Kir Bulycov - Povidky

Zevnitř jsou stěny téměř průzračné a kurty, kterými jsem zavěšena ve středu balónu, jsme s Kerem rovněž udělali z čirého materiálu. Vůbec nic tedy neruší v pocitu, že letím já, že se vznáším jako ve snu.

Ker stoupal současně se mnou a díval se na mě těma zlýma očima, neboť nesnášel, když jsem stoupala výš než těch půl kilometru, což byla hranice, za kterou mě už nedokázal sledovat. Asi to v něm probouzelo pocit méněcennosti.

Konečně jsem zapnula motory a brzy nechala Kera za sebou. Balón poslušně reagoval na každý můj pokyn. V té chvíli jsem si uvědomila, že tady dnes nemám soupeře. Že vyhraju rychlostní závody i slalom, vyznačený malými upoutanými balónky.

Ker pode mnou kroužil jako malá tečka. Vrátit se na zem se mu zřejmě nechtělo a výš za mnou nemohl.

V tom okamžiku však moje sny o vítězství dostaly nečekanou ránu.

Od nějakého bláznivého turisty, jehož flyer se objevil za úbočím hory a prudce se hnal kupředu. Nikdo ho zřejmě včas nezpozoroval a nepřinutil přistát. Když pak uviděl tolik balónů, zřejmě se polekal, a aby se nesrazil s těmi nahoře, prudce se zvrátil na bok a začal klesat. Ani jsem se nestačila ohlédnout, když se zaříznul do mé koule. Něco takového se stává snad jednou za deset let.

Kdybych byla odstartovala podle předpisů, kdyby nebylo mé sebedůvěry, kdybych si nemyslela, že k prověrce závěsů a řízení nepotřebuju padák, nic zvláštního by se asi nestalo. Balón je ten nejbezpečnější způsob létání, jaký si dovede kdo představit. Má dvě pevné a elastické obšívky, takže prakticky nehrozí žádné nebezpečí.

Jenže když se do mě ten výletník zařízl, trefil se do mě právě tou jedinou ostrou součástkou flyeru — stabilizátorem. To už je takový zákon schválnosti. Krásně při tom rozřízl svrchní obšívku takřka po půlce obvodu a do té vnitřní udělal díru jako hrom. Vzduch začal unikat tak rychle, že balón začal splaskávat přímo před očima. A pochopitelně padal. Stačila jsem jenom zapnout kompresor na doraz, ale výsledek se rovnal nule. Stejně úspěšně jsem mohla vylévat moře sítkem.

Všechno se to odehrálo děsně rychle. Ani polekat jsem se nestačila. Země se řítila proti mně a já jsem jen horečně vzpomínala, co v takovém případě říkají instrukce. Jenže instrukce v takovém případě neříkají nic.

Ti, kteří, se dívali zdola, jen vydechli a trenér na ně zařval, aby roztáhli ještě nenafouknutý balón a vystartovali proti mě. To byla ovšem holá fantazie. Na to jsem padala příliš rychle.

Degrell, jeden z těch, kteří si uvědomili, co se stalo, stočil svůj balón tak, aby se dostal pode mne ve chvíli, kdy budu těsně nad zemí. Riskoval při tom hrozně, ale je to skutečný mistr, jeden z deseti nejlepších slalomářů Evropy. A taky se mu to málem povedlo. Málem… Nakonec se to podařilo Kerovi.

Celou tu dobu kroužil pode mnou a neustále mě sledoval. Když pak viděl, jak se mi balón mění v cár průzračných trosek, spustil se dolů tak prudce, že mě dohonil ve chvíli, kdy jsem byla všeho všudy padesát šedesát metrů nad zemí. Chytil se mého balónu a začal zuřivě bít křídly, aby alespoň zmírnil můj pád.

Nakonec jsme sebou žuchli na ten poloplný kyjevský balón, který nás odhodil, a dopadli na tvrdou zem. To ovšem neznamená, že jsme si nenatloukli. Natloukli! A jak! Já byla samá modřina a Ker měl zlámané prsty na pravé ruce, a ke všemu ještě vykloubenou nohu.

Jakžtakž nás dávali dohromady a s náramným uznáním se vyjadřovali o Kerově důvtipu a rozhodnosti.

A Ker trpěl.

Myslím při tom ošetřování, protože jemu to nemohli dělat v narkóze. Zkusit musel hrozně, ale vydržel. A na mě měl takový vztek, že syčel, jak jsem ho už léta syčet neslyšela. I když mě bolelo celé tělo, natáhla jsem k němu ruku a řekla:

„Na, zakousni se, jestli ti to pomůže.“

Jen se otočil a už se na mě ani nepodíval. Ani když jsem za dva dny vstala a dobelhala se k jeho lůžku.

Pak se přišel omluvit ten pilot-turista, což byl mladý chlapec, oceánolog. Ani jsem se na něj moc nezlobila. Zato Ker se na něj podíval tak urputně, že oceánolog, celý rozrušený a vylekaný, raději vycouval.

Pak jsme se vrátili do Moskvy.

Já jsem se nejen nedostala do reprezentace, ale dokonce mi dali půlroční distanc za to, že jsem startovala bez padáku.

Já už jsem byla docela v pořádku, ale Ker stále ležel. Ty prsty mu špatně srůstaly, takže se u nás vystřídaly všechny světové lékařské kapacity. A taky ho navštěvovali jeho krajané. Když jsme však seděli sami, poprosil mě, abych mu předčítala z těch dětských knížek, které mu čítávala babička.

Někdy to bývá jako začarovaný kruh.

Když k nám Ker přijel, nebyla jsem doma. A když odlétal, nebyla jsem doma zas.

To už jsem byla úplně zdravá, a tak jsme se s Kerem dohodli, že sedět doma po zbytek prázdnin nemá smysl. Kromě toho se Ker chtěl začít učit (konečně!). Po prázdninách to prý zkusí na univerzitě. Vydala jsem se tedy s Irinou na čtrnáctidenní turistickou výpravu po Oce. Jen tak — na člunu.

Vzpomínám si, že jsem jednou večer ležela u táboráku a pozorovala hvězdy. Na jedné z nich žijí Kerovi blízcí, napadlo mě. A ani netuší, jak daleko ho osud zanesl, nic nevědí o tom, že riskoval život pro nějakou cizí holku, kterou by za normálních okolností možná ani nechtěl poznat. A ještě mě napadlo, jak je asi jemu, když se dívá na hvězdy a co cítí, když myslí na totéž co já.

Najednou jsem zaslechla, jak ke břehu přirazila loďka. Nějací další turisté, pomyslela jsem si a vůbec jsem neměla náladu vstát, abych se s nimi seznámila. Pak jsem však zaslechla, jak jeden z příchozích říká:

„Už jste někdy viděly okřídlence?“

„Koho?“ zeptala se Irina.

„Okřídlence. Vy o tom nevíte? Před několika lety je prý našli někde v kosmu a přivezli na Zem.“

To už jsem nastražila uši. Pravda, dosud nikdy jsem neslyšela, že by se jim říkalo okřídlenci, ale nějak jim zřejmě říkat museli.

„Vím. Já jsem je viděla,“ odpověděla Irina lhostejným hlasem.

Irina je příliš zdrženlivá, aby začala vysvětlovat, že se s jedním z těch okřídlenců dokonce osobně zná.

„Já je ještě nikdy neviděl,“ svěřoval se ten příchozí. „I když je to asi hanba, neviděl jsem je. Až teď, asi před půl hodinou. To jsme ještě byli na řece a najednou se za lesem vynořil obrovský pták…“

„Spíš netopýr,“ opravil ho druhý hlas.

„Tak tedy netopýr. A přímo na nás. Ještě že nejsme lovci a nemáme s sebou zbraně.“

To už jsem byla na nohou. Něco se stalo! Ker mě hledá.

„Kateřino,“ zavolala Irina, „slyšelas?“

„Ovšem. Potřebuju si vzít člun.“

Po tmě jsem hledala vesla. Sergej sešel se mnou ke břehu a pomohl mi sestrčit člun na vodu.

„Mám jet s tebou?“ zeptal se.

„Ne. Sama budu rychlejší.“

„To se ovšem mýlíš,“ řekl Sergej. „Když jsou u vesel dva…“

Nemělo smysl se hádat.

Do vsi jsme dorazili až ve tři ráno. Na poště ležel telegram od otce: Okamžitě se vrať! Ker odlétá.

To slovo odlétá mě přímo ohromilo svou definitivností.

Vzbudila jsem hajného, vymámila na něm služební flyer a hnala se domů. Kdyby mě napadlo letět přímo na kosmodrom, možná že bych ho ještě stihla…

Doma, samozřejmě, nebyl nikdo. Jen Kerův dopis ležel na stole: „Já se vrátím.“