Kir Bulycov: Povidky

„Hele,“ povídal mi, „našel jsem doma ještě jeden díl ‚Dějin literatury‘. Píše se tam i o Čerňajevovi. Chceš to?“

Přikývl jsem, bylo mi však jasné, že balíček Čerňajevovi nemohli odevzdat. Když jsem otevřel knihu, stálo tam, že tento spisovatel zemřel ve dvaačtyřicátém roce. Jsem já to ale blázen! Večer jsem četl o Čerňajevově životě a úplně na konci, zase mi to nemusíte věřit, autor článku psal:

„V zimě, myslím, že to bylo v lednu, jsem za spisovatelem zašel. Byl nesmírně zesláblý a jen s obtížemi chodil. Pohovořili jsme o situaci na frontě, on mi vyprávěl, že píše nový román, který by chtěl do jara dokončit. Do kamen jsme přiložili jeho poslední židli. Pak mi Čerňajev řekl: ‚Poslyšte, nedávno jsem dostal takový zvláštní balíček. Nevím ani, od koho. Bylo v něm kondenzované mléko, cukr…‘ ‚To přece ale moc potřebujete!‘ ‚A myslíte, že to děti nepotřebují? U sousedů mají malé děti, ty musí žít.‘ ‚Vy jste jim ten balíček dal?‘ ‚Co byste na mém místě udělal vy?‘ zeptal se mě a já jsem se zastyděl, že jsem mu vůbec takovou otázku položil. Byl jsem zřejmě poslední, kdo se s Čerňajevem setkal.“

Ještě jednou jsem si přečetl tyto řádky. Muselo mě přece napadnout, že když starý muž dostane kondenzované mléko, že ho nebude sám někde potají pít…

Bylo to zvláštní: tenhle díl ‚Dějin literatury‘ vyšel před sedmi lety.

překlad Josef Týč

Penzista Nikolaj Gavrilovič Ložkin se vracel domů autobusem. Jel zdaleka, až z dřevařského závodu. Autobus byl plný, Ložkin stál na jedné noze v uličce, pod ním seděl sportovně založený mladík, četl knihu, a když ho to přestalo bavit, díval se oknem ven na míjející krajinu. Ložkin v tom viděl příšernou nespravedlnost, ale nedokázal mladíkovi říct — pusťte mě sednout. Nikdo rád nepřiznává, že už není mladý.

Příští stanici přistoupila žena s dítětem v náručí. Mladík si jí určitě všiml, proto se znovu zahloubal do knížky.

To už Ložkin nevydržel.

„Mladíku,“ oslovil ho a sáhl mu na rameno. Ten ani nezvedl oči, pohnul jen ramenem, aby se zbavil Ložkinovy ruky.

„Stojí tu žena s dítětem,“ oznámil mu Ložkin.

„Pojďte si sednout,“ řekl muž s holí vedle mladíka a vstal.

„Co vás to napadá!“ odmítla žena, když viděla hůl.

Mladík jenom pohnul koleny, aby muž s holí mohl vyjít. Najednou se zezadu ozval hlas:

„Počkejte, to se musí jinak!“

K mladíkovi se protlačil starší urostlý chlapík, obratně se naklonil, chytil ho pod koleny a vynesl z autobusu. Mladík neřekl ani slovo a dělal, že pořád se zaujetím čte.

Ložkin se domů vrátil patřičně rozzlobený, a když potkal souseda Alexandra Grubina, byl rád, že si má komu postěžovat. Grubin byl totiž nadaný vynálezce. Vyslechl Ložkinovo vyprávění a nejdřív se ho pokoušel uklidnit.

„Třeba ten mladík byl tak soustředěn na čtení, že ani nevěděl, co se kolem děje?“ Na to ale Ložkin zavrtěl hlavou.

Venku příšerně řvala hudba. Mladý Kolja Gavrilov si pouštěl magnetofon. Ložkin s Grubinem museli mluvit hlasitě, aby se slyšeli. A do toho protestoval Grubin:

„Ten mladík z autobusu je výjimka. Takových je málo.“

„Ale jsou takoví,“ namítal Ložkin. „A musí se s nimi něco dělat.“

„Co? Přece je nebudou pořád vynášet z hromadné dopravy.“

„Hele, jsi přece vynálezce, máš nadání, objev něco, Sašo!“

„Na to bych musel mít přesné technické zadání …“

„Já ti ho přinesu,“ odpověděl Ložkin a druhý den přišel s dokladem nazvaným TECHNICKÉ ZADÁNÍ.

Úvod.Mezi mládeží se bohužel vyskytují jedinci, kteří se nedovedou chovat, jsou hrubí ke starším, k ženám, děvčatům. Dosavadní metody nejsou univerzálně použitelné. Domnívám se, že je s tím třeba bojovat na úrovni podmíněných reflexů.

Zadání.Sestrojit lehký přístroj, který by nepřekážel při pohybu, tento přístroj připevnit k dotyčnému. Přiblíží-li se starý člověk, přístroj musí v prostředcích hromadné dopravy reagovat, musí mladíka donutit, aby uvolnil místo. Dále přístroj musí zachycovat neslušná, hrubá slova. Po jejich vyslovení musí následovat trest. Stejně musí potrestat takového mladíka, jestliže se ošklivě chová k děvčatům. Konečně přístroj musí v dotyčném vyvolávat přání pomáhat, když uvidí, že ostatní kolem něho pracují.

Grubin to dlouho četl a nakonec řekl:

„Přijď za týden.“

A za týden Grubin Ložkinovi ukázal nový přístroj.

„Bude to fungovat?“

„Přesně to odpovídá technickému zadání. Teď najdi dobrovolníka, na kterém to vyzkoušíme.“

Vtom přešel kolem okna Kolja Gavrilov, typická postava lidí v tomto věku se všemi kladnými i zápornými vlastnostmi.

„Tady ho máme!“ zvolal Ložkin. „Koljo! Potřebuje tě věda k takovému jednomu pokusu.“

„Co budete zkoušet?“

„Přístroj na převýchovu mladého pokolení.“

„Já to nepotřebuju,“ prohlásil Kolja.

„Počkej!“ zvolal Grubin. Jako správný vynálezce byl netrpělivý na výsledek zkoušky. „Máš na něco chuť? Chceš zmrzlinu? Nebo potřebuješ nějaké kapesné?“

„Potřebuju nový kazety do magneťáku.“

„Máš je mít.“

„A taky potřebuju tři rubly.“

„Platí,“ souhlasil Grubin. „Pojď dovnitř.“

Na různé části těla mu připevnili vysílače, venku umístili titěrnou fotobuňku a Grubin řekl:

„Můžeme začít. Upozorňuju tě ale, aby sis nezkoušel sundat vysílače. Nepodaří se ti to. Jenom se poraníš.“

„Copak jsem cvok?“ divil se Gavrilov. „Za takovej honorář by s tím souhlasil každej. Co mám dělat?“

„Dneska je sobota,“ uvažoval Grubin. „Pojedeš autobusem na pláž.“

„A co vy?“

„Nás si nevšímej.“

Gavrilov si upravil fotobuňku, zapojil tranzistorové rádio a vyrazil. Ložkin s Grubinem šli kousek za ním. V autobusu se Gavrilov dostal dopředu, kde si sedl. Grubin s Ložkinem zůstali na zadní plošině a Kolju sledovali. Stačilo, aby se v uličce objevila nějaká babička a přiblížila se ke Gavrilovovi, když chlapec se najednou vymrštil, uvolnil sedadlo a znehybněl.

„Jak to vlastně funguje?“ zeptal se šeptem Ložkin.

„Fotobuňka zapojí okruh a jakmile se babička přiblíží, Kolju praští elektrický proud do dolní části zad. Trochu to bolí.“

Gavrilov se už tlačil ke Grubinovi.

„Praštila mě elektrika!“ stěžoval si.

„To je v pořádku. Máš uvolnit místo staršímu. Tos neslyšel, že se to dělá?“

„Proč bych to dělal?“ rozčiloval se Gavrilov. „Já jedu ještě deset stanic a ona vystoupí u tržnice.“

„Je starší,“ vysvětlil mu stručně Grubin. „A je to žena. Jestli ale chceš odstoupit od smlouvy, můžeme se vrátit.“

„Co mám dělat, abych nedostával takový rány?“

„Chovat se důstojně a dokonce šlechetně.“

„Zkusím to,“ řekl Gavrilov po chvilce přemýšlení.

Dál už dojeli bez problémů, I když byla v autobusu volná místa, Gavrilov si nesedl. Nechtěl riskovat.

Na pláži byla spousta lidi. Gavrilov se rozletěl za kamarády, ale do cesty se mu připletl nějaký muž. Gavrilov do něho narazil a jakmile vyslovil první „slovo od plic“, v tu ránu se zastavil a tvářil se překvapeně.

„Co se mu stalo?“ zeptal se Ložkin.