho pohled okamžitě přerušil všeobecné veselí.

„Škoda, že ten biograf není se zvukem.“

„Profesore, dalo by se poznat, co povídají?“

„Těžko, uplynulo už skoro tisíc let.“

„Tak nám něco o nich povězte.“

„Nebudete vás to nudit?“

„Ani nápad.“

Po obrazovce přejely klikaté čáry poruch.

„Dej tam vyšší výkon,“ řekl kapitán Tikemu.

„Už je to pryč,“ řekl Tike. „Tak tři čtyři minuty.“

„Tak povídejte, profesore.“

„Bylo to velké panství. Táhlo se od Himálaje až do hor jižní Číny k Bengálskému zálivu. Existovalo dvě stě padesát let, hlavním městem bylo město Pagan. Ta stavba uprostřed lešení je chrám Ananda, první z obrovitých chrámů Paganu postavený za panování krále Čanzitta. Tento chrám, stejně jako mnoho jiných chrámů i pagod, celkem jich je kolem pěti tisíc, stojí ve středu Barmy na břehu řeky Iravadi.“

„I teď tam ještě stojí?“

„I teď.“

Stařec s hliněnou nádobou znovu přešel po obrazovce. Šel ztěžka, bylo mu horko. Při pohledu na něho jsem pochopil, že i v sále je strašné vedro. A najednou obrazovka zhasla. Poslední, co jsme uviděli bylo, že ke starci přiběhlo děvče a vzalo od něho nádobu. Staré město pomalovaly černé klikatiny. Kapitán opatrně vstal z křesla a řekl:

„Tak představení skončilo.“

„Třeba žádné představení ani nebylo a všechno se nám jen zdálo.“

„Všechno je natočeno,“ řekl Tike. „Mohu vám to hned promítnout.“

Lidé nikam nespěchali.

„Tike, vyřiď na můstku, aby obnovili otáčení. Do rána.“

Kapitán mi pomohl dojít ke dveřím.

„Bylo to skvělé,“ řekl jsem mu.

„Vidíte, profesore, a vy jste sem nechtěl letět.“

„Já jsem konzervátor. Těžko uvěřím ve chronoskopii.“

Skutečně jsem sem nechtěl letět. Přesvědčoval jsem rektora, aby vybral někoho mladšího, někoho kdo nemá tolik práce. ‚Dobrá,‘ povídám mu, ‚dejme tomu, že ta chronoskopie má nějaké opodstatnění. Dejme tomu, že skutečně při určitých podmínkách je možno najít v prostoru bod, v němž čas probíhá se zpožděním tisíce let ve srovnání s časem pozemským. Připusťme dokonce, že z tohoto bodu bude možno pohlédnout na Zemi. Co na takovou vzdálenost můžeme vidět?‘ ‚Kdepak,‘ říkal mi, nemáte pravdu, profesore. Stejně byste mohl tvrdit, že parník nemůže jet, protože u něho není zapřažen kůň. Kdyby chronoskopie byla pouhým výmyslem, nikdo by na stanici neztrácel na tu věc tolik času. Jestliže jsou fyzikové přesvědčeni, že se můžeme obrazovkou na stanici podívat do Barmy v jedenáctém století, tak to tak také bude.‘ Rektor si přihladil na hlavě neexistující vlasy. ‚Na každý pád bychom rádi viděli na stanici nejlepšího odborníka na Barmu. To vám říkám nejen jako rektor, ale i jako váš žák…‘ A tak jsem si nakonec řekl — nebyl jsem dál než na Měsíci, proč bych nezkusil?

V sedm hodin palubního času jsme se shromáždili v laboratoři. Jedno představení denně. Sedmadvacet minut a k tomu pár sekund…

Můj původní předpoklad, že veranda s vyřezávanými sloupy patří k paláci panovníka Čanzitty, se dokonale potvrdil hned druhý den, když se uprostřed představení v dálce objevil oblak prachu, z něho vyjeli jezdci a jejich koně se roztančili u schůdků. Strážci se napřímili a zvedli kopí.

K verandě se přiblížil slon s kly okovanými mědí. Na zádech mu seděl pod zlatou stříškou nepříliš starý člověk s výraznými rysy ve tváři. Poznal jsem ho. Podle sochy, kterou jsem tolikrát viděl ve zšeřelém hlavním sále chrámu Ananda. Umělec měl pravdu, když zobrazil panovníka právě tak. Teď už nebylo žádných pochyb, že jeho matkou byla Indka.

„Král Čanzitta,“ řekl jsem.

Téhož dne jsme viděli, jak dozorci ztloukli bambusovými holemi dělníky, kteří se něčím provinili. Byla to podívaná nesmírně krutá, připadalo nám, že výkřiky lidí slyšíme přes věky a miliardy kilometrů…

Stařec, který nesl první den vodu, měl dceru. Znali ji úplně všichni na stanici, na představení přicházeli i fyzici a sázeli se, jestli se toho dne objeví nebo ne.