Kir Bulycov: Povidky

„Jistěže bylo,“ řekla Lina. „Dobrou noc.“

Skutečně jsem brzy usnul.

Druhý den jsem vstal a cítil jsem se docela vyléčen. Spěchal jsem do zahrady ve víře, že tam najdu Linu. Čekala mě u bazénu. Chtěl jsem jí honem vyprávět, jak jsem dobře spal, jak jsem rád tomu dnešnímu ránu, ale Lina mě nenechala ani otevřít ústa.

„Výborně,“ řekla, aniž bych řekl slovo, jako kdyby mi četla myšlenky. „Babičce je také lépe. Teď vás otec zaveze do ústavu. Večer vás budu zase čekat. Budete mi vyprávět, jak pracujete, co zajímavého jste viděl.“

„Vy to uhodnete sama.“

„Jak to?“

„Umíte číst myšlenky.“

„Proč by se právě musely číst myšlenky?“ opakovala. „Máte všechno napsáno ve tváři.“

„Všechno?“

„Skoro všechno.“

Uplynulo několik dní. Ve dne jsem pracoval, po večerech jsem se toulal po městě, chodil po polích, po lesích, přicházel jsem k velkému slanému jezeru, ve kterém žily opancéřované ryby. Někdy jsem byl sám, jindy s Linou. Zvykl jsem si na domácí lidi, seznámil jsem se ještě se dvěma třemi inženýry. Avšak při vší všednosti mé existence mě ani na okamžik neopouštěl pocit výjimečnosti místních lidí. Téměř jsem uvěřil v jejich telepatické schopnosti. Jednou jsem šel po ulici. Byla zelená a klikatá jako skoro všechny ulice v tomto městě. Přede mnou pobíhali kluci. Kopali do míče, já šel za nimi, pozoroval je a chvílemi jsem dostával chuť se za nimi rozběhnout a taky si kopnout. Nevšiml jsem si kořene, který vyčníval ze země, upadl jsem a uhodil se do kolena. Bolest, která následovala, byla tak prudká, že jsem vykřikl. Chlapci se zastavili, jako kdyby ta bolest postihla je. Míč se odkutálel pryč, nikdo mu nevěnoval pozornost, a všichni se otočili ke mně. Pokusil jsem se usmát a zamávat na ně, běžte pryč, najděte si ten svůj míč, vždyť to už skoro nebolí. Stáli však a dívali se. Nemohl jsem vstát. Zřejmě jsem si natáhl šlachu. Chlapci se ke mně rozeběhli. Nejstarší z nich se mě zeptal:

„Moc vás to bolí?“

„Není to tak strašné.“

„Doběhnu pro lékaře,“ řekl druhý.

„Utíkej,“ řekl nejstarší, „my tu počkáme.“

„Ale chlapci,“ řekl jsem. „Natáhl jsem si šlachu. To se stane každému, za chvíli to přejde.“

„Jistě,“ odpověděl ten nejstarší. Jako kdyby bolest chlapce poslechla, začala ustupovat. Chlapci se na mě vážně dívali a mlčeli. Jenom ten nejmenší se z ničeho nic rozplakal, a ten nejstarší mu řekl:

„Utíkej domů!“

Poslechl. Pak přišel lékař. Snad bydlel ve vedlejším domě. Podíval se mi na nohu, dal mi injekci a chlapci byli hned pryč, zase bylo slyšet duněni míče, které je ještě před chvílí připomínalo.

Lékař mi pomohl dojít domů. Odmítal jsem jeho pomoc, ujišťoval jsem ho, že dojdu sám.

„Už mě to nebolí. Bolelo to jenom v první chvíli. Chlapci by vám to potvrdili.“

„Vy jste u nás hostem?“ zeptal se lékař.

„Ano.“

„Pak to chápu,“ řekl lékař.

Nehledě na to, že bylo velice brzy, v domě byli všichni pohromadě. Babičce se přitížilo. Tolik se jí přitížilo, že ji museli odvézt do nemocnice, kde měla být okamžitě operována. Přistoupil jsem k Lině. Byla bledá, pod očima měla kruhy, čelo samou vrásku.

„Všechno to bude zase v pořádku,“ řekl jsem.

„Děkuji. Vy jste upadl?“

„Nic to nebylo, už to nebolí.“

„Babička má ale velké bolesti.“

„Proč jí nedají injekci? Mně hned pomohla.“

„Nejde to. Jí už nic nepomáhá.“

„Chtěl bych vám být nějak užitečný.“

„Tak jděte pryč,“ řekla stroze. Bezbarvým hlasem požádala, jako kdyby chtěla, abych jí přinesl vodu. „Odstupte dál. Překážíte.“

Odešel jsem do zahrady. Cítil jsem se zbytečný. Snažil jsem se neublížit jí. Bylo jí přece špatně. Všem teď bylo špatně.

Viděl jsem, jak odjíždějí. Zůstal jsem v domě sám. Vystoupil jsem nahoru do zoologické zahrady. Kočka mě poznala, přistoupila k síti, třela se o ni, ocas měla zdvižený. Kočka domácí u nás nežije v kleci, tady to ale bylo exotické, vzácné zvíře. Já jsem tu byl taky jako vzácné zvíře, které se nevyznalo v tom, co se tu dělo, a nemohl jsem počítat, že to někdy pochopím. Přesto mi připadalo, že jsem se s těmi lidmi sblížil. Má nedokonalost vyšla najevo v nejméně vhodný okamžik, ale v čem ta nedokonalost spočívala? Bylo mi jasné, že musím do nemocnice a že tam odhalím něco důležitého. Nikdo mě tam nezval, spíš tam budu překážet, přesto jsem tam musel.

U vchodu mě nikdo nezastavil. Jenom dívka u šedivého pultu se mě zeptala, jestli něco nepotřebuji. Řekl jsem babiččino jméno a dívka mě doprovodila k výtahu.

Šel jsem dlouhou chodbou, která ničím nepřipomínala nemocnici. Podél zdí stála křesla těsně jedno vedle druhého. V nich seděli lidé. Byli zdraví, docela zdraví. Mlčky seděli a bylo vidět, že trpí.

U matových dveří před operačním sálem jsem uviděl mé přátele. Linu, jejího otce, bratry. Hned vedle v křeslech byli naši společní známí — ti, kdo s námi pracovali, kdo bydleli v sousedství. Lina na mě pohlédla. Její zřítelnice po mně přejely. V očích jí bylo vidět bolest. Klesl jsem do volného křesla. Bylo hloupé dívat se na lidi, kterým jsem byl lhostejný. Teď už jsem věděl to, co pro mne bylo ještě před hodinou tajemstvím.

Nemusel jsem čekat dlouho. Z ničeho nic, jako kdyby nad nimi někdo mávl kouzelným proutkem, všichni ožili, tváře se jim zjasnily. Někdo řekl: „Dostala narkózu.“ Dohodli se, kdo tu zůstane, kdo se sem vrátí po operaci, až přestane narkóza působit.

Lina ke mně přistoupila. Vstal jsem.

„Nezlobte se,“ řekla. „Je to moje vina, ale pochopte…“

„Je mi to jasné. Jak bych se na vás mohl zlobit? Je mi jenom smutno, že tu jsem cizí.“

„O tom nemluvte. Za to přece nemůžete.“

„Víte, když jsem dneska upadl, přiběhli ke mně kluci a zůstali u mne tak dlouho, dokud nepřišel lékař.“

„A co měli jiného dělat?“

Přišel k nám její otec.

„Děkuji vám, že jste přišel.“ řekl. „Vezměte s sebou, prosím, Linu, My si tu s tím poradíme bez ní. Profesor mě ujistil, že operace dopadne dobře.“

„Já tu zůstanu, otče,“ řekla Lina.

„Jak myslíš.“

„Bylo by těžké vysvětlovat všechno od začátku,“ řekla Lina, když otec odešel. „Pro nás je to tak přirozené, jako pro vás jídlo nebo pití, spánek. Děti to učíme od prvních jejich kroků.“

„Tak tomu bylo odjakživa?“

„To ne, naučili jsme se tomu před několika stoletími. V podstatě však tomu tak bylo odjakživa. Třeba to je i ve vás, je to možná skryto někde v hloubi mozku. Těžko je možno uvěřit, že by jiné světy takovou možnost neměly. Vždyť každá rozumná bytost musí toužit po takové schopnosti. Nebo se snad mýlím?“

„Máte pravdu,“ řekl jsem. „Má-li někdo, kdo žije vedle nás, bolest, zvláště je-li to někdo blízký, musím chtít podělit se s ním o jeho trápení.“

„Nejenom o trápení,“ namítla Lina. „Také o radost. Vzpomínáš si na první den, kdy jsi přiletěl? Bylo ti příšerně. Otec ti příliš pomoci nemohl — hlavní tíha babiččiny bolesti dopadala na něho, je to přece její syn. Dokonce když tě vítal na kosmodromu, musel pomáhat babičce – čím je člověk od toho, komu pomáhá, vzdálenější, tím těžší to je. Otec musel vzít na sebe i tvou bolest. Ty jsi byl host. A bolela tě hlava.“