Kir Bulycov - Povidky

„Proč by mi šel špatně kalendář?“ zeptal jsem se poněkud zmateně.

„Protože mi teď určitě řeknete, že není říjen, ale únor.“

„Je přece prosinec,“ řekl jsem, a jako bych si nevěřil, podíval jsem se na noviny, které ležely, vedle na gauči. V záhlaví stálo 23. prosince.

Chvíli jsme mlčeli a já doufal, že Nina teď řekne na shledanou.

Jenže se zeptala:

„Už jste večeřel?“

„Cože…? A víte, že si ani nepamatuju.“

„Takže hlad nemáte.“

„Ne, to nemám.“

„A já mám.“

„Co? Hlad?!“

„Ano…“

„A doma nic není?“

„Vůbec nic,“ řekla Nina. „Kde nic, tu nic. Směšné, že?“

„Jenže já nevím, jak vám teď pomoct,“ řekl jsem rozpačitě. „A peníze máte?“

„Nějaké ano, ale málo. Stejně už je všude zavřeno… A co bych asi tak mohla koupit?“

„Vlastně máte pravdu. Už je zavřeno a vás do restaurace nepustí! Nechcete, já se podívám do ledničky, jestli tam něco není?“

„Vy máte ledničku?“

„Ano, takovou starou. Sever. Znáte tu značku?“

„Ne,“ řekla Nina a pak dodala: „A když tam něco bude, co pak?“

„Pak? Pak vezmu taxi a zajedu k vám. Seběhnete dolů a vezmete si to.“

„Taxi?“ zasmála se Nina. „A kde vlastně bydlíte? My bydlíme na Sivcevově ulici 15/25.“

„Já na Mosfilmovské na Leninských horách. Kousek za univerzitou.“

„To taky neznám. Ale to je jedno, vymyslel jste to hezky. Děkuji. A co máte v té ledničce?“ zeptala se Nina a pak s ostychem dodala: „Já se jen tak ptám, nemyslete.“

„To já si takhle nepamatuju. Ale víte co? Já vezmu telefon do kuchyně a podíváme se spolu.“

Šel jsem do kuchyně a kabel se za mnou táhl jako had. „A máme to. Teď otevřeme ledničku…“

„Vy si můžete nosit telefon s sebou?“

„Ovšem.“

„O tom jsem ještě ani neslyšela.“

„A kde vy máte telefon?“

„Na chodbě, na zdi… Tak co tam máte, v té ledničce?“

„Tady je něco v balíčku. Copak to tady máme? Á, to nic není. To jsou jenom vajíčka.“

„Vajíčka?!“

„Ano. To nic není. Ale tady je francouzské kuře. Chcete, abych vám přivezl francouzské kuře? Raději ne. Je mražené, a než se uvaří nebo ugriluje, člověk vyhládne jako vlk. Maminka by byla zatím dávno doma. Spíš si vezmem kus salámu. Nebo ne, tady jsou marocké olejovky a půl sklenice majonézy… Posloucháte mě?“

„Ano,“ řekla Nina tiše. „Proč si děláte legraci? Takhle? Já jsem nejdřív myslela, že se tomu zasmějeme, ale teď je mi smutno ještě víc.“

„A proč? To máte opravdu takový hlad?“

„Jako byste to nevěděl.“

„Co?“

„Nic,“ řekla Nina. „Ale co! Poslyšte, máte kaviár?“

„Nemám. Ale je tady filé z platýse. Chcete?“

„Ne. To stačí!“ řekla tvrdě. „Pojďte si povídat o něčem jiném. Já už jsem to pochopila.“

„Co jste pochopila?“

„Že máte taky hlad… Co vidíte od vás z okna?“

„Z okna?“ ohlédl jsem se. „Nějaké baráky a továrnu. Asi zrovna končí směna, protože z brány se valí spousta děvčat. A pak vidím ještě ateliéry Mosfilmu a hasičskou zbrojnici a železniční trať. Zrovna tam jede vlak.“

„To všechno vidíte?“

„Ten vlak je, pravda, trochu daleko, takže vidím jen šňůrku zářících oken.“

„Lžete!“

„Tohle se starším lidem neříká!“ napomenul jsem Ninu. „Starší lidé nelžou, ti se mohou jen mýlit. A proč si myslíte, že se mýlím?“

„Protože jste říkal, že vidíte vlak, a ten nemůžete vidět.“

„Pročpak? Je snad neviditelný?“

„Ne, je viditelný, samozřejmě, ale okna mu nemohou svítit. Vždyť vy jste se ani z okna nepodíval.“

„Jak to! Stojím přímo u něj.“

„A v kuchyni máte rozsvíceno, že?“

„Ovšem. To jste si myslela, že polezu do ledničky potmě?“

„Tak vidíte! Už jsem vás nachytala potřetí. Ale já vám rozumím.“

„Milá Nino, nechtěla byste mi vysvětlit, co mi rozumíte?“

„Jestli se díváte z okna, tak jste musel vytáhnout zatemnění. A jestli nemáte zatemněná okna, tak jste musel zhasnout světlo, to je snad jasné.“

„To tedy vůbec není jasné. Proč bych měl mít zatemněná okna? Je válka či co?“

„A je snad mír či co?“

„No dobrá, já vím. Vietnam, Blízký východ a tak dále. Ale to jsem nemyslel.“

„Já taky ne… Počkejte! Vy jste invalida?“

„Invalida?“ zeptal jsem se překvapeně. „Ne, zaplať pánbůh, všechno mám na svém místě.“

„Tak vás vyreklamovali!“

„Ne. Odkud?“

„Jak to, že tedy nejste na frontě?“ V té chvíli jsem měl poprvé pocit, že něco není v pořádku. To děvče žertuje, ale dělá to tak samozřejmě a přesvědčivě, že mě málem vylekala.

„Na jaké frontě, Nino?“

„Vy se ptáte? Tam, co jsou všichni, tam, co je táta. Na německé. A teď nežertuju! Mluvím vážně. Ale vy mluvíte nějak divně. Kdo ví. Možná že ani o těch vajíčkách a kuřatech nelžete.“

„Ovšemže nelžu!“ ohradil jsem se. „A fronta taky žádná není… Poslyšte, Nino, neměl bych k vám zajet?“

„Nechte už toho!“ téměř vykřikla Nina. „Já nežertuju. Ze začátku to bylo zajímavé a veselé. Jenže teď se to nějak pokazilo. Promiňte, ale mně připadá, jako byste se nepřetvařoval, ale mluvil pravdu.“

„Ale já mluvím pravdu, děvče. Čestné slovo.“

„Jenže mně je z toho úplně špatně. Kamna skoro nehřejí, protože není čím topit; proud nejde, takže tu jen bliká petrolejka. A já tady musím sedět sama… Všechny teplé věci jsem si oblékla a stejně je mi zima.“

Najednou, zničehonic, opakovala přísně, a řekl bych i rozzlobeně, svou otázku:

„Tak proč nejste na frontě?“

„Na jaké frontě?“ řekl jsem s pocitem, že ten žert zašel trochu daleko. „Proboha, děvče, jaká fronta v dvaasedmdesátém roce?“

„Už si zase ze mě děláte blázny?“ Její hlas se opět změnil. Tentokrát byl nedůvěřivý, ale také mrňavý. Tak na tři prsty od podlahy. A mně se před očima objevil neuvěřitelný, téměř zapomenutý obraz. Viděl jsem sám sebe před třiceti lety. Taky sedím na gauči se skrčenýma nohama a v pokoji svítí petrolejka — nebo svíčka? — to už si nepamatuju. A kuře mi připadalo jako pohádkový neskutečný pták, kterého jedí jen v románech. Ačkoliv, tehdy jsem zrovna o kuřatech nepřemýšlel…

„Proč mlčíte?“ zeptala se Nina.

„Nino,“ zeptal jsem se nejistě. „Jaký se píše rok?“

„Dvaačtyřicátý.“

A mně se už v hlavě rovnala mozaika střípků nepochopitelných anachronismů, o kterých mluvila: nezná kino Rossija, telefon má jen šestimístný a zatemnění…

„Nepleteš se?“

„Ovšemže ne!“

Nepochybně věřila tomu, co říká. Že by mě oklamal její hlas? Možná že jí není třináct, že je to čtyřicetiletá žena, která tehdy jako děvče onemocněla a myslí si, že je pořád ještě rok dvaačtyřicet a že je válka… Nesmí zavěsit!

„Poslyšte,“ řekl jsem klidně, „dnes je třiadvacátého prosince 1972. Válka skončila před sedmadvaceti lety. Víte o tom?“

„Ne,“ řekla Nina.

„Musíte to vědět! Teď je čtyřiadvacet hodin… Herdek! Jak vám to mám vysvětlit?“

„Dobrá,“ řekla pokorně. „Vždyť já vím, že mi žádné kuře nemůžete přivézt. To mě přece muselo napadnout, že tady žádná francouzská kuřata nemůžou být.“