Kir Bulycov: Povidky

„Pročpak?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Protože ve Francii jsou přece Němci.“

„Ve Francii už dávno žádní Němci nejsou. Leda jako turisté, ale to jsou u nás taky.“

„Jak to, že je sem pouští?“

„Proč by je nepouštěli?“

„Neopovažujte se tvrdit, že nás fricové porazí! Vy jste určitě nějaký škůdce nebo špión.“

„Nesmysl! Pracuju v RVHP.“

„V čem?“

„V Radě vzájemné hospodářské pomoci. V maďarské sekci.“

„Vidíte, už zase lžete. Vždyť v Maďarsku jsou fašisté!“

„Nesmysl. Maďaři své fašisty už dávno vyhnali. Teď je v Maďarsku lidová republika.“

Chvíli mlčela. Čekal jsem.

„Víte, už jsem se bála, že jste doopravdy špión. Ale stejně jste si všechno vymyslel. Ne, nic neříkejte! Raději mi vypravujte, jaké to bude potom. Vymyslete si, co chcete, ale hlavně, aby to dobře dopadlo. A promiňte mi, že jsem s vámi mluvila tak hrubě. Já jsem vám ze začátku nerozuměla.“

Už jsem se s ní dále nehádal. Vždyť bych to ani nedokázal vysvětlit. Znovu jsem si představil sám sebe ve dvaačtyřicátém roce a vzpomněl jsem si, jak moc jsem chtěl tenkrát vědět, kdy naši dobydou Berlín a pověsí Hitlera. A taky jsem chtěl vědět, kde jsem ztratil říjnové lístky na chleba…

„Fašisty porazíme devátého května 1945…“

„To je vyloučeno!“ skočila mi do řeči Nina. „To bychom museli ještě moc dlouho čekat.“

„Poslouchej, Nino, a nepřerušuj! Já to musím vědět líp. Berlín dobudeme 2. května. Dokonce bude taková medaile — Za dobytí Berlína. A Hitler vezme jed a spáchá sebevraždu. A pak ho esesáci vynesou na dvůr říšského kancléřství, polijí benzínem a spálí…“

Vyprávěl jsem to Nině i sobě.

Trpělivě jsem opakoval fakta, kterým Nina nerozuměla nebo které nechápala; znovu jsem se vracel, když chtěla něco vysvětlit, a div jsem neztratil její důvěru, když jsem jí řekl, že Stalin umře. Ale pak, když jsem jí vyprávěl o Gagarinovi a novém Arbatu, mi zase začala věřit. Dokonce jsem ji rozesmál, když jsem jí vyprávěl, že děvčata budou nosit džíny a minisukně. Také jsem si vzpomněl, kdy naši překročí pruské hranice.

Docela jsem ztratil pocit reality.

Nina a Vadik seděli na modrém gauči a poslouchali. Jenomže byli hladoví jako čerti a Vadik na tom byl trochu hůř, protože někde ztratil lístky na chleba a do konce měsíce budou muset vystačit jen s máminým přídavkovým lístkem. Teprve teď, po patnácti letech si vzpomněl, jak to tehdy bylo, a je mu to líto, protože lístky se daly najít. Tehdy, když odhodil kabát, aby šel trochu provětrat merunu, vypadly mu z kapsy a spadly do sklepa.

Když Nina přestala poslouchat to, co pokládala za hezkou pohádku, řekl jsem:

„Poslyš, Nino, znáš Petrovku?“

„Znám. Tu nepřejmenují?“

„Ne. Podívej se…“

A vysvětlil jsem jí, jak se dostane do dvora a kde je tam sklep zakrytý mříží. Jestli je opravdu říjen 1942, pak by tam někde měly ležet lístky na chleba. „My jsme tam tehdy hráli fotbal a já ty lístky ztratil.“

„To je ale hrůza,“ řekla Nina. „To bych nepřežila. Musíte tam pro ně hned dojít!“

I ona už přišla na chuť té nereálné hře a žádný z nás nevěděl, v kterém roce vlastně žijeme. Byli jsme mimo čas, ale řekl bych, že blíž k jejímu dvaačtyřicátému roku.

„Já pro ně nemůžu jít,“ vysvětlil jsem jí. „Já jsem moc daleko. Ale můžeš tam zajít ty. Sklep bude asi otevřený, a kdyby, tak řekni, že je to tvůj lístek.“

V té chvíli nás přerušili.

Ve sluchátku něco zapraskalo a ženský hlas řekl:

„Sto čtyřicet tři-osmnáct-patnáct? Volá vás Ordžonikidze.“

„To je omyl.“

„Promiňte,“ řekl lhostejný hlas.

Ale ve sluchátku už byl jen normální oznamovací tón.

Okamžitě jsem vytočil číslo Niny. Musel jsem se přece omluvit a zasmát se tomu zdařilému představení.

„Ano?“ ozval se Ninin hlas.

„To jste vy?“

„A, to jsi ty, Vadime? Proč nespíš?“

„Promiň,“ řekl jsem rychle. „Já potřebuju tu druhou Ninu.“

„Cože?“

Zavěsil jsem a znovu vytočil číslo.

„Zbláznil ses?“ ozvala se Nina. „Nebo jsi pil?“

„Promiň,“ řekl jsem znovu a položil.

Teď už nemělo smysl volat. Ten zatracený omyl z Ordžonikidze všechno vrátil na svoje místo. Jaký to měla telefon? Arbat tři… ne! Arbat jedna-třicet dva-třicet… Ne! Čtyřicet…

Velká Nina mi zavolala sama.

„Celý večer sedím doma a čekám, že zavoláš, abys mi vysvětlil své včerejší chování. Ale ty ses zřejmě už docela zbláznil!“

„Asi,“ připustil jsem ochotně. Neměl jsem teď náladu vyprávět jí o svých rozhovorech s Ninou.

„Jakou druhou Ninu potřebuješ? Nebo to má být metafora a chceš mi naznačit, že bys chtěl, abych byla jiná?“

„Dobrou noc, Nino. Já ti to zítra všechno vysvětlím…“

Nejzajímavější na této zvláštní historii je její neméně zvláštní konec.

Druhý den ráno jsem jel k matce a řekl, že uklidím komoru. Už jsem jí to sliboval tři roky. Vím, že maminka nikdy nic nevyhodí. Určitě nic, o čem by si mohla myslet, že se to ještě může hodit. Půldruhé hodiny jsem se hrabal ve starých časopisech, učebnicích a knihách. Nebyly zaprášené, ale voněly starým teplým prachem. Konečně jsem našel telefonní seznam z roku 1950. Byl celý počmáraný a od častého používání pomuchlaný a ušmudlaný. Ten seznam mi byl tak známý, že jsem se divil, že jsem na něj mohl zapomenout. Nebýt rozhovoru s Ninou, nikdy bych si už na jeho existenci ani nevzpomněl.

Čtyři první čísla jejího telefonu jsem věděl: G-l-32… A taky jsem věděl, že pokud ten telefon existoval, byl na chodbě domu v Sivcevově ulici, v domě číslo 15/25. Neměl jsem žádnou šanci ten telefon najít, ale sedl jsem si na chodbě na stoličku, kterou jsem vytáhl z koupelny, a začal jsem hledat. Maminka, která nic nechápala, se jen usmála a řekla:

„Takhle je to vždycky. Začneš uklízet, za pár minut se začteš a je s uklízením konec.“

Ani si nevšimla, že čtu telefonní seznam.

Kupodivu jsem to telefonní číslo našel. Před dvaceti lety ten telefon stál ve stejném bytě jako v roce dvaačtyřicet. Byl registrován na jméno K. G. Frolovová.

Samozřejmě že to byla úplná hloupost, to souhlasím. Hledat něco, co nemohlo existovat! Ale připusťte, že devadesát procent jinak zcela normálních lidí by udělalo totéž. Tak jsem jel do Sivcevovy ulice.

Noví nájemníci neměli ani tušení, kam se Frolovovi odstěhovali a jestli tam vůbec někdy bydleli. Nakonec jsem měl štěstí na domovní správě. Stařičká účetní si na ně pamatovala a s její pomocí jsem se na ústřední evidenci dozvěděl novou adresu.

Pomalu se setmělo.

Tramvaj jela mezi fádními panelovými věžáky nové čtvrti. Ve standardním patrovém obchodním domě prodávali mražená francouzská kuřata. Byla v průhledných krabicích pokrytých jíním. Dostal jsem bláznivý nápad kuře koupit a přinést s sebou, jak jsem slíbil. To nevadí, že se o třicet let opozdím. Ještě že jsem ho nekoupil. Nikdo nebyl doma. A podle toho, jak se rozléhal zvonek, bylo jasné, že byt je prázdný. Že tu nikdo ani nebydlí.

Už jsem chtěl odejít, ale pak mě napadlo, že když už jsem se dostal tak daleko, nic se nestane, když zazvoním u sousedních dveří.

„Promiňte, prosím, Nina Frolovová je vaše sousedka?“