Kir Bulycov: Povidky

„Kdyby tu přeletěla aspoň moucha,“ řekl jsem.

„Je tu zima,“ podotkl Bauer, „nasaď si přílbu nebo nastydneš.“

„Musíme dovnitř,“ řekl jsem já.

Bauer přikývl, ale nějakou dobu jsme se nepohnuli z místa. Jednodušší by bylo udělat první krok, kdyby bylo město zničeno, rozrušeno větry, kdyby bylo mrtvé.

Toto město ale mrtvé nebylo. Jenom se tak tvářilo. Jako kdyby si na nás vymyslelo zvláštní hru.

„Jdem?“ zeptal jsem se.

„Opatrně,“ ozval se hlas.

Zachvěl jsem se. To promluvil kapitán.

„Mohou tam být schována všelijaká zvířata.“

Dveře zaskřípaly. Místnost za nimi byla rozlehlá, temná a vracela ozvěnu. Prošlapaný koberec se táhl mezi dvěma řadami kulatých stolů. Byly jeden jako druhý, jenom na jednom ležela povalená váza s uraženým uchem.

Procházeli jsme mezi nimi, šero rostlo a šedivá okna za zády se rázem proměnila v oči provrtávající nás pohledy. Bauer zapojil svítilnu na přilbě, cvakl knoflík na pouzdru s pistolí. Kryt odskočil a rukojeť zbraně se zaleskla.

„Co kdybyste se takhle vrátili?“ zeptal se Gusjev vysílačkou.

„Tady vedou dolů schody,“ řekl Bauer. „Sestoupíme.“

Dveře na konci úzkého schodiště byly zavřeny. Bauer stiskl kliku. Vtom se kolem nich rozsvítilo světlo. Ne příliš prudké, rovnoměrné, nažloutlé. Se zaskřípáním odjela do strany mříž. Ocitli jsme se ve skladu.

„Kdyby tu byla třeba jediná mrtvola,“ řekl Gusjev a procházel se po společné kajutě. Vysoko zvedal nohy a překračoval kupy fotografií, grafů a výpočtů. „Nebo aspoň jediná živá duše! Jak se jim podařilo zničit se bez jediné stopy? Můžete mi to vysvětlit?“

„Ne.“

„Co to bylo za neštěstí, která smetlo z planety všechny živé? Prohledali jsme přece už několik měst, posílali jsme biosondu do moře, vláčeli se po horách. Co to bylo? Absolutní zbraň?“

„Absolutní zbraň by zničila i vlky, jeleny a ptáky,“ odpověděl kapitán. „Zvířata ale zůstala naživu. Téměř všichni jsou v zimním spánku, ale žijí. Čekají na léto.“

„Třeba se uchýlili do podzemních jeskyní. Ale proč? Přece bychom nepřehlédli jeskyně, kde žije půl druhé miliardy rozumných bytostí.“

Bauer seděl na podlaze, zdola se díval na Gusjeva a řekl:

„Klasická situace. Tajemství Marie Celesty.“

„Cože?“

„Copak si nevzpomínáš?“

„Nevzpomínám.“

„Před dvěma sty lety objevili v oceáně loď. Jmenovala se Maria Celesta. Bílé plachty napínal vítr a tak dále. Všechno bylo v naprostém pořádku — do lodi netekla voda, ani stopa po požáru. Ale taky ani jediný člověk na palubě. Po moři pluje opuštěná nepoškozená loď. Na plotně hrnec, na palubě dětská hračka. Záchranné čluny nepoškozeny. Tajemství nebylo do dneška odhaleno.“

„Co když tu šlo o nějakou epidemii?“ řekl jsem.

„Z toho by se dala udělat spousta všelijakých hypotéz Třeba že se mrtví rozplývali ve vzduchu, a divoká zvěř byla na nemoc imunní.“

„Jo,“ řekl Bauer, „u nich doma žila domácí zvířata. Ta tu taky nejsou.“

„A ještě jedna maličkost,“ řekl Gusjev při prohlížení nějaké fotografie, „neznají vůbec zimní oblečení.“

„A nějaké topení.“

Kapitán se protáhl a bylo slyšet, jak si láme prsty.

„Zůstaneme tedy u pracovní hypotézy. Řekněme, že dřív taková chladna neznali. A když uhodily mrazy, nebyli na ně připraveni. A pak se to něco stalo.“

S Bauerem jsme stáli v chodbě obytného domu. Podle plánu práce jsme měli jednu takovou stavbu změřit, vyfotografovat, shromáždit vzorky.

„Utři si nohy,“ řekl Bauer, který mezitím vstoupil do první místnosti. „Mají tu koberec. Naděláš jim tu.“

Vnější stěna místnosti byla zakulacená, kopírovala vlastně tvar kopule, která ukrývala budovu. Na zdi visel velký obraz s lesem. Bujný, zelený, rozkvetlý les. Po celé podlaze ležel modrý koberec. Vypadalo to tu, jako kdyby ten, kdo tu bydlel, odešel včera. Jestliže z náměstí lidé stačili všechno sklidit, pak tady to nestihli. Na stolku jsou poházené časopisy, titěrné bačkůrky stály u pohovky, dveře skříně byly pootevřeny, na věšácích visely šaty, bundy, tuniky, přehozy, všechno ale letně lehké.

Bauer sfoukl prach s časopisu a otevřel ho.

„Zvláštní na tom všem je,“ řekl, „že náš palubní Mozek doposud nerozšifroval jejich jazyk. Třeba právě v tomhle časopise je napsáno: blíží se zima, sbalte si věci a utíkejte.“

„Bane,“ řekl jsem, když jsem vstoupil do vedlejší místnosti. „Všechno se to stalo znenadání. Nestačila po sobě ani ustlat.“

„Proč zrovna ona?“

„Tady bydlela žena.“

Prošel jsem do kuchyně. Lednička byla prázdná. Otevřel jsem okenici. Venku stále zuřila bouře, bílí vlci se shromáždili u pásového vozidla a očichávali je.

„Měls pravdu,“ řekl Bauer.

„V čem?“

„Bydlela tu žena.“

Zvedl jsem ručník. Hospodyně ho odhodila ledabyle na stůl, takže visel k podlaze.

„Pojď sem. Podívej se, jak vypadala.“

Bauer měl na kolenou tlusté album. Byly v něm kresby, amatérské, nesmělé, několik fotografií, nápisy různobarevnými tušemi, okaté květy a šestinohá zvířata v rozích všech stránek.

Na první stránce byl nalepen akvarelový portrét dívky s udiveným obočím, něžným nosem a plnými výraznými rty. Oči měla tmavomodré.

„Nikdo tě sem nezval,“ řekl jsem. „A nikdo ti nedovolil brát si cokoli odtud.“

„Já přece nemůžu za to, že tu na mě nikdo z nich nepočkal.“

Album jsem vzal s sebou. Nikomu tu přece k ničemu není.

„Dokonce se ani nedozvíš, jak se jmenovala,“ řekl Bauer cestou k našemu vozidlu.

„To není důležité,“ řekl jsem. „Budu jí říkat Kristýna. Už dávno jsem se chtěl seznámit s dívkou, která by se jmenovala Kristýna.“

„Zůstaneme tu do jara,“ řekl kapitán. „Spojil jsem se se Zemí. Zítra sem vylétá expedice. Máme zatím shromažďovat informace.“

Na dva týdny, co zbývaly do příletu expedice, jsem se přestěhoval do města. Nic mi tu nehrozilo a kapitán mi dovolil bydlet v Kristýnině domě. Bauer si ze mne dělal legraci, ale když jsme toho měli za celý den plné zuby, když jsme se marně pokoušeli proniknout do Modrých věží trčících jako svíčky na okrajích města, usazoval se na druhé pohovce, vařil silný čaj a ještě dlouho po půlnoci jsme spolu mluvili o městě, tolik už známém, ale i cizím, dokud se nám nepodaří odhalit tajemství jeho jazyka.

Kristýnin portrét jsem si postavil na stolek u pohovky. Vedle ní jsem postavil bílého vlčka, kterého jsem si vzal v podzemní garáži z jejího vozu. Často se mi zdálo jedno a totéž. Asi proto, že jsem toužil uvidět něco takového ve skutečnosti. Ráno. V předsíni jsou slyšet lehké kroky. Pak někdo vstoupí do místnosti, otevře okenice, dovnitř vtrhne sluníčko. Otevřu oči, Kristýna stojí přede mnou a říká: „Vstaň, vždyť prospíš soudný den.“

Planeta se pomalu blížila ke slunci. Oteplovalo se. Sluneční paprsky se už prodíraly šedivými mraky, závěje mizely před očima, na okamžik utichla bouře.

„Zítra nebo pozítří,“ řekl, když se natáhl na koberci, „si mozek poradí konečně s tím jejich jazykem.“

„Pozítří nám končí služba.“

„Nevadí, přijdou sem jiní. Ještě mi dělají starosti ty Modré věže. Chtěl bych vědět, co se tam skrývá. Je to jediná stavba na planetě, kterou se nám nepodařilo otevřít.“