Kir Bulycov: Povidky

„Poslyš, a co když tam jsou ukryti lidé?“

„Ptáš se, a sám víš, že je to nesmysl.“

„Hm. Napiješ se čaje?“

„Hned na něj postavím.“

Nestačil to udělat, ozval se kapitán:

„Od rovníku se blíží teplá vlna. Čert ví, co se tu bude dít tak za dvě hodinky. Takovou bouřku jsme ještě nezažili.“

Bouřka začala zuřit za hodinu. Neskončilo to ani k ránu. Rychlost větru dosahovala osmdesáti metrů. Teplota stoupala před očima, do sněhu se zařezávaly proudy vody. Druhý den navečer bylo město zatopeno, voda dosáhla k oknům, řeky se řítily k jezerům a k moři.

Té noci jsem dlouho vysedával nad hlášením a statistikami. Spal jsem špatně, každou chvíli jsem se probouzel. V noci mi nevím proč volal Bauer a nadšeně křičel, že Mozek rozšifroval konečně jejich jazyk, že teď už vědí všechno, že v tom není žádné tajemství, ale mně se chtělo příšerně spát, a tak jsem ho zdvořile požádal, aby mi to všechno řekl až ráno a vypnul jsem vysílačku…

Přišlo ráno. Jako vždycky jsem naslouchal zvukům domu. U dveří se rozlehly hlasy. Pak se někdo zasmál. To se smála Kristýna. Neotvíral jsem oči, protože jsem nevěděl, jestli se mi to jen nezdá. Čekal jsem, jestli se v předsíni ozvou lehké kroky.

Bouchly dveře. Kristýna se zdržela v předsíni. Přirozeně, vždyť tam visí můj skafandr. Chtěl jsem říct, aby se nebála, ale došlo mi, že mi nebude rozumět. Tak jsem ležel se zavřenýma očima.

Kristýna vešla a zůstala stát ve dveřích. Teď uvidí bílého vlčka a svůj portrét na stolku. Nehýbala se. Místnost se naplnila bzučením, to zapojila okenice. Bylo tu hned světleji. Dokonce i skrze zavřené oči sluníčko bilo do očí. Pak jsem pochopil, že se mi to nezdá.

Kristýna stála u dveří.

„Dobré ráno,“ řekl jsem. „Nezlobte se, že jsem se k vám sem nastěhoval.“

„Dobré ráno,“ řekla Kristýna. „Já se nezlobím.“

Teprve pak jsem si všiml, že má na prsou krabičku s elektronickým tlumočníkem. Za jejími zády najednou vyrostl Gleb.

„Nespali jsme celou noc,“ řekl. „Ty si klidně vypneš vysílačku, za to ještě dostaneš svůj díl od kapitána!“

„Nojo,“ řekl jsem a nemohl jsem odtrhnout oči od Kristýny.

V den odletu jsem se jí zeptal:

„Co dneska děláš?“

„Pracuji,“ řekla mi Kristýna. „To přece víš. První týden dáváme město do pořádku. Všichni pracují. Kdybys tu zůstal, naučila bych se od tebe rusky.“

„To nemůžu,“ řekl jsem, „ale přiletím, jak jen to bude možné.“

„Tomu nevěřím,“ řekla Kristýna.

„Mohl bych si vzít na památku tvůj obrázek a bílého vlčka?“

„A proč?“

„Vezmu si to.“

Stáli jsme u letní kavárny. Vonělo to tu čerstvými barvami. Bauer riskantně předjel autobus a zastavil rovnou u nás.

„Já věděl, kde tě hledat,“ řekl. „Dobré ráno, Deli.“

„Kristýno,“ opravila ho.

„Jedeme k Modré věži,“ řekl Gleb. „Chceš s námi?“

„Proč?“ divila se Kristýna. „Byla jsem tam docela nedávno. Nemám je ráda. Dělá se mi tam špatně od žaludku.“

„Dnes přijdou poslední. Ti, kdo se zdrželi na podzim při konzervaci energetické stanice.“

„Vyprávěls mi o Marii Celestě,“ řekla Kristýna. „Třeba se tam stalo to, co u nás.“

„Sotva. K takovým věcem náhodně nedochází.“

„U nás to byla taky náhoda. Teprve pak vznikla teorie. A první stroje času.“

„Objev většinou vznikne s nutností. Na Zemi to ještě není nutné.“

„U nás ano.“

„Aby ne,“ řekl Bauer. „Zima vás ochuzovala o půl života. Planeta na šest měsíců vymírala. Dá se vydržet mráz, dají se vynalézt boty, ale to všechno je jen obrana, ne útok.“

„My jsme na zimu zaútočili,“ řekla Kristýna. „Nezlobte se, musím už jít.“

„Zavezeme tě tam,“ řekl Bauer.

„Je to kousek, děkuju. Uvidíme se před odletem.“

Kristýna si přitáhla přehoz a rozběhla se.

Stačili jsme dojet k Modré věži. Technik nás zavedl k časovým komorám právě ve chvíli, kdy odtud vycházeli dělníci z energetické stanice.

Bylo to zvláštní dívat se, jak se otevírají dveře nikam, do času, do loňského podzimu. A je dost zvláštní si představit, že těmi dveřmi prošlo za tři dny veškeré obyvatelstvo města. Teď vyjdou poslední a věž bude až do podzimu odpočívat. Do podzimu, než vypuknou deště, než se ze šedivých mraků začne sypat první sníh a než vítr začne rvát ze stromů listí, než se znovu rozsvítí kontrolní přístroje, zahučí generátory a vytvoří se časové pole. Obyvatelé města doma sklidí, zavřou za sebou dveře, promažou soustruhy, zajedou s auty do garáží, vypnou světlo, vezmou s sebou domácí zvířata a shromáždí se u Modrých věží, naposledy pohlédnou na zamračenou oblohu a vstoupí do časové komory. Na okamžik se zatemní vědomí, všech se zmocní slabost a pak se znovu rozsvítí světla u stropu: je možno vyjít ven.

V lidském životě uplyne minuta, planeta zestárne o půl roku. A neexistuje zima, neexistují měsíce ztracené na boj s krutou přírodou, nepotřebují teplé oblečení, palivo…

Několik dní je třeba na úklid města, na natření domů ohlodaných vánicemi, a život jde dál. Až do podzimu. Pak znovu celá planeta odejde do časových strojů, aby ze svého života vyškrtla zimu. Na planetě znovu na šest měsíců začne vládnout zima a ve městech opuštěných lidmi budou vládnout bílí vlci a sněhové bouře.

Starší muž v bílé kombinéze s modrým „bleskem“ na rukávě, který vycházel jako poslední, předal technikovi kartu ve tvaru čtverce.

„V pořádku,“ řekl. „Běžte.“

Lidé, kteří vyšli z věže, se zastavili, upravovali si vlasy, mžourali očima, rozcvičovali se, jako po chvilkovém spánku.

Z reproduktoru nad vchodem do věže se ozývaly stručné povely.

Asi za pět minut bylo po všem: těžké ocelové dveře shora sjely a oddělily tak minulý podzim od dnešního dne.

Kristýna nás vyprovodit nepřišla.

To nevadí, přiletím sem příští jaro, bez zaklepání vstoupím do prázdného domu, lehnu si na pohovku hned v krajní místnosti a budu čekat na ráno, až se v předsíni ozvou lehké kroky.

Bylo dusno a člověk měl chuť udělat pořádný průvan, jenomže pořád někdo zavíral dveře. Byl jsem unaven. Tak unaven, že před pěti minutami, ještě než jsem zvedl sluchátko, jsem se snažil vymyslet nějaký důvod, který by mi zabránil uvidět Katrin. A když už jsem vytáčel číslo, představil jsem si, co Katrin teď řekne — že se nemůže se mnou setkat, protože má schůzi. Katrin zvedla sluchátko a řekla, že bych mohl zavolat i dřív. Vedle stolu s telefonem se zastavil Krogius, položil na stůl tašku s konzervami a pískovým cukrem. Chystal se na chalupu. Zůstal stát vedle telefonu a čekal, až domluvím. Ztrápeně mě pozoroval. Katrin mluvila potichu.

„Cože?“ zeptal jsem se. „Mluv nahlas.“

„Za čtyřicet minut,“ řekla Katrin. „Tam, jako vždycky.“

„Tak vidíš,“ řekl jsem Krogiovi, když jsem položil sluchátko. „Už můžeš volat.“

Bylo dusno. Na Puškinovu ulici jsem šel pěšky, abych si nějak ukrátil čas. U Čajkovského sálu prodávali ve stánku karafiáty, byly ale zvadlé, navíc jsem pomyslel, že kdybychom s Katrin někam šli, budu vypadat jako kavalír. Přepadl mě hloupý pocit, jako kdyby tohle všechno už patřilo minulosti: Katrin mě čeká na půlkulaté lavičce, u Puškinových nohou stojí květináč s povadlými květy a vyrudlou kyticí chrp.