Kir Bulycov: Povidky

Chlapec v tričku a s kouřící pájkou v ruce lhostejně odpověděl:

„Jo, ale oni odjeli.“

„Kam?“

„Někam na sever. Asi před měsícem. Do jara se určitě nevrátí.“

Poděkoval jsem a začal sestupovat ze schodů. Uvažoval jsem o tom, kolik je v Moskvě takových Frolovových, narozených v roce 1930, když se dveře znovu otevřely.

„Počkejte!“ řekl ten chlapec. „Maminka vám něco chce.“

Už stála ve dveřích a zapínala si župan.

„Vy jste příbuzný?“

„Ne, známý. Prostě známý.“

„Nejste Vadim Nikolajevič?“

„Ano,“ přisvědčil jsem.

„To jsem ráda,“ usmála se. „Ještě že jsem vás nepromeškala. Nina by mi to asi nikdy neodpustila. Ona mi to dokonce řekla: ,To bych ti nikdy neodpustila!‘ Jenže děti asi strhly lístek na dveřích. Já jsem vám tady na dveřích nechala lístek, abyste zazvonil u mě, až přijedete. Ona věděla, že někdy koncem prosince přijdete a říkala, že se bude snažit přijet. Ale to víte, taková dálka…“

Žena stála ve dveřích, přidržovala si župan a dívala se, jako by čekala, že jí teď odhalím nějaké tajemství a budu jí vyprávět o naší nešťastné lásce. Hádám, že se na to ptala i Niny a že jí Nina řekla jako já: „Prostě jeden známý.“

Když jsem nic neříkal, vytáhla z kapsy dopis.

Drahý Vadime Nikolajeviči!

Samozřejmě je mi jasné, že nepřijdete. Jak bych také mohla věřit dětským snům, které připadají fantastické i nám samým? Ale ten lístek na chleba v tom sklepě byl. Přesně tam, kde jste říkal, než nás přerušili…

Člověk, který ke mně přistoupil, byl vysoký, opálený. Dlouhé prsty měl nazelenalé od neustálé práce s herseliem, a proto taky, ještě než otevřel ústa, jsem věděl, že je to můj kolega.

„Jaký byl let?“ zeptal se, když auto vyjelo z brány kosmodromu.

„Děkuji,“ odpověděl jsem. „Měl jsem dobrou cestu. Všechno bylo v pořádku.“

V tom, co jsem říkal, bylo trochu konvenční lži, protože jsem letěl dlouho, celé hodiny jsem čekal na spojení v nepohodlných nákladních přístavech páchnoucím kovem a rozpálenou umělou hmotou, téměř jsem ztrácel vědomí z přetížení, které pro jiné cestující z této části galaxie bylo běžnou záležitostí.

„Muselo to být pro vás hodně zlé letět naším korábem, co? Nejste zvyklý na taková přetížení.“

„Máte pravdu,“ souhlasil jsem.

„Bolí vás hlava?“ zeptal se.

Neodpověděl jsem, protože jsem viděl, že na něho dolehl další záchvat bolesti.

„Bolí vás hlava?“ zeptal se znovu. A dodal, jako kdyby se omlouval: „Vaše koráby k nám létají bohužel příliš zřídka.“

Teprve nyní, když jsme poodjeli několik kilometrů od kosmodromu, ocitli jsme se v jiné zemi.

„Zůstanete zatím u mne. Je to pohodlnější než v hotelu,“ ozval se můj průvodce.

„Proč?“ řekl jsem. „Nechci vám překážet.“

„Nebudete mi překážet.“

Auto zabočilo do aleje vedoucí kolem strmého pahorku a brzy jsme se ocitli u jednopatrového domu ukrytého v zahradě.

„Počkejte tu na mne chvíli,“ řekl mi průvodce. „Hned se vrátím.“

Prohlížel jsem si zatím květiny a stromy. Necítil jsem se právě nejlépe, když jsem najednou vtrhl do cizího života, který po mé přítomnosti dvakrát netoužil.

Okno v prvním patře se otevřelo, vyhlédla z něho štíhlounká dívka, zběžně si mě prohlédla a souhlasně na mě přikývla, vlastně to nepatřilo mně, ale někomu, kdo stál za ní a s kým rozmlouvala. A hned odstoupila od okna.

Najednou mi bylo lehko, všechno bylo jednoduché. Cosi v dívčině tváři, v pohybu jejích rukou, které otevřely okno, v pohledu, který se bezděčně dotkl i mne, to všechno odsunulo do pozadí, rozčarování ze suchého uvítání a ne právě příjemného pocitu z nutnosti žít tady dva tři měsíce.

Byl jsem si jist, že dívka sestoupí dolů. Nemusel jsem ani dlouho čekat. Zhmotnila se najednou ve spleti větví, rostliny se rozestoupily a uvolňovaly jí cestu.

„Je vám tu samotnému smutno?“ zeptala se s úsměvem.

„Není,“ řekl jsem. „Nemám kam pospíchat. Máte kouzelnou zahradu.“

„Jmenuji se Lina,“ řekla. „Ukáži vám, kde budete bydlet. Otec je strašně zaneprázdněn. Babička je nemocná.“

„Nezlobte se,“ řekl jsem. „Váš otec se o tom ani nezmínil. Pojedu do hotelu…“

„To ať vás ani nenapadne,“ řekla rozhodně Lina. Měla oči podivné barvy, jako má snad staré stříbro. „V hotelu je to horší. Tam se o vás nebude nikdo starat. A nám vůbec překážet nebudete. Mám se o vás postarat. Otec je teď u babičky.“

Měl jsem trvat na odjezdu do hotelu. Neměl jsem na to ale dost sil. Zmocnila se mě nepřekonatelná jistota, že se znám nesmírně dlouho s Linou, s tímhle domem uprostřed zahrady, že k tomu domu patřím a všechno se ve mně postavilo proti možnosti opustit to a zůstat sám ve lhostejném hotelu.

„Tak je to dobře,“ řekla Lina. „Podejte mi ruku. Půjdeme dovnitř.“

Lina mi ukázala pokoj, ve kterém jsem měl bydlet, pomohla mi vybalit věci, odvedla mě k bazénu s teplou klokotající vodou s bublinkami. Bazén byl setmělý větvemi, které se nad ním téměř uzavřely.

Pak mě vzala na plochou střechu domu, kde se rozkládala její hlučná zoologická zahrada — pruhované brebtající kobylky, šestikřídlí ptáci, modré rybky podřimující ve květech a pro mne ta nejobyčejnější, zde však nesmírně vzácná pozemská kočka. Kočka mi nevěnovala sebemenší pozornost. Lina řekla:

„A já bych byla přísahala, že z vás bude mít radost. Až mi to je líto.“

Lina se mnou zůstávala vždy až do večera, málokdy jsem viděl někoho jiného kromě ní. Občas se mi omluvila a odběhla. Říkal jsem jí: „Máte určitě spoustu starostí. Nevěnujte se mi tolik.“ Jakmile však odešla, přepadal mě tíživý pocit osamocení, necítil jsem se ve své kůži.

Jednou jsem se odhodlal a dokonce jí řekl o tom, jak mě léčí ze všech neduhů a těžkých myšlenek její přítomnost. Lina se usmála a odpověděla, že k večeru se vrátí její bratr, že přiveze léky, které mě vyléčí z následků letu.

„K ránu budete jako znovuzrozený. Všechno pomine.“

„A co vy?“

„Co já?“

„Vy nepominete?“

„Ne,“ řekla Lina s jistotou. „Já tu zítra zase budu.“

Při večeři se shromáždila celá rodina, kromě nemocné babičky, u dlouhého stolu. K mému překvapení jsem zjistil, že v domě, který mi připadal jako vylidněný, bydlí nejméně deset osob. Domácí pán, unavený a bledý, seděl vedle mne a sledoval mě, abych vypil všechny léky, které přivezl jeho syn, student medicíny. Pán domu řekl, že jeho matce je lépe. Usnula. Nehledě na to, že byl unavený a bledý, hodně mluvil a byl úplně jiný než ten zamračený člověk, který mě uvítal na kosmodromu. Tehdy měl obavy o matku, ale dnes…

„Probudila se…“ řekl najednou.

Bezděčně jsem naslouchal. V domě bylo naprosté ticho.

„Půjdu se na ni podívat,“ řekl jeho syn. „Ty jsi unavený, otče.“

„Co tě to napadá,“ namítl otec, „zítra máš přednášky.“

„A ty snad nemáš co dělat?“

„Tak půjdeme spolu,“ řekl otec. „Omluvte nás.“

Lina mě doprovodila do pokoje a řekla:

„Věřím, že usnete.“

„Určitě,“ přitakal jsem. „Zvláště jestli mezi léky bylo něco na spaní.“