Kir Bulycov: Povidky

Starcova dcera (nebo snad vnučka) byla malé postavy, štíhlá a pružná jako proutek. Černé vlasy svázané do uzlu na zátylku jí zdobily bílé květy. Pokožka měla barvu teakového stromu, její oči byly jako horská jezera. Ne, nemyslete si, že jsem příliš romantický, ale tak jsem si ji zapamatoval a právě taková přirovnání mě napadla, když jsem ji viděl prvně. A jak se ta dívka líbila mladým lidem! Jenom Sylvii se nelíbila. Stále se dívala na Tika, který nespouštěl oči z paganské dívky. Jednou jsem nechtěně vyslechl jejich rozhovor…

„To všechno, co tu vidíme, je jako v divadle,“ řekla Sylvie.

„Chceš snad říct, že to je všechno vymyšlené?“

„Skoro. Nic z toho neexistuje.“

„Ale vždyť oni existují. Nevíme, co se s nimi stane zítra.“

„Víme. Profesor to ví. Ti lidé zemřeli téměř před tisíci lety. Zbyl tam jenom ten chrám.“

„Ne, oni existují. Odtud ze stanice je vidíme živé.“

„Zemřeli před tisíci lety.“

„Podívej se, jak se usmívá.“

„Nikdy tě neuvidí.“

„Ale já ji uvidím.“

„Vždyť přece zemřela před tisíci lety. Nemůžeš se zamilovat do někoho, kdo neexistuje.“

Tři dny nato došlo k nové události, která vzrušila celou stanici: přijeli khmérští poslové. Ten, kdo neví nic o Barmě, se podiví mému vzrušení, když jsem prvně spatřil dlouhou cestou unavené lidi s dlouhými vlasy a v bohatých oblecích. Sestoupili se slonů, kteří poklekli, sluhové nad nimi otevírali zlaté slunečníky, znaky vznešenosti a moci. Ano, byli to Khmérové, s jejichž panstvím Pagan hraničil. A možná že právě už dnes bude vyřešen dlouhý spor historiků, jestli platil daně Pagan Angkoru nebo měla pravdu kronika, která tvrdila, že králové Khmérů uznávali moc Paganu.

Na noc jsem si musel vzít prášek na spaní, nemohl jsem usnout…

Obrazovka se znovu rozsvítila.

Zvědavci stále ještě stáli před palácem, nebylo jich málo. Byl jsem rád, že poslové ještě neodjeli.

Od studně šla s plným džbánem vody naše známá dívka. Postavila džbán na schod u verandy a pustila se do řeči se stráží.

Tike zapomněl na ovládací pult, díval se na dívku. Nenápadně jsem pohlédl na druhou stranu, kde seděla Sylvie. Dělala, že je zahloubána do záznamů.

Na verandě se objevil jeden z khmérských poslů a pohlédl na bílý chrám. Za ním vyšel velekněz Šin Arachán. Zeptal se na něco Khméra a fyzik, který seděl vedle mne, hádal, co říkají:

„Jak se vám líbí náš chrám?“

„Nic zvláštního, u nás máme lepší,“ odpověděl Khmér ústy fyzika.

Tike hleděl na dívku, která pozorovala Khméra. Khmér její pohled ucítil a otočil se, usmál se a něco řekl. Fyzik „přeložil“:

„Dívky tu máte krásnější než chrámy.“

Tike hleděl upřeně na obrazovku. Pak mi řekl, že bojoval s přáním vypnout ten obraz, aby se nestalo nic zlého. To mi však řekl až pak.

Šin Arachán zůstal na verandě, přemýšlel. Jako kdyby nikoho neviděl. Když však dívka přistoupila ke schodům, aby si vzala džbán, Šin Arachán se najednou vzpamatoval, zavolal něco na strážné, obrátil se a rychle odešel. Stráže přistoupily ze dvou stran k strnulé dívce, jeden z nich ji pobídl dřevěným koncem kopí. Dívka před nimi pokorně vykročila přes náměstí. Vtom představení skončilo.

Když rozsvítili, všichni hleděli na mne a čekali na vysvětlení.

„V nejlepším případě,“ řekl jsem, „Šir Arachán rozkázal, aby ji odvedli z očí toho Khméra.“

„A v případě horším?“

„To nevím. Horších případů bývá vždycky víc. Třeba se velekněz přece jenom rozhodl darovat ji Khmérovi před odjezdem. Třeba něco řekla a má být potrestána. Víme toho tak málo o té době…“

Nejdůležitější události se staly druhý den.

Člověk je divný tvor. Ještě nedávno mě zajímalo jediné — kdo byl komu podřízen. Byla to otázka pro mne důležitá, zajímala však jenom mne. V den, kdy měl být vysvěcen chrám Ananda za přítomnosti cizích hostí, zapomněl jsem na to všechno a začal jsem mít obavy o další dívčin osud. Její fotografie zdobila každou druhou kajutu na stanici.

„Začínáme,“ řekl Tike do mikrofonu…

Po verandě sestupuje slavnostní procesí. Jako první vstupuje na cestu Šin Arachán, kterého vedou dva mniši. Za nimi pod dvanácti zlatými slunečníky kráčí král Čanzitta. Následovali ministři, poslové z Kambodže, poslové Arakanu, Cejlonu…

Technici zapojili maximální zvětšení, zdálo se, že rám obrazovky se propadá dovnitř, chrám že roste a my že jdeme za králem k chrámu, nádhernému, ale dnes i zlověstnému. Nikdo netušil, ani já, co se může stát. Čekáme.

Čekáme, až král dojde k chrámu. Dívám se na hodinky. Do konce představení zbývá deset minut. Mám strach. A najednou chápu, čeho se bojím a co se bojím si přiznat. Je totiž známá legenda, která byla popsána v několika kronikách. Mnoho vědců jí věří. V den vysvěcení chrámu byla u paty stavby vykopána jáma, do níž pohřbili nejkrásnější dívku království. Vidím, jak se král u čerstvě vykopané jámy zastavuje, s ním celý průvod.

„Ano,“ říkám.

„Co je?“ ptá se Tike. „Co se stane?“

Vyprávím jim o legendě. Nestačím ji ani dopovědět, dav na obrazovce se rozestupuje, mniši ve žlutých tógách přivádějí naši uplakanou dívku, která je krásná jako nikdy před tím. Dívám se na hodinky. Zbývají čtyři minuty. Už aby to skončilo. Tike stojí přede mnou a já nevidím. Stojí před samotnou obrazovkou, jako kdyby si chtěl tu chvíli navždy zapamatovat, snaží se zapamatovat tváře mnichů, kata, tmavolícího člověka s nožem v ruce. Zpola obrácený k Šinu Arachánovi čeká na povel.

„Tiku,“ ozvalo se za mnou, „jdi kousek dál.“

Tike neslyší. Šin Arachán sklání hlavu. Jsme tak blízko lidí u chrámu, že slyšíme jejich dech a dívčin vzlyk. Hledí jako omámená na blyštící se nůž. Teď vykřikne…

„Oh!“ rozlehne se výkřik.

Otáčíme se. Ve dveřích stojí Sylvie. Přišla pozdě. Zřejmě sem vůbec nechtěla přijít, ale nedalo jí to. Tiskne si ruku na ústa a hledí na obrazovku. Také se tam díváme, ale už bylo pozdě. Propásli jsme okamžik, kdy se Tike přiblížil k obrazovce a vstoupil do ní.

Tike už v sále nebyl.

Tike byl v Paganu. Neuvěřitelným, nevysvětlitelným způsobem se ocitl v době před tisíci lety vzdálené od nás miliardy kilometrů uprostřed mnichů, velmožů, vojáků, brahmínů. Ústa otevřená ve výkřiku… Katova strnulá ruka ve vzduchu… Mniši padající tváří k zemi… Tike už stojí u dívky. Odstrkuje vystrašeného kata, bere dívku do náručí a ta, zřejmě v bezvědomí, mu zůstává viset na rukou.

Na okamžik Tike znehybní. Jen jeho oči jsou živé, hledají cestu k záchraně. Pochopil, že se k nám nemůže vrátit, že je sám v daleké minulosti. Tak jsem si ho zapamatoval: vysokého, s širokými rameny, mladík v přiléhavé stříbrné kombinéze a měkkých červených botách. Na prsou zlatá spirála — označení Služby času. Stojí s nohama široce rozkročenýma a dívka v jeho náručí jako kdyby nic nevážila. Obraz se ani nepohnul. Jen prach se vznášel v horkém vzduchu. A najednou se ta nehybnost mění v prudké pohyby. Tike se rozběhl proti nám, ale před ním žádná obrazovka není. Jenom zaprášené náměstí a za ním strž k řece Iravadi. Tike mizí pod dolní částí obrazovky. Vojáci se vzpamatovali, vzpamatovali se mniši a všichni se vrhají za ním… Obrazovka tmavne.