Kir Bulyčov: Agent kosmické flotily

Vešli dovnitř.

PetriA rozsvítila.

Andrej odešel za pult a otevřel dveře do své pracovny.

Zavřel sejf, vyšel ven a na prahu pracovny se zastavil. PetriA seděla na nízké pohovce, nohy v modrých střevících s moderně zvednutými špičkami složené pod sebou. Na ukazovák si navíjela pramínek modrých vlasu. Jenom z toho bylo možno poznat, jak je vzrušená. Podle místního zvyku mohli jenom muži dávat najevo city. Žena na něco takového neměla právo. A PetriA patřila k velmi vážené rodině.

„Zůstanu u tebe přes noc.“

„A doma?“ Andrej si uvědomil, že se jí podřizuje. Jako kdyby znala a věděla víc než on, jako kdyby si byla jistá, že má právo rozhodnout právě takhle.

„Doma vědí, že jsem zůstala na kosmodromu. Je ti nepříjemné, že jsem všechno promyslela předem? Já jsem o tvých citech věděla. Už dlouho.“

Schodiště do Andrejova bytu vedlo z chodby za jeho pracovnou.

Nikdo jiný tenhle tykvový dům neobýval. Andrejův byt zabíral celé podlaží.

Nejvyšší patro zelo prázdnotou, hnízdili tam jen svárliví ptáci, kteří ráno co ráno hlomozili nad hlavou, když si vyjasňovali své vztahy.

Právě ti ptáci je za svítání probudili.

„Zlobíš se?“ zeptala se PetriA.

Paprsky vycházejícího slunce zešikma pronikaly do pokoje, namalovaly na protější oblé stěně trojúhelníkové okno, dotkly se stolu a pohrály si s modrou parukou PetriA.

PetriA měla pod parukou krátké, skoro černé vlasy.

Dívka sledovala Andrejův pohled, vyskočila z postele, doběhla ke stolu, chytila paruku a nasadila si ji.

„Zatím mě žádný muž bez paruky neviděl,“ řekla. „Víš to?“

„Bez paruky jsi hezčí.“

„Vždycky za tebou přijdu bez paruky. Žena něco takového ale dělá jen tehdy, je-li s mužem sama.“

„Staneš se mou ženou.“

PetriA seděla na kraji postele zahalená do Andrejova županu, modrá paruka jí na hlavě zářila jako svatozář.

„Můj klan nikdy nic takového nepřipustí. Zabijí mě i tebe.“

Andrej neřekl, že je to nesmysl. Za dobu, kterou tu strávil, si zvykl na místní zvyky jako na něco nedotknutelného.

„Unesu tě.“

„Ale já se bojím, že hodný Olsen nic takového nepřipustí. Strašně se bojí jakýmkoli způsobem narušit místní svět. A náš klan nesmí nikdo urazil. Je to třetí největší klan v hlavním městě.“

„Já vím. Přesto tě unesu.“

„Jistě, pokud se mě nenabažíš.“

PetriA se najednou usmála, bleskově se dotkla řasami jeho tváře a odběhla do koupelny. Byla tak lehounká a křehká, že bylo těžké milovat ji, pořád by se však o ni chtěl starat.

Po dvou měsících s ní o té věci Andrej znovu promluvil. Neměl by zajít za jejím otcem?

„Jestli se otec něco takového dozví, nikdy mě odtud neodvezeš,“ řekla rozhodně PetriA. „Zavřou mě do pevnosti v horách. Tam mě nenajdeš, ani kdyby ti přiletěly na pomoc všechny koráby celé Galaxie. I kdyby ti pomáhali všichni tví přátelé.“

„Já už žádné přátele nemám,“ suše oznámil Andrej.

„A co ten kapitán, který sem přiletěl na Osace? Byl přece u tebe. Mluvili jste spolu hodně dlouho. Zeptala jsem se ho, jestli jsi hodný člověk. Řekl mi, že jsi dokonce příliš hodný. Takže to je tvůj přítel?“

„Není. Prostě jsme spolu kdysi létali. Asi jako spolupracovníci. Kosmická flotila je veliká.“

„Já vím. Máme od vás všechny informační příručky.“

„Nemám to jednoduché, miláčku.“

„Já chci žít s tebou. Chtěla bych mít s tebou děti. A já dovedu čekat.“

Tenhle rozhovor se odehrál docela nedávno. Po něm se Andrej rozhodl, že požádá o přeložení na jinou planetu nebo přímo do Centra. Bylo mu jasné, že taková žádost vyvolá údiv. Ale určitě mu vyhoví. Pokud tam někde bude volné místo. Odeslat žádost o přeložení však znamená přiznat svou další porážku, znovu nesplnit povinnost. A Andrej Bruce byl vychováván jako člověk, který chce své povinnosti plnit.

Andrej zanechal PetriA v jediném sále kosmodromu, VoseňJu poslal do skladu, sám vystoupil nahoru k dispečerům.

Ve skleněné kukani bylo vedro, otevřeným oknem se sem hrnul rezavý prach.

Oba dispečeři vstali. Ten mladší, opálený, v přilbě klanu z Východních hor, jehož pokrývka hlavy připomínala tak trochu klobouk muchomůrky, vzal ze stolu svazek papírů.

„Koráb druhé trídy Príboj z materské stanice Země je na planetární oběžné dráze. Spojení dobré. Pristání během čtyriceti minut.“

„Příboj,“ v duchu ho opravil Andrej. Místní jazyk nezná písmeno „ř“ a všechny sykavky zní značně tvrdě. Bylo by nevhodné opravovat ho nahlas, zvláště když jde o horala.

„Co je tam za kapitána?“ zeptal se.

„Jakubauskas,“ řekl starší dispečer a zapojil obrazovku. „Čeká na spojení.“

Dlouhé dispečerovy prsty se rozletěly po pultě a na oválné obrazovce se objevily tvrdé rysy Vitasovy tváře.

„Andreji,“ promluvil Vitas, „jsem moc rád, že tě vidím.“

„Buď zdráv,“ odpověděl Andrej. „Jaký byl let?“

„Je do nejskvělejší hračka za poslední století. Řekli mi, že jsi tady, těšil jsem se, že se uvidíme.“

„Už za hodinku…“

Andrej Bruce sestoupil dolů. PetriA v sále nebyla. Ten sál stále vypadal jako pustý a prázdný, i když tu bylo plno lidí, přílet korábu sem totiž vždycky přilákal víc diváků, než se sletí ptáků při pranicích.

Někteří z lidí poznávali zástupce Kosmické flotily. Navzájem se jeden druhému zdvořile ukláněli.

To je dobře, že přiletěl zrovna Jakubauskas. Aspoň o mně všechno ví, nebude mi klást zbytečné otázky a rozdírat staré rány.

„Prosím vás,“ obrátil se na Andreje reportér jednoho ze dvou listů, které se začaly vydávat v civilizovaném světě, „vy jste létal na gravitoletech?“

„Ne,“ odpověděl Andrej, aniž se zastavil. Mířil k východu na plochu. „Gravitolety se objevily teprve nedávno.“

„Tohle je první gravitolet v tomto sektoru?“

„Je to první gravitolet, který přistane na Pe-U,“ upřesnil Andrej.

Ve stínu hučel dav lidí. Něco podobného tu Andrej ještě nezažil. Ti, na které nezbylo místo ve stínu, se usadili na slunci, vedro je přímo ničilo, přesto neodešli. Člověk je vlastně chápal. Na Pe-U přece ještě nikdy žádný kosmický koráb nepřistál. Viděli tu jenom přistávací čluny a létače, i ty byly úctyhodné svými rozměry, ovšem s koráby je nebylo možné srovnávat. Koráby totiž zůstávaly na oběžné dráze. Nebyly přizpůsobeny pro vstup do atmosféry. Gravitolety na rozdíl od nich mohou přistávat kdekoli.

Dokud Andrej ještě létal, snil o gravitoletech. Tehdy probíhaly zkoušky a krátce nato začala výroby prvního sériového korábu. To bylo před více než deseti lety. Tehdy létali společně s Jakubauskasem. Byl to druhý pomocník na Titanu. Bruce sloužil jako starší pomocník.

Rezavý prach se v líných vlnách převaloval nad polem. Diváci trpělivě vyčkávali. Matně se leskly zaprášené přilby, pohupovaly se tu módní slunečníkové klobouky. Pronikavě pokřikovali prodavači šumivého nápoje, vyvolávali prodavači ovoce, do očí pálil kouř z košů na ohřívání jídel. Pan Prug, následník Brendijského trůnu, nejexotičnější typ ve městě, stál na vysokém podstavci připomínajícím šachovou věž. Kdysi vypadal docela normálně, pak se mu však tvář doslova roztekla a oči i s nosem se mu v ní ztratily. Jeho chlapíci v modrých přehozech s šedomodrými puntíky odstrkovali zvědavce, aby se snad někdo z nich náhodou nedotkl tak důležité osoby.