Kir Bulycov - Povidky

Umřela, když nikdo nebyl doma.

Ker odletěl ke svému příteli, který žil asi sto kilometrů od nás u jedné osamělé profesorky. Vzpomínám si, že letěl na flyeru, protože nesnášel zvědavé pohledy a dotěrné vyptávání. V té době už pochopitelně ani nesyčel, ani nekousal, když potkal někoho cizího. Ale vytrvale se snažil odejít či odletět, aby se takovým setkáním vyhnul.

Já jsem byla zrovna na závodech a otec s matkou v práci. Takže to byl Ker, který babičku našel. Pochopitelně, že ho nenapadlo, aby zavolal první pomoc — ono by to stejně nebylo nic platné, protože babička v té době už nejméně dvě hodiny nežila — ale pokoušel se ji sám vynést z domu a položit do flyeru…

Naštěstí se právě vrátil otec…

Celé týdny jsem pak žila pod dojmem babiččiny smrti. Všechno mi padalo z rukou a chodila jsem jako tělo bez duše. Aby ne! Vždyť tohle byly babiččiny věci, tady ležela její nedočtená knížka a ve skříni visely její šaty, které si s takovou slávou šila ke svým sedmdesátinám a od té doby je nevzala na sebe. Cítila jsem jako křivdu, že věci žijí déle než lidé. Také mě napadlo, že skytský obyčej spálit se zemřelým vše, co po něm zůstalo, měl svůj hluboký smysl. Znali cenu zapomnění a nechtěli uchovávat nic, co by jim mrtvého připomínalo. Jenže to možná ani nebyli Skytové a možná že to ani nebylo správné…

Tak či onak jsem neměla nikde stání. V ústavu, kde jsem byla na stáži, jsem se celou dobu ani neukázala, tréninky jsem nechala plavat… Prostě všem nám bylo zle, ale — jak se ukázalo — Kerovi bylo nejhůř.

Buď se ve svém světě ještě se smrtí nikdy nesetkal, nebo na to zapomněl, protože byl ještě malý — nevím. Ale jeho reakce byla překvapivá: Jako by nás začal za to, co se stalo, nenávidět. Jestli dřív s ním byla komunikace obtížná, pak po babiččině smrti byla téměř nemožná. Seděl ve svém pokoji a vůbec nevycházel. Jen jednou sešel dolů do knihovny. Přitáhl si židli a vytahal všechny moje staré dětské knížky, ze kterých mu babička čítávala. Myslím ten první rok, kdy u nás žil. Tehdy jsem si myslela, že babičku ani neposlouchá, dokonce jsem měla pocit, jako by se babičce posmíval.

„Ale babi,“ říkala jsem jí, „jaký to má smysl? Vždyť to nemůže chápat. Copak u nich doma chodí krokodýlové po ulicích? Copak si dokáže vůbec představit, co to je roztržitost?“

„Ty toho tak víš!“ řekla babička a klidně předčítala dál.

Ker při tom seděl v koutě a tvářil se, že ho zajímá něco na stropě.

Tak právě tyhle knížky Ker sebral a odnesl je do svého pokoje, kde je položil vedle postele. Jinak nevzal nic. Na babiččin pohřeb nešel. Buď nevěděl, co to znamená, nebo prostě nechtěl. Ani na babiččin hrob se nešel nikdy podívat.

To už byl dospělý. Nikdy se neoblékal. Šaty prostě neuznával. Dokonce ani v největších mrazech. Jen poslední rok byl ochoten na sebe natáhnout takovou košili, kterou mu babička na zádech rozstřihla, aby se v ní cítil pohodlně. Jenže když babička umřela, zahodil i tu košili a já jsem pochopila, že ji nosil jen kvůli babičce. Ale možná že jsem si to vymyslela, protože jsem si to tak chtěla myslet.

A taky se cítil velmi ukřivděný. Jako by ho někdo oklamal. A pak začal nenápadně, ale velmi pozorně sledovat maminku. Určitě proto, že mu připomínala babičku. Bál se zřejmě ztratit také ji. S maminkou jsme o tom nikdy nemluvily, ale cítily jsme to obě, protože tón jejich rozhovorů (vlastně jakýchpak rozhovorů — mluvila maminka a on, jako vždy, mlčel) se stal takový spiklenecký. Jako by oba znali něco, co jsme my ostatní, nezasvěcení, znát nemohli.

Se mnou ovšem dál nechtěl mít nic společného.

Asi čtvrt roku po babiččině smrti se náš život pomalu vracel do normálních kolejí. Ker stále častěji odlétal za svým krajanem, nebo ten zase přilétal k nám a pak odcházeli daleko do lesa, kde si dlouho o něčem vyprávěli a mně jich bylo hrozně líto.

Někdy za mnou létal Ker na trénink. Zřejmě ho bavilo pozorovat, jak se proháníme v balónech. Obvykle při tom zůstával ve flyeru a pozorně mě sledoval. Alespoň já jsem jeho pohled (nebo dohled?) neustále cítila.

V červenci jsme se vypravili na závody na Krym. S Kerem. Ony tam jsou totiž vynikající podmínky. Hlavně ty stoupavé termiky. S Kerem jsme pečlivě upravili balón a zkontrolovali každý milimetr konstrukce. V sázce totiž bylo velmi mnoho. Kdybych se umístila alespoň na třetím místě, znamenalo by to, že mě zařadí do reprezentace. A Ker to věděl.

Když jsme ráno přistáli v horském údolí, zvrátila jsem hlavu a okouzleně pozorovala létající balóny. Vypadaly proti blankytnému nebi jako pouťové balónky, které uletěly nešikovným dětem a zářily jako mýdlové bubliny. Lidé v nich nebyli téměř vidět.

Tehdy se těch závodů zúčastnilo nejméně tři sta lidí. A někteří i zdaleka. Přímo nad mou hlavou se táhla šňůra balónů kyjevského družstva. Říkali mi už v Moskvě, že jejich balóny jsou větší než naše a jsou červenožlutě pruhované. Zevnitř jsou, samozřejmě, průhledné jako všechny, ale zvenčí bývají obvykle velmi nápadně vybarveny. Síla těch Kyjevanů byla především ve skupinovém letu. Jejich balóny se v rychlém sledu spojovaly, aby se okamžitě jejich formace změnila v řetězce, kruhy či kříže, a vzápětí se znovu rozstříkly a spojily se v další dokonalý útvar. Mně nikdo nemusí vyprávět, jaká je to fuška. Sama jsem přes rok ve skupině létala. Ale pak jsem přešla na sólové disciplíny.

Jenže jsem tam nemohla civět donekonečna.

Zašla jsem k jednomu chlapci z leningradského družstva, který právě lezl do balónu. Ještě se ani nepřipoutal a balón dosud ležel na zemi jako cár potrhaného plastikového pytlíku.

„Mohla bys mi pomoct?“ řekl. Pak si všiml Kera, se kterým se dosud nesetkal. Překvapeně sebou trhnul:

„Co je to?“ zeptal se.

Ker se pochopitelně urazil a celkem právem nasupil. Takové familiárnosti nesnášel. Namíchlo to i mě:

„Jak to o něm mluvíš?! Copak je to nějaké štěně!?“

„Nic takového jsem přece neřekl. Ale odkud je?“

„To je můj bratr!“

„Neříkej,“ vzal to ten Leningraďan jako žert. „Vlastní?“

Koutkem oka jsem pozorovala Kera, ale toho se už ujali ostatní členové našeho družstva, kteří ho znali a rádi využívali jeho schopností. Pořád to bylo lepší než nějaký soucit nebo shovívavý údiv.

„Kere, miláčku,“ zaslechla jsem Světlanu, „co jsi takový smutný? Nechtěl by ses raději podívat, jak to vypadá nahoře s termikami?“

Ker se poslušně vznesl k nebi, kde začal zvolna kroužit.

Můj milý Leningraďan na to zíral s pusou lehce otevřenou.

„Tak co je? Polezeš dovnitř, nebo jak dlouho tady mám čekat?“ řekla jsem s jistým pocitem satisfakce.

Musím se přiznat, že jsem byla na Kera pyšná. Poslední dobou vůbec, nejenom ten den. Čím dál víc jsem byla přesvědčena, že Ker je vlastně krásný. Tak jako je krásné jakékoliv funkčně dokonale ustrojené tělo.

Vyjukaný Leningraďan zalezl do svého balónu, já mu zavřela horní víko a on začal nafukovat balón. Pak zkontroloval vrtuli na volném chodu a mávl mi, abych odpojila balast. Když jsem ho odpoutala, vznesl se jeho balón prudce do vzduchu a zůstal mi viset nad hlavou. Kluk tam visel v kurtech jako pavouk v pavučině. Pak se zadní vrtule změnila v lesklý kruh a balón začal nabírat výšku.

Ker mi přitáhl můj balón a dohodli jsme se, že ho vyzkouším. Já při startu vrtuli nikdy nezapínám. Rozhodně ne dřív, než mám pořádnou výšku. Řekla bych, že nikdo (snad kromě prvních aviatiků) nepocítil ten fantastický pocit stoupat k nebi, aniž by viděl, čím je nadnášen. Snad právě pro ten pocit prázdnoty pod sebou, kdy má člověk pocit, že se může kdykoliv zřítit, dělají v amatérských balónech spodní část neprůhlednou.