Kir Bulycov: Povidky

Také že to tak bylo. I s těmi chrpami. Jenom Katrin se opozdila, tak jsem si sedl na volný okraj lavice. Nesahal sem stín z keřů, proto tu vlastně nikdo neseděl. Katrin nepřišla sama. Za ní, nebo spíš vedle ní, šel velký urostlý muž s malou bradkou, která mu hloupě trůnila na bradě, takže vypadal jako podvodník. Na hlavě měl bílou čepičku a kdyby bylo o něco chladněji, oblékl by si jistě semišové sako. Pozoroval jsem toho chlapíka, protože na Katrin jsem se dívat nemusel. I tak jsem ji znal už dobře.

Katrin mě vyhledala, přišla ke mně a sedla si. Ten chlapík si sedl taky. Katrin dělala, že mě nezná, a já jsem se na ni taky nedíval Chlapík řekl:

„Je tu horko. Úplná pekárna. Člověk by tu snad dostal úpal.“

Katrin se dívala rovnou před sebe a on se kochal jejím profilem. Chlapík měl upocené čelo, i tváře se mu leskly.

Odvrátila se od něho a řekla koutkem úst:

„Udělej ze sebe pavouka. Vystraš ho až k smrti. Jen abych ho už víckrát neviděla.“

„Říkala jste něco?“ zeptal se chlapík. Já jsem se setkal s jeho očima a přeměnil se v obrovského pavouka. Měl jsem tělo bezmála půl metru dlouhé a nohy mi měřily dobrý metr. Vymyslel jsem si kusadla jako zakřivené pilky pomazané páchnoucím jedem. Chlapík hned nepochopil, co se to děje. Tak jsem proměnil Katrin v pavoučici a udělal jsem, aby pocítil pod prsty chlad a slizkost chitinového pancíře. Muž si přitiskl roztažené prsty na prsa a druhou rukou si mával před očima.

„Sakra,“ řekl. Ještě jednou se na mě opovážil pohlédnout, a tak jsem mu podal přední nohu s drápem. Utekl.

Katrin se rozesmála.

„Díky,“ řekla. „Vede se ti to senzačně.“

„Neutekl by, kdybych i z tebe neudělal pavoučici.“

„Že se nestydíš,“ řekla Katrin.

„Dneska je strašně dusno,“ řekl jsem.

„Nepůjdeme do parku? Napijeme se piva.“

„Je tam spousta lidí,“ já na to.

„Ty jsi přece sám říkal, že v pátek všichni rozumní lidé odjíždějí z města pryč.“

„Tak jak chceš.“

„Tak pojď, třeba seženeme taxíka.“

Na stanovišti byla obrovská fronta. Slunce klesalo až ke střechám a připadalo nám, že se až příliš přiblížilo k Zemi.

„Tak něco udělej,“ řekla Katrin.

Vystoupil jsem z fronty a šel jsem shánět nějaké auto. Na rohu jsem uviděl prázdné auto, proměnil jsem se ve známého herce Jurije Nikulina.

„Kam chceš jet?“ zeptal se šofér, když jsem mu strčil do okénka hlavu.

„Do Sokolniků.“

„Tak nasedni, Juro,“ řekl šofér.

Zavolal jsem na Katrin.

Pod vysokými stromy bylo u vchodu chladno a všechny lavičky byly obsazeny. Před námi za kulatou vodní nádrží se tyčila kopule. Najednou mě napadlo, že Gurov si přečte můj a Krogiův referát někdy v pondělí, v úterý přijde do laboratoře. Krogius sám dobře nevěděl, co jsme to napáchali. Já jsem to ale věděl.

V lese protkaném pěšinkami u nějakého dávno nenatřeného plotu se Katrin zastavila, rozložila na zem dvoje noviny. Usedli jsme na trávu. Katrin dostala chuť na pivo, vytáhl jsem láhev z aktovky. Koupil jsem ji cestou z práce, protože mě napadlo, že Katrin bude mít chuť na pivo. Přistoupil jsem k plotu abych mohl láhev otevřít. Před plotem byla velká strouha a mě napadlo, že ji mohu přeletět, ne přeskočit, ale přeletět. Na pěšině se však objevily dvě ženy s dětskými kočárky, a tak jsem strouhu přeskočil.

„Chtěla bys umět létat?“ zeptal jsem se Katrin.

Katrin mi zblízka pohlédla do očí a já jsem si všiml, jak se jí zmenšily panenky, když na ně dopadlo sluneční světlo.

„Vůbec ničemu nerozumíš,“ řekla. „Nedovedeš číst myšlenky.“

„Nedovedu,“ řekl jsem.

Popíjeli jsme pivo, podávali si láhev jako dýmku míru.

Katrin seděla, dlaní se opírala o trávu, měla štíhlou ruku.

„Katrin,“ řekl jsem jí, „provdej se za mne. Mám tě rád.“

„Nevěřím ti,“ řekla Katrin. „Protože jsi sem přišel z vesmíru, jsi cizí člověk. Nebezpečný.“

„Vyrostl jsem v dětském domově,“ řekl jsem. „To přece víš. Slibuji ti, že nebudu nikdy nikoho hypnotizovat. Tebe tím spíše ne.“

„A tys mě už někdy hypnotizoval?“

„Jenom když jsi to chtěla. Třeba když tě tehdy bolel zub. Pamatuješ? Nebo když jsi chtěla vidět žirafu na náměstí.“

„A už jsi mne někdy hypnotizoval, abych tě měla ráda?“

„Nemluv nesmysly.“

Dopili jsme pivo, láhev jsme postavili tak, aby byla vidět a aby si ji někdo za nás odevzdal. Mluvili jsme o docela zbytečných věcech, dokonce o Taťánině otčímovi, o lidech, kteří chodili kolem nás a dívali se na nás. Vyšli jsme z parku, již za tmy, dlouho jsme stáli ve frontě na taxíka, a když jsem Katrin doprovázel k domu, ani jsme se nedomluvili, kdy se příště sejdeme.

Šel jsem domů pěšky a bylo mi smutno. Zkonstruoval jsem věčný motor a dokonce jsem dokázal, že bude fungovat. Důkaz to byl nesmírně složitý, až jsem téměř zapomněl na Katrin, než jsem došel do ulice, kde bydlím. Tady mi bylo jasné, že až přijdu domů, zazvoní telefon, Krogius řekne, že z toho našeho nápadu nic nebude.

Otevíral jsem dveře a bylo mi jasné, že někdo sedí v tmavém pokoji a čeká na mne. Zabouchl jsem za sebou dveře a pomalu jsem je zavřel na řetízek. Rozsvítil jsem v předsíni. Člověk, který seděl v setmělém pokoji, věděl, že o něm vím, ale ani se nepohnul. Zeptal jsem se:

„Proč si nerozsvítíte?“

„Trochu jsem si zdříml,“ odpověděl neznámý. „Dlouho jste nešel.“

Vešel jsem do pokoje a stiskl vypínač.

Z toho člověka čišela autorita. Proto jsem se začal taky tvářit autoritativně a pokusil jsem se vnutit hostovi myšlenku, že mám modrou proužkovanou kravatu.

Prošel za mnou do kuchyně, vytáhl z kapsy sirky, zapálil plyn, já jsem si zatím nasypal kávu. „Necítíte se příliš osamělý?“ zeptal se mne.

„Vůbec ne.“

„Ani dnes ne?“

„Dneska trochu ano.“

„Proč jste se doposud neoženil?“

„Děvčata mne nemají ráda.“

„Možná že jste si na samotu zvykl?“

„Dost možná.“

„Máte přátele?“

„Mám spoustu přátel. A jak jste se sem vůbec dostal?“

Člověk pokrčil rameny a řekl: „Přiletěl jsem, okno bylo otevřené.“

Neznámý přešel po místnosti, zastavil se u police a přejel prstem po hřbetu knih, jako kdyby přejel klackem po tyčkovém plotě.

„Tak,“ řekl profesionálním hlasem. „Nejednou jste si kladl otázku, proč nejste jako ostatní. A odpověď jste nenalezl. Současně vám něco bránilo obrátit se na lékaře. Už v dětském domově jste se učil lépe než ostatní. Podstatně lépe. I učitelé se tomu divili.“

„Druhá cena na matematické olympiádě,“ řekl jsem. „Ale učitelé se tomu nedivili. Medaili jsem nedostal.“

„Nedostal jste ji právem,“ řekl host. „Bál jste se svých schopností. Dokonce jste přesvědčil Krogia, že je plnoprávným spoluautorem toho vašeho nápadu. A to není pravda. Máte obrovskou schopnost přesvědčit druhého. Dokážete vnuknout kterémukoli člověku cokoli.“

„Vám taky?“ zeptal jsem se.

„Mně ne,“ odpověděl můj host.

„To je zvláštní,“ řekl jsem. „Teď mi řeknete, že jste můj rodák a že nás spojují neviditelné genetické spoje.“

„Správně,“ řekl host. „Kdyby tomu tak nebylo, nenapadlo by vás, že vás tu čekám, aspoň byste se trochu divil, kdybyste našel neznámého člověka v zamčeném bytě. Podivil byste se mému sdělení, že jsem vletěl do bytu ve třetím patře. Poslyšte, už umíte létat?“