Kir Bulyčov - Agent kosmické flotily

„Hned jsem tam.“ Naštěstí se Andreje na nic nevyptával.

Andrej ani nevěděl, proč to dělá, ale když odložil sluchátko, poklekl vedle PetriA a zvedl jí chladnou ruku. Pokoušel se nahmatat puls.

„Co je tamhle?“ zaslechl Vitasův hlas.

Vitas stál před zavřenými dveřmi.

„Má pracovna,“ odpověděl Andrej. „Je tam zavřeno.“

Vitas strčil do dveří.

Otevřely se.

„Někdo vylomil zámek,“ řekl Vitas.

Uvnitř se také svítilo. Andrej ani nemusel vstávat, aby viděl, že skříň proti dveřím je dokořán. A že je prázdná. Hned si však neuvědomil, co všechno tam mělo být. Až po chvíli si vzpomněl, že ve skříni visela jeho služební uniforma pískové barvy.

„Co v té skříni bylo?“ zeptal se Vitas.

„Nic zvláštního,“ odpověděl Andrej. „Služební uniforma.“

„Někdo ji ale potřeboval,“ řekl Vitas. „Stůl máš taky vypáčený. Co bylo v něm?“

„Nic zvláštního,“ opakoval Andrej. Nic, co by se ho bezprostředně týkalo. Jeho ani PetriA.

Vstupní dveře se rozletěly, jak do nich někdo kopl.

Dovnitř se vřítil bratr PetriA.

Narazil do pultu jako do překážky, kterou se chystal překonat, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Naklonil se a uviděl PetriA.

„Kdo to udělal? Ty? Kdo to byl?“

„Nevím,“ Andrej opatrně pustil ruku děvčete a vstal. Připadal si před Kam PetriU trapně.

„Proč leží tady? No proč tu leží?“

Oběhl pult.

Vitas se ho pokusil zastavit.

„Nesmíš na ni sahat,“ řekl. „Přijde policie a zjistí, kdo to udělal.“

„My jsme tu nebyli,“ sdělil Andrej.

„Kašlu vám na policii!“

Kam PetriU vzal děvče do náručí a nesl ji do pracovny. Tam ji položil na pohovku.

Rázem se uklidnil.

Pak si Andrej uvědomil, že mrtvý nesmí ležet na zemi. Mohli by do něho vstoupit zlí duchové.

„Nikdo nám nevyhlásil krevní mstu,“ řekl bratr. „Nikdo po její krvi netoužil. To vím. To udělali tvoji nepřátelé.“

„Já také žádné takové nepřátele nemám,“ hájil se Andrej. „To dobře víš. Jsem tu cizí, nemám dokonce ani žádný klan.“

Kam PetriU měl tógu podvázanou pleteným opaskem a na něm visel nůž se dvěma čepelemi. Při těch slovech držel ruku na rukojeti nože. Nebyl zlý, byl to jenom lenoch, který neměl žádný cíl, kreslil pro noviny, dělal, že je nesmírně pokrokový a že zanedlouho odletí do Galaktického centra, kde teprve jeho nadání patřičně ocení. Neškodný mladíček. Teď ale nemyslel na Galaktické centrum. Určitě zapomněl, že něco takového vůbec existuje. Jeho ani tak neohromila sestřina smrt jako okolnosti kolem ní. PetriA mohla zahynout, v tomhle světě to není nic výjimečného. Vždycky se však smrt dala zdůvodnit.

„Proč napsala to slovo — Příboj,“ zeptal se Vitas.

„Nemám potuchy.“

„Můžeš zavolat dispečerům?“

Andrej zvedl sluchátko. Nikdo se nehlásil.

„DrejJu,“ řekl Kam PetriU. „Mou sestru někdo zabil. Zabil ji nožem do zad. Jako pavouci, kteří dokáží štípnout jen v noci. Její krev je má krev.“

Po tvářích mu tekly slzy. Na Pe-U se muži nestydí dávat najevo své city, zdrženlivost je záležitostí žen.

„Její krev je má krev,“ opakoval PetriU a zvedl ruku dlaní kupředu.

To byla slova krevní msty.

Andrej přešel do své pracovny, odstrčil mladíka z cesty. Ten se pokorně podřídil.

Andrej se zastavil u pohovky. PetriA ležela s hlavou trochu na stranu, ruka jí visela dolů a dlouhými prsty se dotýkala podlahy.

Nemůže zůstat takhle nečině stát. Musí něco udělat. Psala něco o Příboji. Je třeba co nejrychleji jet na kosmodrom.

Andrej byl sám. Znovu úplně sám. Jako člověk, který se propadá do černého nekonečna vesmíru a při tom svém pádu ho kromě prázdna nikdo a nic nečeká.

Andrej pak zaslechl svůj hlas. A podivil se, jak je ochraptělý.

„Tvá krev,“ řekl, „je má krev.“

Tak zněla slova nesmírně staré přísahy. Přejímal na sebe pomstu. Jako člověk, který jí byl nejbližší. Jako člověk, který má na krevní mstu nezadatelné právo.

Zcela mírumilovný a civilizovaný člověk, představitel civilního kosmického letectva na planetě Pe-U přísahal, že se pomstí. To bylo něco nemyslitelného. Kdyby někdo něco takového Andrejovi řekl ještě včera, vysmál by se mu.

„Kam PetriU, zavoláš policii a všechno jim řekneš. My pojedeme na kosmodrom. Našemu korábu hrozí nebezpečí. Vezmeme si tvůj vůz.“

Řekl to hlasem člověka, který má právo rozhodovat.

„Udělám to,“ kývl Kam PetriU.

Vitas z toho rozhovoru ničemu nerozuměl. Mluvili jazykem používaným na Pe-U. A o zákonech krevní msty neměl ani potuchy.

Andrej se sklonil a políbil PetriA na spánek. Kůže v sobě stačila ještě uchovat zbytky tepla.

Maličké auto Kam PetriU se ploužilo. Parní motor sténal, vzdychal, něco v něm praskalo a Vitas, který nemohl vědět, jak jsou takové obludy spolehlivé, měl obavy, že se na kosmodrom vůbec nedostanou. Bylo to nepřirozené, ale dlouho spolu o těchto strojích hovořili, snad proto, že se Andrejovi lépe mluvilo o parních kotlích než o tom, co se stalo.

Museli zavolat Olsenovi, starý pán znal PetriA a dalo se říct, že to byli přátelé, ten však odjel někam s VaraJu.

Šestý smysl Andrejovi napověděl, že mezi událostmi u Pruga a smrtí PetriA byla nějaká souvislost, ovšem neměl pro to žádné důkazy. Prostě shoda okolností.

„Při takové rychlosti na kosmodrom dorazíme někdy k ránu,“ řekl Vitas.

Tmavé nepočetné dýně se nořily ze tmy, kde je vyhmátlo světlo auta, hned se ukrývaly v oblacích kouře deroucího se ze stroje, hned zas spořádaně, bez reptání, odplouvaly zpátky.

Auto vyheklo, když ztěžka dosedlo do dalšího výmolu a ztratilo se v prachu. Jakmile se znovu vynořilo ze žlutého mraku zvýrazněného reflektorem, objevily se před nimi siluety kosmodromu. Matná signální světla. A visuté dispečerské centrum na věži.

Brána na letištní plochu byla dokořán, hlídka tu nebyla.

Andrej otočil auto a zabrzdil u věže.

Kolem dokola bylo ticho. Někde v dálce za plochou vyly lišky. Hejno létajících krys jim proletělo nízko nad hlavami a o zádech jim přejel mráz z jejich ultrazvukového koncertu.

Vitas se na nic nevyptával. Mlčky sledoval Andreje.

Vyběhli po schodech.

Dispečerské centrum bylo jasně osvětleno.

Službu konající dispečer se sesunul v křesle na bok, hlavu měl skloněnou k pultu. Ani se nepohnul.

Andrej mu pozvedl víčko a ohmatal puls.

„Žije.“

Dispečer tiše zasténal.

Vitas přistoupil k obrazovce a zapnul ji.

Vyrostl na ní obraz korábu. Tmavý a mlčící obr.

Vstupní otvor byl otevřen, schůdky spuštěny.

„Jak to, že neodpovídají?“ zeptal se prudce Vitas.

Andrej mezitím už koráb volal.

Příboj mlčel.

„Na můstku nikdo není,“ řekl. Obrazovka zela prázdnotou.

„To přece není možné!“ řekl Vitas.

Andrej se prudce otočil. V otevřené bráně na kosmodromu se rozzářil bílý kruh světlometu.

Na plochu vjelo velké bojové vozidlo. Z krátkých komínů se prodírala oblaka páry. Kulaté ocelové čelo vozu se ve světle třpytilo.

Vůz mířil je korábu.

„Zatraceně, co to znamená?!“

Andrej se vrhl k východu. Vitas mu byl v patách.

Nastoupili do vozu Kam PetriU. Parní kotel byl ještě horký. Vůz téměř okamžitě vyrazil z místa a ujížděl ke korábu.