Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

Viděli, jak bojové vozidlo brzdí.

Nahoře na schůdcích se v otevřeném vstupním otvoru objevila postava.

„Kdo to je?“ vykřikl Andrej a snažil se překřičet hluk parního stroje.

Člověk osvětlený reflektorem bojového vozu měl na sobě světlý oblek a vysokou čepici.

„To jsi přece ty!“ křičel Vitas.

Člověku se tak často nestává, že by viděl zdálky sám sebe, navíc Andrej nečekal, že zástupce kosmické flotily bude vítat bojové vozidlo. Vitas však měl pravdu. Člověk ve vstupním otvoru měl na sobě Andrejovu uniformu, která mu zmizela z pracovny.

Dvířka bojového vozidla se otevřela a vyskočili odtud vojáci v černých krátkých tunikách navléknutých přes drátěné košile. Někteří měli kopí, jiní samopaly.

Poté se ven vyškrábal tlusťoch, kterého rovněž obepínala drátěná košile.

Andrej v něm poznal Pruga, prince Brendijského.

Když Prug zaslechl rachot jejich motoru, ohlédl se.

Vykřikl něco na vojáky a rozeběhl se ke korábu. Člověk v Andrejově uniformě spěchal za ním.

Vojáci se vrhli zpět a kryli se za pancířem bojového vozidla.

Krátké dělo se začalo otáčet, až zamířilo na malé parní auto.

Museli překonat ještě asi padesát metrů nekrytého prostoru. Andrejovi bylo jasné, že zanedlouho z nich nic nezůstane. Na manévrech viděl, co dokáže kartáčová střela. Právě z takového děla.

Andrej s autem prudce zatočil, aby se dostal z proudu světla z bojového vozu. Při zatáčení si stačil všimnout, jak z otvoru bojového vozidla dva vojáci vyvlekli ještě jednoho polonahého, bezmocného člověka.

Dělo vystřelilo. Kartáčový náboj explodoval v modrých záblescích a ozářil oblohu jako při svátečním ohňostroji.

Teď se museli dostat za koráb. Byla to jediná možná záchrana. Věž bojového vozu se pomalu otáčela a sledovala aut. Andrej všemi smysly vnímal, jak široké ústí děla polyká jejich stroj a jak ho sleduje. Prudce zabrzdil. Neobratné autíčko na páru jako kdyby vycítilo, co mu hrozí, a okamžitě poslechlo. Vitas narazil hlavou na čelní sklo.

„Promiň,“ stačil říct Andrej.

Proud mihotajících světélek jim proletěl přímo před nosem.

Znovu nabít dělo trvá půl minuty.

Na ploše bylo najednou světlo jako ve dne. To světlo přicházelo zezadu. Vzápětí zmizelo a ozval se rachot. Andrej se ohlédl a pochopil, že dispečerské centrum vyletělo do povětří.

Otrávené střely narážely do bočních skel auty a zanechávaly po sobě žluté kapky.

Světlomet bojového vozu pátral po ploše.

Plnou svou silou zasáhl světlomet Příboje. Plocha byla rázem jasná a najednou nějak maličká — spásnou stěnu korábu tyčící se nad plochou měli téměř vedle sebe.

Nestačili k ní však dojet. Další výstřel je dostihl.

Kartáčový náboj zasáhl auto, světlo bylo tak intenzívní, až Andrej měl dojem, že oslepl. Zvonilo rozbité sklo. Cítil, jak ho bolí popálená ruka. chytil volant a pokoušel se udržet směr, všechno kolem se však rozvířilo a auto se otáčelo na místě…

Zničeho nic nastalo ticho.

Andrej pocítil, že nedokáže pohnout tělem. Uplynula další chvíle, než ho prudká záře přestala oslňovat a než pochopil, že na něm leží Vitasovo tělo.

Auto stálo.

„Vitasi!“ vykřikl Andrej. „Co je s tebou?“

Vitas neodpovídal. Špatně se mu dýchalo. Kabina byla plná kouře. Kartáčový náboj zapálil překližkový potah mrňavého parního stroje.

Andrej byl ještě schopen otevřít dvířka. Pořád si říkal, že to všechno je nesmysl a že se to neodehrává ve skutečnosti. On, zástupce kosmické flotily, má na starosti hosty na planetě, sedí si na tichém místečku při klidné práci. Teď se vrátí zpátky a celý ten bláznivý sen bude vyprávět PetriA, která zatím sedí na pohovce a čeká na něho.

Pak si ještě uvědomil, že Vitas byl na straně, odkud se střílelo. Andrej se vykulil z auta a kapitána vytáhl. Ruku měl popálenou a bolestí na chvíli ztratil vědomí. Vitase však nepustil, vlekl ho za sebou, držel ho pevně jako buldok. Znovu se přihnala vlna bolesti, to když rukou narazil na beton a když Vitas vypadl ven jako pytel.

Ten kouř byl strašný, kromě světélek plamenů nebylo viděn ta krok, oheň se šířil, aby pohltil celé auto. Andrej se plazil nebo mu spíš připadalo, že se plazí, aby se co nejdříve schoval ve spásném stínu pod korábem, jako kdyby ho tam nikdo nemohl najít…

K vědomí přišel Andrej až na korábu. V kajutě.

Bylo to zvláštní probuzení.

Pocit nekonečného štěstí, jaký vnímají děti ve chvíli, kdy nemají žádné starosti a mohou si ještě na chvíli pohovět v posteli, protože nikam nespěchají a svět je samá krása. Při probuzení, ještě se nestačil docela vrátit do skutečnosti, byl si jist, že je zpátky na svém korábu. Vzápětí ho tiché bzučení povolá do služby…

Pohnul se, aby ze sebe stáhl pokrývku, avšak jediný pohyb rázem všechno vrátil na svá místa a zahnal všechny iluze.

Ovázaná, nepředstavitelně těžká ruka ho neposlouchala a poplašné vyzvánění v mozku začalo pomalu probouzet buňku po buňce, až Andrej znehybněl nad rozsahem toho nepokoje a posléze smutku.

Nebylo žádné dětství, žádná hlídka. PetriA byla mrtvá. Pak viděl kosmodrom v noci. Oslňující záře z kartáčového náboje. Výbuch parního auta.

Andrej se nepokoušel vstát. Ani se nepohnul. Pečlivě a téměř naprosto klidně si v hlavě promítal všechny události, ty, které se odehrály včera. Nebo to bylo už někdy dříve? Kde je? Na korábu.

Koráb někam letěl.

Nebylo slyšet vůbec nic, jediný pohyb nic takového neprozrazoval, přesto však Andrej velmi dobře věděl, že koráb letí, tu jistotu mu mohly dát je zkušenosti z vesmíru, pak člověk dokáže vnímat titěrné chvění a neslyšitelné zvuky, které nezasvěcený člověk nemůže postřehnout.

Šlo o gravitační koráb, v němž ještě nikdy neletěl. Zcela jistě to byl koráb gravitační, protože postrádal dokonce i hluboké a téměř neslyšitelné syčení plazmových motorů.

Je tedy na Příboji.

Jsou dvě možnosti. Příboj se podařilo uhájit a těžce zraněného Andreje dostali dovnitř, aby ho dopravili do Centra. Nebo se Prug korábu zmocnil a Andrej tu je jako zajatec. Někdo mu ale ovázal ruku. Na korábu musí být lékař.

Všechno, co bude teď dělat, musí pečlivě zvážit. Nejdřív zjistit rozsah zranění. Ruku má popálenou. Co dál?

Pohnul nohama. Ty ho poslouchali.

Teď pravá ruka. Pravá ruka odhrnula pokrývku a vztyčila se ve vzduchu. Andrej na ni pohlédl jako na živou bytost, která k němu nepatří.

Pomalu se posadil na posteli. Točila se mu hlava. Nohy udělaly navyklý pohyb, chtěl si navléknout pantofle. Chodidla sklouzla po podlaze. Počítal do dvaceti, hlava se mu přestala točit. Vstal. Ruka v pevném elastickém obvazu mu sjela podél těla. Bolelo to. Jak vlastně skončilo to přepadení… a co Vitas?

Právě starost o Vitase Andreje donutila zbavit se té podivné strnulosti.

Sáhl na knoflík na dveřích. Dveře měly poslušně zajet do stěny. Ani se však nepohnuly. Zpočátku ho nenapadlo, že by mohly být zamčené. Za dlouhá léta na korábech se s něčím takovým ještě nesetkal, dveře se nemusely zamykat. S jedinou výjimkou — byla-li porušena hermetizace.

Vrátil se zpátky k posteli a stiskl knoflík pro vnitřní spojení.

Výborně, spojení funguje. Obrazovka, jako kdyby se jí ani nechtělo, ožila, objevily se na ní zelené pruhy. Pak se rozzářily bílé. Andrej zavolal ovládací kabinu.