Kir Bulycov: Povidky

„Egyptský?“

„Ovšemže egyptský dědeček!“

„A co mu vyprávěl?“

Tohle už byla rukavice hozená Platónově fantazii.

„E-hmm… Prostě mu vyprávěl, jak se bůh Poseidón zamiloval do jednoho tamějšího děvčete a usadil se s ní na jedné vysoké hoře. Potom se jim narodila paterčata jako tvé tetě, víš.“

„Teta má ovšem jenom dvojčata,“ upřesnil Krítiás a hbitě dodal: „A ta se tetě nenarodila, ta jí přinesl čáp.“

„Vlastně ano, máš pravdu,“ připustil Platón tuto vědecky sice pochybnou, ale pedagogicky osvědčenou hypotézu. „Poseidonovi ty děti vlastně taky přinesl čáp. Dokonce celé hejno čápů… Nu, a později se z těch dětí stali králové, kteří moudře vládli celé zemi.“

„A byli silní?“

„Kdo zase?“

„Ti králové.“

„Ovšemže byli silní. Vždyť jeden z nich byl Atlas. O tom ti snad matka vyprávěla.“

„Máma ne, ale kluci. To je ten, co drží nebe, viď?“

„Ano.“

„A dědo, kdo drží nebe, když se jde Atlas vyčurat?“

Platón svraštil v rozpacích čelo, neboť by nerad připustil, že opět něco neví.

„To není důležité,“ odsekl a raději hned pokračoval, aby usměrnil diskusi jiným směrem: „Ta země se jmenovala Atlantida.“

„Ta, jak tam Atlas držel to nebe?“

„Ano, ta,“ přisvědčil rychle Platón v obavě před doplňujícími otázkami.

„Dědo, a myslíš, že se taky bál vlků?“

„Atlas? Asi ano.“

„A ty děti se taky bály vlků?“

„Koukej chlapče, nepřerušuj mě, nebo zapomenu, jak to bylo dál.“

„Dědo, kdo je to sklerotik?“

Platón se zachmuřil:

„Kam, prosím tě, chodíš na taková slova? Kdes to slyšel?“

„Máma to říkala,“ pravil Krítiás a upřel na dědečka dětsky nevinný pohled.

Platón se raději ani nevyptával, v jaké souvislosti o tom snacha mluvila. a vrátil se ke svému vyprávění:

„Prostě vlků se bál i Poseidón, i Atlas, i jeho děti. Obehnal proto tu horu kanálem… Víš, co je to kanál?“

„Ne.“

„To je taková řeka, co vede stále kolem dokola. A takovou řekou obehnal Poseidón celou tu ho…“

„Říkal jsi, že Atlas.“

„Tak dobře, Atlas obehnal takovou řekou celou tu horu, aby mu vlci nesežrali děti…“

„A co kdyby vlk tu řeku přeskočil?“

„Tak tam udělal ještě jeden takový kanál.“

„A kdyby vlk přeskočil…“

„Tak tam udělal ještě jeden takový kanál a už se tak hloupě neptej!“

A pak Platón vyprávěl, jak králové–Atlanti moudře vládli zemi, kterou si právě vymyslel, jak se tam harmonicky rozvíjely vědy i uměny, a protože ho vždy nejvíce zajímaly problémy ideálního společenského zřízení, vysvětloval Krítiovi své představy sociálně ekonomické struktury, názory na otázky školství i postavení žen ve společnosti. Aniž si to uvědomil, zaujala ho historie země, kterou nazval Atlantidou, do té míry, že si ani nevšiml, že chlapce to už dávno nebaví a klidně si hraje s drahocennou mušlí.

„… a žili tedy v Atlantidě spokojeně a moudře, že to i Olympany popudilo,“ končil své vyprávění Platón. „Seslali tedy na Atlantidu zemětřesení, potopu, erupci vulkánu a jiné nepříjemnosti, takže se musím, chlapče, přiznat, že se na perspektivy ideálního státu dívám dost pesimisticky. Prostě se jednoho krásného dne rozlehlo hromové bum…!“

„Bác!“ zavřískl od balustrády nadšeně Krítiás, jenž právě shodil z terasy mušli a radoval se z fontány jiskřících kapek, které se rozstříkly nad hladinou azurových vln Egejského moře.

„Cos to udělal?!“ zařval zoufalý Platón. „Ty rošťáku, cos to proved?“

„Nech mě, jó! Stejně sis všechno vymyslel. Tři kanály a paterčata — pcháá! Že se nestydíš takhle lhát malým dětem. A nebij mě, jó! Nebo to řeknu mámě.“

„Děti nikdy nebiju!“ ohradil se velký učenec. „A vůbec, mizero, koukej vypadnout! Jsem snad tvoje chůva? Jestli ti nějakou vlepím, tak se ještě ukáže, kdo je tady sklerotik!“

Krítiás pochopil, že je s legráckama konec a tiše se vytratil.

Když asi za hodinu přišel z nakladatelství otrok pro rukopis, ležela už před Ptatónem celá role papyru popsaná neuspořádaným, nečitelným rukopisem génia. U nohou mu spal Krítiás, jemuž se zdálo o vlku požírajícím bezbranná paterčata.

„Běž a řekni, ať to dají hned do čísla,“ přikázal otrokovi Platón.

Pak nakrmil toho syčáka Krítia a uložil ho k spánku. Když se vrátila snacha, už se smrákalo.

Uplynulo mnoho, mnoho let.

Otylý a opilý Krítiás vyprávěl svým kumpánům nad krátérem vína:

„… a jak jsem tehdy mrskl tou mušlí přes zábradlí, starý jen vyjekl: Ne! Vždyť takhle už nezůstalo z Atlantidy vůbec nic! — Ale já na to: Jen seď, dědo, stejně máš sklerózu. — A on se pak naštval a vymyslel si to o té Atlantidě.“

Jeho kumpáni se na něj dívali útrpně a s politováním. Nevěřili mu ani slovo. Právě totiž chystali loď, aby se vydali hledat onen tajuplný bájný kontinent.

překlad Ivo Král

Náhodou mi utkvěl v paměti jeden rozhovor. Nic zvláštního — takových a podobných diskusí jsem vyslechla stovky. Ale tehdy mě najednou napadlo, že nezúčastněný člověk by vlastně ani za mák nepochopil, o čem tu je řeč.

Babička seděla se svou přítelkyní Elsou ve vedlejším pokoji a žehrala na všeliká příkoří života. V zásadě takové diskuse toleruji. Babička se čas od času potřebuje vypovídat. Proto jsem jejich hovoru nevěnovala žádnou zvláštní pozornost. Krom toho to ani nebývá mým zvykem. Jenže tehdy jsem měla takovou nudnou mechanickou práci a některé věty mi uvízly v paměti.

Lezla jsem po kolenou s tubou lepidla v zubech a snažila se důkladně opravit obšívku svého puchejře — tedy balónu. Žádná velká sláva. Ale právě v tom je rozdíl mezi diletantem a opravdovým sportovcem. Diletant starou nebo poškozenou obšívku vyhodí a za pár šestáků si koupí novou. Profesionál starou obšívku znovu vlastníma rukama slepí a upraví si balón tak, že by ho vlastní konstruktér nepoznal. Ona totiž rychlost a manévrovací schopnost balónu závisí na takových téměř nepostřehnutelných drobnostech, kterých si může všimnout jen a jen profík. Jednou na soustředění vedle nás trénovali cyklisté… nebo bicyklisté? Prostě ti nadšenci, co jsou dodnes okouzleni tím primitivním monstrem z počátků mechanické éry. To byste koukali, jak je vylepšovali a pulírovali.

Nu, a při té práci jsem zaslechla babičku, jak říká:

„… nediv se, že někdy doslova trnu. Zrovna včera vyskočil nahoru na telestěnu a ulomil rám tak divoce, že jsem se přímo zděsila, že přijde o prsty.“

„To je skutečně hrozné,“ přisvědčila Elsa.

Babičku pronásledují podobné události celý život, a pokud mi paměť sahá, jsou podle Elsy vždycky „skutečně hrozné“. Takže jsem zase chvíli neposlouchala, což nebyl problém, neboť mluvily potichu až do chvíle, kdy babička pozvedla hlas, aby Else sdělila, že:

„… jsem myslela, že už ho nikdy zpod té plotny nedostaneme. Víš, ona je tam taková škvíra, kam se rozhodl zalézt zrovna v noci, když všichni spali.“

„Ale to je skutečně hrozné. To tě muselo přece strašně rozrušit.“

„Rozrušit? Oleg (to měla na mysli mého otce) se div nezbláznil. Vždyť to je taky odpovědnost. Zatímco ho hledali, šla jsem do kuchyně. Zrovna jsem naprogramovala na sporáku příslušný kód, když přiletěla Kateřina, která měla nějaká podezření či předtuchu, nebo co já vím. Ještě štěstí, že jsem nestačila stisknout knoflík. Ten technik, co to pak přišel spravovat, mi řekl, že tam teplota dosahuje téměř dvou set stupňů.“