Kir Bulycov: Povidky

„Pořádně mě bolela.“

„Já se jenom divím, jak otec mohl dojet až domů. Hned mě vystřídal u babiččina lůžka. Uviděla jsem tě oknem a byl jsi mi sympatický. Zůstala jsem s tebou celý den a celý den mě bolela hlava za tebe.“

„Nezlob se, to jsem nevěděl,“ řekl jsem jí.

Uvědomil jsem si, že právě tady v nemocnici jsme si začali tykat. Už jsme to měli udělat dřív.

„Nezlob se na mě,“ opakoval jsem. „Ale tak je to přece jenom lepší. Dovedu si představit, jak bys byl rozladěn, kdybys o tom věděl.“

„Odjel bych.“

„Dobře, žes neodjel. Ale teď už jdi. Vrátím se ráno. Zaklepu na tebe. Domluvíme se.“

Znovu jsem procházel dlouhou nemocniční chodbu, kde seděli příbuzní a přátelé těch, kteří měli nějakou bolest.

Došel jsem pomalu pěšky až domů. Trochu mě bolela noha, ale snažil jsem se nemyslet na to. Chvílemi bolest propukala silněji a ti z kolemjdoucích; kteří mi byli nejblíže, se za mnou ohlíželi, dívali se na mne a bolest ustupovala. Přidal jsem do kroku, abych nepřidělával starosti jiným. Potkal jsem mladé ženy. Nesly obrovskou náruč květů. Smály se a povídaly si o něčem veselém. Když uviděly mou zkřivenou tvář, podarovaly mě svou radostí, která se mě zmocnila jako osvěžující sprcha. Děda, který seděl na lavičce a opíral se o hůl, mě obdaroval svým klidem a vyrovnaností. Tak tomu se mnou bylo i dřív, jenomže jsem si nevšímal spojitostí mezi mými pocity a pocity jiných lidí. Žilo se jim snáze, ale současně i obtížněji než nám. Mohou druhé obdarovávat i dary přijímat, nebo spíše musejí dary přijímat.

Když vypršela doba mé služební cesty, odletěl jsem na Zemi. Na kosmodrom mě doprovázela jen Lina.

S ostatními jsem se rozloučil už ve městě. Tak, jak jsme se předem dohodli.

„Chtěla bych s tebou letět na Zemi,“ řekla Lina.

„Ne,“ řekl jsem. „Víš přece proč. Na Zemi by to pro tebe bylo nesmírně těžké. Nemůžeš se tam dělit o mou radost nebo o tvou bolest.“

„To nedokážu,“ souhlasila Lina. „Máš pravdu. A je to moc smutné.“

„A já zase nemohu žít s tebou a vědět, jak jsi sama, jak ti nemohu pomáhat, kdybys mou pomoc potřebovala.“

„Třeba ale zůstaneš s námi? Tady. Se mnou.“ Neměla v hlase mnoho jistoty.

„Vzpomeň si na den,“ řekl jsem, „kdy tvou babičku operovali. Přišel jsem za vámi, ale byl jsem tam jako slepý. Já tu zůstat nemohu.“

To všechno bylo už vysloveno včera, předevčírem. Opakovali jsme si teď jenom rozhovor, jehož konec jsme znali, a přesto jsme ho museli opakovat, protože zbývala jakási ubohá naděje, že se dá najít nějaký kompromis, že se dá něco vymyslet a že se nebudeme muset rozloučit.

Stál jsem u schůdků. Lina přistoupila až ke mně, viděl jsem černé body v jejích stříbrných očích. Řekla:

„Zapamatuj si, jak mi je teď.“

A k mému stesku přibyl její stesk, byla najednou tma, chytil jsem se jí za ruku, abych neupadl. Ale nikdo z kolemjdoucích cestujících mi nepomohl, nesdílel se mnou můj stesk, protože v životě jsou okamžiky, kdy člověk nesmí druhému přijít na pomoc.

Pak následoval let, přetížení a spousta nepříjemností. Přestupování v nepohodlných kovem a rozpálenou umělou hmotou páchnoucích nákladových stanicích. Byl jsem však naprosto zdráv a cítil jsem se skvěle. Věděl jsem, proč tomu tak je — daleko ode mne sedí ve svém pokoji Lina, tiskne si hlavu do dlaní, která ji tolik bolí. Zlobil jsem se na ni, pokoušel jsem se přesvědčit ji, opakoval jsem stále — zapomeň na mě, neber mi mou bolest…

Tolik bych se tam chtěl vrátit, vím ale, že to nikdy nedokážu.

Jsme jako mořeplavci ze sedmnáctého století. Oceány nemají břehy a skrývají spoustu tajemství. Mapy jsou samá bílá plocha jenom zřídka proťaté cestami kapitánů, kteří v těchto šířkách byli před deseti nebo sto lety. Bohatá fantazie kartografů zaplnila bílá místa dvouhlavými příšerami, mořskými hady, horami chrlícími oheň, sirénami.

Už zítra může mořeplavce potkat štěstí: nad přídí lodi přeletí zelený papoušek, na vlnách se rozhoupá skořápka z kokosu a jako mlhavý přízrak se na obzor zavěsí neznámý ostrov.

„Na tom ostrově nebudou žádné dvouhlavé potvory ani tmavolící krásky. Ani tam nečeká žádné tajemství. Bude to ostrov jako stovka těch před ním,“ řekl Gusjev.

„Přitažlivost G, krátery po meteorech a čedičová ložiska,“ řekl Bauer.

„Já se tu s vámi nudím,“ řekl jsem. „A to už pěkně dlouho. Žádné krátery po meteorech tam nebudou. V takové husté atmosféře by shořel i arizonský meteor.“

„Tam shořelo už všechno,“ nevzdával se Gusjev. „Teplota na povrchu plus tři sta. Můžeš věřit zkušenému člověku.“

Do společné kabiny sestoupil Janson a přinesl rozšifrované hlášení ze sondy. Teplota na povrchu u rovníku minus čtyřicet stupňů C. Ovzduší běžného typu. Z dalekého břehu pokyvovaly hlavami palmy.

„Strašné vichřice,“ řekl kapitán, když vstoupili na můstek. „Odporné klima, ale žít se tu dá.“

Na obrazovce vířila sněhová bouře, v prostorách mezi oblaky se občas mihla místa bez sněhu.

Bauer rozložil na stolku pro navigátora snímky ze sondy. Vypadal jako děda, který si vykládá karty.

„Tak tady je město,“ řekl Bauer a podal kapitánovi málo zřetelný snímek. Fotografie byla přečmáraná pruhy vichřice a přes ně bylo možno rozeznat rovné přímky a kruhy.

Nechali jsme koráb na oběžné dráze a přistáli jsme skromně ve výsadkovém člunu. Při přistání to člunem mávalo ze strany na stranu a zanášelo nás to k ostrým zubům skalisek.

„Tropický ráj,“ řekl Bauer a zapínal si skafandr.

Kdyby na korábu byly kožichy, mohli jsme se bez skafandrů obejít. Jenže žádné kožichy jsme s sebou nevezli.

„Až se s nimi blíže poznáme, půjčíme si od nich teplé boty,“ odpověděl jsem.

„To jak kdo,“ řekl Bauer. „Já budu chtít lyže. Tady se musí nesmírně dařit zimním sportům.“

„Už budete konečně hotovi?“ zeptal se vysílačkou kapitán.

„My už jsme připraveni!“ řekl Bauer.

„Ve člunu zůstane Gusjev?“

„Ano.“

Tak to bylo dohodnuto už na korábu. Gusjev se jenom usmál. Já s Bauerem jsem nastoupil do pásového vozidla. Stroj se zachvěl, když se o přední sklo opřel sníh. Napůl jsme uvízli v sypké hmotě. Město před námi vyvstalo ve chvíli, kdy jsme se prodrali k prvnímu domu. Nízké kopule vystupovaly ze sněhu jako čepice poddoubáků z nánosu podzimního listí.

Na náměstí nebyla ani noha.

„Proč mlčíte?“ zeptal se kapitán.

„Nikdo není doma,“ řekl Bauer.

Zajistil jsem se lanem a vylezl ven. Vítr se mi zle opřel do zad. Pokusil jsem se ukrýt za šikmou zdí. Vypoulilo na mne oči bílé huňaté zvíře o něco větší než ovčácký pes. Postavilo se na zadní a vycenilo na mě krokodýlí zuby.

„Počkej,“ povídám zvířeti. „Čípak jsi?“

Zvíře zvedlo na záda dlouhý ocas a zmizelo v bouři.

„S kým si to povídáš?“ zeptal se Bauer.

„S vlkem,“ řekl jsem. „Právě utekl.“

Ze sněhu vyvstala zeď. Byla na ní mozaika — žluté a fialové úsměvy bez tváří, pestré spirály a ovály.

„V létě tu musí být teplo,“ řekl jsem.

„V létě ano,“ řekl Bauer. „To se planeta vrací k jejich Slunci.“

Nalezli jsme vchod na náměstí. Dvojité dveře na konci krátkého tunelu propustily pásové vozidlo dovnitř, nehlučně se uzavřely a zahradily tak cestu bouři. Sníh, který sem vnikl spolu s námi, neroztál, ve tvaru vějíře se rozložil na desky. Zadupal jsem, setřásl tak z bot sníh a sejmul přilbu. Na náměstí bylo ticho a zima. Okna všech domů byla zavřena, dlažba poprášena tenkou vrstvou prachu. Bauer zajel s vozidlem k velkým zaskleným dveřím a seskočil na dlažbu.