Kir Bulycov: Povidky

„Byl uveden do činnosti takový karabáček,“ odpověděl Grubin. „Mikrofon vytřídí slova, která se ve slušné společnosti nepoužívají, a karabáček se dá do práce.“

Gavrilov pospíchal k vynálezcům.

„Za co jsem dostal, když nejsem v autobusu?“

„Cos řekl tomu muži?“

„Nestačil jsem mu pořádně říct nic…“

„Jestliže byl uveden do činnosti přístroj, stačil jsi říct dost. Tak tedy jedem domů.“

„Já to ještě vydržím.“

Vtom Gavrilov uviděl Světlanu, která bydlela vedle v domě.

„Ahoj!“ řekla mu Světlana.

Gavrilov jí neodpověděl.

„Proč mi neodpovíš?“ zeptala se.

„Ty to víš moc dobře!“

„Ty se na mě zlobíš? Připravovala jsem se na písemku a do toho kina jsem jít nemohla.“

„Jo tys nemohla, tak mě tedy poslouchej, ty…“

Pod límcem mu vyskočila malá gumová ruka a dala mu facku.

Gavrilov se chytil za tvář.

„Patří ti to!“ řekla Světlana. „Jako kdybych ti ji dala já.“

„Vždyť jsem ještě ani nic neřek!“ ohrazoval se Gavrilov. „Nechte si tu vaši odměnu! Jdu domů. Já vlastně nic nesmím!“

„Třeba to vydržíš,“ domlouval mu Ložkin. „Vypěstuješ si podmíněné reflexy.“

„Pověste si to na sebe!“ vykřikl Gavrilov. Marně se pokoušel strhnout se sebe vysílače. V zoufalství se rozběhl podél řeky. Vynálezci ho dohnali až na okraji městského parku, kde se právě konala brigáda. Gavrilovovi se koulely slzy po tváři, ale pracoval z plných sil.

„Co se to děje? Gavrilov pracuje?“ divil se Ložkin.

„To ten přístroj,“ usmál se Grubin. „Napsals, že při pohledu na lidi, kteří něco dělají, má přístroj donutit dotyčného k práci. Pojď, nebudeme se do toho plést, trefí domů i bez nás.“

Kolja dorazil až navečer. Sotva se vlekl. Grubin na něho zavolal z okna:

„Tak co? Popracoval sis?“

Gavrilov otevřel pusu, aby odpověděl, ale zarazil se a mlčel. Jakmile byl u okna, dal gesty najevo, že chce sundat ten přístroj. Trvalo to pět minut. Grubin mu řekl:

„Hned dostaneš peníze na kazetu, Koljo.“

Gavrilov se oblékal pomalu a mlčky. Ani nenadával, nezlobil se, jako kdyby se bál, že přístroj, který už ležel na stole, by ho mohl potrestat i odtud.

Když se Grubin ráno probudil a otevřel okno, viděl Gavrilova na lavičce, jak čte knížku.

„Budete dneska dělat zase ty pokusy? Mohli byste mě znova zapojit?“

„Potřebuješ peníze, viď? Jenomže, hochu, já beru až pozítří, takže to nepůjde…“

„Já to udělám zadarmo. Mám dnes rande a ještě si nejsem sám sebou jistý, abych neřekl něco, co bych neměl.“

„Tak pojď,“ řekl Grubin. „Abys toho ale nelitoval!“

„To bych musel být pořádnej …“ Kolja Gavrilov se zarazil a dodal, „zapojte mě rychle. Já si strašně potřebuju vypěstovat ty podmíněný reflexy.“

překlad Ivo Král

Platón se dal do práce.

To znamená, že nejprve udělal to, co dělali všichni spisovatelé a vědci dávno před ním i po něm: Přikázal otrokovi, že nesmí být v žádném případě rušen, že nepřijímá žádné návštěvy ani pozvání, a to ani na areopag, i kdyby přitáhli Peršané. Také poručil otrokovi, aby zaskočil do redakce, že se nechává poroučet a rukopis že dodá někdy koncem listopadu.

Potom se rozhlédl po obloze, zamračeně přepočítal kroužící racky, kteří mu čímsi připomínali vřískající kritiky, a konečně rozvinul vysušenou roličku papyru, kterou zatížil těžkou mušlí. Namočil ostře seříznuté pelikání brko do kalamáře s nápisem ‚Od přátel a spolupracovníků ke třicátému výročí veřejně prospěšné a vědecké práce a…‘

…než stačil udělat jedinou čárku, vstoupila na stinnou terasu snacha:

„Platóne, spěchám do kosmetického salónu. Objednala mě tam Aristotelova žena…“

„No a…?“ přerušil jí suše Platón, který měl s Aristotelem jakési nevyřízené účty.

„No já nemám s kým nechat Krítia.“

„K čemu jsou tu otrokyně?“

„Těm jsem dala volno.“

„Tak s tou parádou počkej, až nebudou mít volno,“ pravil Platón a zálibně hladil čistý list papyru.

„Ale to přece nemůžu!“ ohradila se snacha. „Je tam nějaká nová, která zná tajemství věčného mládí. Beztak už ji chtějí přetáhnout do Říma.“

„Do Říma? Myslíš do té ubohé vesnice?“

„Nevím, jestli ubohé, ale jedna věštkyně říkala, že z Říma bude jednou hlavní město obrovské říše.“

„Takový nesmysl!“ potřásl Platón hlavou. „Ta tvoje věštkyně nemá ani ponětí o ekonomii.“

„O čem?“

„O ekonomii. Řím přece leží stranou obchodních cest…“

„Takže na Krítia chvíli dohlédneš, viď,“ navázala snacha logicky na Platónovu úvahu. „Já jsem tu za chvíli.“

„A kdo bude místo mě pracovat?“ zmohl se Platón na poslední a beznadějný odpor. Jenže snacha už byla z doslechu.

Zato se objevil na terase ten rošťák Krítiás. Platón ho vzal na vědomí a čas od času se podíval, jestli ten kluk pitomá zase někam nespadl. Pro jistotu ho odehnal od balustrády, a aby ho nějak zabavil, vyprávěl mu báji o malém Ikarovi, který neposlouchal tatínka Daidala a utopil se.

Krítiás se přiloudal k dědečkovu stolu a bez valného zájmu o mravoučná naučení strčil prstem do mušle a řekl:

„Dej mi ji! Já si z ní udělám loďku a popluju do Ibérie.“

„Nesmysl!“ mávl rukou Platón. „Mušle se potopí. Každé těleso ztrácí jen tolik váhy, kolik váží kapalina, kterou vytlačí, A voda váží méně než mušle.“

„Ty toho ňák víš,“ řekl přezíravě Krítiás a hned zlomyslně dodal: „Ale do armády tě stejně nevzali.“

„To je nestoudná pomluva!“ vzkypěl Platón. „Je všeobecně známo, že jsem bojoval u Korintu.“

„To máš jedno. Dej sem mušli! Jestli ne, tak začnu křičet, že mě biješ.“

„Ale to nejde,“ bránil Platón mušli. „Jednak děti nikdy nebiju a pak tato mušle je vzácný druh, který ještě nebyl zoologicky zařazen.“

„Tím spíš!“ trval na svém Krítiás.

„Říkám ti, že to nejde. A kromě toho skrývá tato mušle velké tajemství.“

To Krítia zaujalo: „Tajemství? Jaké tajemství?“

„Hmm… to je tak…“ odkašlal si Platón, který najednou nebyl s to vymyslet si nějakou dostatečně záhadnou historii. „Tedy… e-hmm… tato mušle, to je to jediné, co se zachovalo z jedné veliké země…“

„Které?“

„Jak to z které? Prostě z jedné…“ Platón ztrácel půdu pod nohama stále víc a víc. „Potopila se do moře!“

Platón si šťastně oddychl, neboť se domníval, že se dostal z pasti a že potopením pevniny definitivně sprovodil ze světa záležitost, která ho už začínala obtěžovat.

„Celá se potopila?“ zvídal však Krítiás dále.

„Ovšem.“

„A proč?“

„Copak já vím?“ pravil ukvapeně Platón, čehož vzápětí zalitoval, neboť si uvědomil, že tím zadal své vědecké prestiži. „To vlastně už nikdo neví, protože to bylo hrozně dávno,“ řekl Platón v liché naději, že odpověď uspokojí zvídavost nevycválaného vnuka.

„Když to bylo tak dávno, tak odkud to víš ty?“

„Vyprávěl mi o tom jeden egyptský kněz.“

„A odkud ten to věděl?“

Platón už jen stěží potlačoval nevůli:

„Prý mu to vyprávěl jeho dědeček.“