Kir Bulycov: Povidky

Vyptávala jsem se tehdy otce, jak to vypadá v ostatních rodinách, kde mají tahle naděleníčka, a ukázalo se, že to je všude stejné. Například u jednoho profesora cambridžské univerzity žila jedna dívka, která k sobě vůbec nikoho nepustila. Pak k nám přijel nějaký psychiatr, který přiznal, že v daném okamžiku nejsme schopni najít „klíč k jejich srdcím,“ jak se vyjádřil! A to bylo tak všechno, co řekl. Pak odejel. Babička mu to měla dost za zlé, protože podle ní se takhle o dětech mluvit nemá.

Ale abych se vrátila k tomu deníku. Ker se ho už zřejmě bál. Čekal, že by mohl být pramenem nějakých nepříjemností a rozhodl se ho spálit. Nalámal si proto v noci na zahradě větve jabloní, ulomil bezový keř, všechno to nanosil na hromadu a snažil se to zapálit. Jenže syrové větve nehořely (což Ker nemohl vědět) a tak z toho byla akorát spousta čmoudu.

Nejdřív přijeli hasiči přivolaní automatickým hlásičem, který zaregistroval kouř a vyhlásil poplach. Ker zatím utekl do domu a celý mokrý a zmazaný od sazí zalezl do postele, kde se tvářil, jako by se nic nestalo. Deník vzal stejně za své. Když to Ker zjistil, reagoval na naše vyčítavé pohledy jen radostným ceněním svých ostrých dravčích zubů.

Létat tehdy ještě neuměl. Přesto však rozpínal ty svoje peroutky a vypadal při tom jako nepodařený netopýr. Ale létat se mu chtělo. Celé hodiny vydržel sedět u okna a pozorovat ptáky, ke kterým se snad cítil blíž než k nám — k lidem. Jednou uviděl na zahradě kočku, jak nese mrtvého netopýra. Kde ho vzala, nevím. Chytit ho mohla těžko, ale když ji Ker uviděl, vrhnul se po kočce a div ji nezabil. Netopýra vyděšené kočce vzal a pak začal problém, jak vzít mrtvého netopýra zase jemu. Babička to děsně prožívala a Ker si dozajista myslel, že to je nějaký jeho vzdálený příbuzný. Kočka s ním však měla od té doby peklo. Nakonec ji babička raději dala k Else, aby nedošlo k nějakému zbytečnému úrazu.

Když jsem našla tyhle staré poznámky, náramně jsem se podivila. Vždyť už od té doby uplynuly tři roky. Mně je šestnáct a našemu žíhanému zázraku kdoví kolik. Ale už je určitě skoro dospělý. A taky vyrostl. Jenže proto, že jsem rostla i já (a pohříchu ne málo) stále mi sahá sotva do pasu.

Tři roky…

To je hrozně dlouhá doba, moc dlouhá. Všechno to, co jsem tehdy dělala, myslila a cítila, mi teď připadá cizí a hloupé. Jako by se to stalo docela cizímu člověku. Nějaké ne docela hloupé a celkem vzdělané dívce, která má teď docela jiné zájmy a názory.

Ale co se týče Kera, pak mi připadá, že se u nás doma objevil sotva před několika dny. Přesně si pamatuju na den, kdy k nám přišel, na první slova, na první zážitky.

Tehdy, na začátku, u nás žil Ker asi rok. Celý rok jsme kolem něj kvokali jako kolem nejsvětější svátosti. Máma mi jednou dokonce řekla, že je jí až hanba, kolik rodičovské lásky mi upřeli pro toho malého dravce. Mě se to tedy nezdálo. Připadalo mi, že mám rodičovské lásky až dost, tím spíš, že jsem člověk víceméně samostatný, takže mi i polovina normy bohatě postačila.

Ale všem nám bylo tehdy smutno z toho, jak veškerá naše trpělivost a pozornost i snažení nebyly vůbec k ničemu.

Třeba mi rozerval nějaké výkresy nebo něco jiného, a když jsem se ho ptala, proč mě tak nenávidí, odpověděl jenom „Proto!“ Jako by se rozhodl, že se s námi vůbec nebude bavit, jako by mu jakékoliv sdělení, k němuž potřeboval víc než dvě slova, bylo přímo odporné. Vlastně úplně vystačil se slovy „ne“ a „nechci“. Později k tomu ještě přidal „jdi pryč!“ Ani učit se nechtěl. A v tom už jsme byli úplně bezmocní.

A pak nám ho znenadání vzali.

Otec tehdy přišel domů a řekl:

„Ker zítra odjede.“

„Proč?“ divila se babička. „Copak je mu u nás špatně?“

„Zřejmě ano,“ přisvědčil otec. „Snad se u nás opravdu cítí nějak utlačovaný.“

Ker se zatím bavil tím, že maloval černou barvou veliké čtverce na zlatistý potah gauče. Netušil, že barva i potah jsou omyvatelné, a byl dost popuzen, že ho nikdo neodhání. Všimla jsem si, že poslouchá, ale čmárat po gauči nepřestal. Pak vedl dlouhou čáru až ke stropu, kde se zastavil, aby slyšel, co bude dál.

„My jsme pro něj tak cizí,“ vysvětloval otec, „že ho spíš traumatizujeme, než abychom ho vychovávali.“

„A kam tedy půjde?“ starala se babička.

„Vytvořili pro ně zvláštní tábor. Takové izolované středisko, kde se vědci snaží vytvořit podmínky, které by co možná nejvíc odpovídaly jejich předpokládanému životnímu prostředí. Možná že když budou všichni pohromadě, bude to pro ně snazší.“

„Ale vždyť už si na nás zvykl,“ namítla babička bez valného přesvědčení.

„Zvykl?“ podivil se otec.

Ker najednou namočil ruku do barvy a pocákal mě od hlavy k patě. Zatímco jsem se pracně myla, vysvětloval otec, že chlapec musí žít mezi sobě rovnými, že zatím vůbec není jasné, jestli se podaří někdy je vrátit domů, a jak bych se asi rozhodovala já, kdybych si měla vybrat, jestli mám žít celá léta osaměle mezi mně nepochopitelnými a neznámými Kery, nebo někde v internátě mezi dětmi jako já.

Na to jsem skutečně nedokázala jednoznačně odpovědět a celou noc jsem si s tím lámala hlavu.

Ani Ker nespal. Až do rána harašil svými poklady, které za poslední dobu nashromáždil. Jako vetešník. Natahal do svého pokoje všelijaké haraburdí včetně sklenek, střepů, kamínků, papírků, kmínků a větviček, které ho nějak zaujaly tvarem či barvou.

Ráno jsme ho našli dole v hale. Svoje bohatství měl svázáno do uzlíku a netrpělivě posedával, jako by se bál, že snad zmešká.

„Tak takhle ne,“ řekla babička, které se velmi dotklo, že Ker nejevil nejmenší stopy dojetí. „Takhle nepojedeš! Nejdřív se musíš pořádně nasnídat!“

„Nechci,“ kváknul Ker. On totiž neměl rty a ústa se mu zavírala tak pevně, že člověk málem ani nepoznal, kde je vlastně má. Takže kvákal — skoro jako žába.

„Jsi rád, že jedeš?“ zeptala jsem se ho a snažila se vložit do té otázky veškeré svoje rozhořčení a urážku nad nevděčností našeho svěřence.

Ker se na mě jenom upřeně podíval a vůbec se nenamáhal s odpovědí.

Snídani jsme do něj beztak nedostali. Zarputile seděl na prahu a čekal na otce. Když jsme se vyšli rozloučit, skočil bez ohlédnutí do flyeru a zavrtal se do polštářů.

Pak odletěli.

S babičkou jsme se vrátily domů v prachmizerné náladě. Div jsem nebrečela a babička si celou dobu vyčítala, že nedokázala najít způsob, jak Kera získat.

„Pochop, Kateřino,“ přesvědčovala mě, i když to nebylo vůbec zapotřebí, „pochop, že otec měl koneckonců pravdu. Vlastně měl úplně pravdu. Nás tady bylo moc a on byl sám… A co vlastně víme o tom, jak vůbec vypadá jejich mateřská láska. Možná že jsme ho měli vždycky ráno hladit po hlavě?“

„Ale, babi! Kolikrát jsi to zkoušela? Jako bych to neviděla… A co on? Kousnul tě!“

Ve svém nepochopitelném žalu jsem byla nesmiřitelná. Ker mě urazil a ať si tedy jde, kam chce.

Večer se vrátil otec a vyprávěl, jaké to tam v internátě je, jak je tam všechno maximálně přizpůsobeno jejich velikosti i odlišnostem jejich těla, jak pečlivě vypočítali teplotu i vlhkost vzduchu…

„A jak ho uvítali?“ přerušila ho babička.