Kir Bulyčov: Agent kosmické flotily

Čím více aktivity vyvíjeli na planetách typu Pe-U zastánci kontaktů, tím energičtěji jednali takzvaní místní izolacionisté. Tvrdili totiž, že přítomnost lidí z Galaktického centra v sobě skrývá reálnou a neodvratnou hrozbu životnímu způsobu, který prověřila staletí. Byli přesvědčeni, že když se jim podaří zahnat hrozbu zvnějšku, život se vrátí k zákonům zlatého věku. Zapomínali však přitom, že do příletu korábu žádný zlatý věk neexistoval a že i když na planetě nezůstane dokonce ani jediný člověk z Galaktického centra, došlo k něčemu, co se nedá napravit: život na planetě nebude už nikdy takový jako kdysi. A ti, kdo usilují o kontakt, dříve nebo později nabudou převahy.

V době, kdy Fotij van Kin přiletěl na Pe-U, panovala tam určitá rovnováha, která se zde udržovala bez zásahu Galaktického centra. Na planetě byl generální konzul centra, byla tam mise Kosmické flotily a dokonce kosmodrom. Studenti z Pe-U získávali vědomosti mimo planetu, skupina mediků z centra studovala epidemické choroby a učila své kolegy, jak s nimi bojovat. V podstatě tedy ‘omezený kontakt’. Očekával se nápor turistů, pro ně a pro experty byl postaven obrovitý hotel ve tvaru krychle. Nebudeme-li však počítat pár místních turistů, pro něž bylo přespání v hotelu spíše nevšedním dobrodružství, jediným jeho obyvatelem byl Fotij van Kun. Hotel připomínal bambusovou napodobeninu opravdového letadla — voda tu spíš pokapávala, než tekla, škvírami dovnitř foukal horký vítr a generální konzul Olsen upozorňoval cestující, aby se tam v žádném případě neubytovávali. Většinou ho všichni poslechli a přespávali v obyčejných hotelích nebo přímo na konzulátě. Fotij van Kun byl hostem Školy vědění a byl osobností natolik významnou, že se prostě musel obětovat.

Archeolog příliš dobře věděl, že ve městě nežijí jenom mírumilovní lidé, ale že se tu vyskytují i zloději, násilníci a vrahové, že si vždy v noci v jezerních přístavištích a v temných čtvrtích přeplněných uprchlíky z hor vyřizují účty bandy a policie sem ani nenahlédne. Když to shrneme, krádež ho sice rozzlobila, příliš však neudivila a jako praktický člověk spíše uvažoval, od koho by si mohl půjčit peníze na vojáčky — jestli od konzula, nebo spíš od Bruceho.

Po dvou minutách si stačil svléknout propocenou, uprášenou blůzu, plandavé, krátké bílé kalhoty, což byla móda z minulého desetiletí, vhodná pro práci archeologa v místech, kde bylo vedro, dále lehké zlaté sandály, které si koupil ta trhu v Pataliputře. Další minutu potřeboval na to, aby vytáhl ze skříně trochu pomačkaný frak, který zloděj shodil na zem. Byl to však frak jaksepatří — s nadýchanými rameny a šedivými kalhotami. Oblečení doplňovaly matové černé střevíce s mírně zvednutou špičkou a stříbrná vesta s krajkovou náprsenkou (oficiální móda byla nesmírně konzervativní). Samozřejmě že Fotije van Kuna ani nenapadlo vláčet něco takového s sebou na vykopávky, konzul Olsen mu tohle všechno předal včera večer. V Olsenově speciálním skladu stál dlouhý stojan snad s padesáti různými obleky, celé se to podobalo spíš vetešnictví. Dokonalý Olsen za všech okolností dodržoval etiketu, nikoli že by to byl jeho koníček, ale v klanové společnosti na Pe-U byly všechny takové záležitosti v nesmírné vážnosti. A profesor z centra, který měl mít oficiální přednášku ve Škole vědění, musel být patřičně oblečen.

Fotij van Kun stačil ještě pohlédnout do křivého zrcadla a nehledě na vhodné barevné sladění svého obleku si připadal tak trochu jako exotický pták.

Už se chtěl rozběhnout ven, ale vzpomněl si, co konzulovi slíbil: že si na klopu připevní odznak Archeologické služby — zlatá písmena KAS na stříbrném podkladě s Panthenonem. K tomu potřeboval dalších třicet sekund. Hledání složky s plány vykopávek dalších dvacet sekund, ležela totiž ve stole a byla tenčí než ráno, toho si ovšem Fotij van Kun nevšiml.

Úprk dolů po schodišti — třiadvacet sekund.

Uklouznutí po parketách páchnoucích po petroleji — čtyři sekundy.

Po vběhnutí do restaurace — čtyři sekundy úvah, kudy se vlastně chodí ven.

Na ulici ho zalklo dusivé vedro.

Oranžové slunce se už nachylovalo k západu a opíralo se mu přímo do tváře, pozlacoval a pronikalo svými paprsky zvířený prach.

Fotij van Kun se až teď uvědomil, že si zapomněl vzít krátký plášť, který měl ve složité místní etiketě nějaký symbolický význam. Málem se rozběhl zpátky do hotelu, ale rozmyslil si to. Chtěl zastavit kolemjedoucího rikšu, muž se opíral do pedálů, žena utíkala za ním držela vějíř. Pak si však uvědomil, že nemá peníze. Rikša přesto zastavil, vyčkávavě pohlédl na cizince v černém, v barvě, která u některých klanů znamenala krevní mstu. Zřejmě si to vzápětí uvědomil a znovu se opřel do pedálů, žena se rozcupitala za ním. Rikša si totiž van Kuna představil ozbrojeného, jak provádí zuřivá gesta mstícího se člověka. V rikšově hlavě ke všemu ještě vznikla podrobná představa krvavého rituálu. Jeho žena by mohla povědět o Fotiji van Kunovi ještě něco víc, nikdo se jí však na nic neptal, protože to, co řekne žena z nižších vrstev, není tady z právního hlediska vůbec důležité.

Fotij van Kun se pohledem rozloučil s rikšou a rozběhl se ulicí, chtěl se co nejdříve dostat do spásného stínu obrovitých dýní. Bylo mu strašné vedro, v poněkud řidším vzduchu na Pe-U, tedy ve srovnání se vzduchem pozemským, byl celý udýchaný. Šest minut už uplynulo, měl zpoždění.

Na okamžik se ještě zastavil u krámku se suvenýry. Váhal mezi povinností a touhou vystoupit po schodech, chtěl umluvit prodavače, aby do zítřka vojáčky neprodával.

Prodavač sledoval Fotije van Kuna škvírou v rákosových dveřích, nepozval ho však nahoru, byl vystrašen jeho předchozím chováním. Teď, když ho navíc viděl v černém obleku, rychle ustoupil a přikrčil se za pultem.

Proto neviděl, co mohl vidět, kdyby zůstal u dveří.

Fotij van Kun se konečně ocitl v hlubokém stínu pod vypouklým bokem tykvového domu. Toto období krátce před západem bylo ve městě nejteplejší, ve vzduchu se vznášely tuny prachu a na ulici nebylo živáčka.

Archeolog nemohl mít ani stín podezření, že ho vzápětí někdo uhodí do hlavy obuškem. Žlutým kostěným obuškem, jakým jsou obyčejně ozbrojeni obyvatelé z hor.

Rána byla tak silná, že Fotij van Kun upadl do hlubokého bezvědomí.

Z budovy Kosmoflotu to na letiště bylo autem něco přes hodinu. Poměrně solidní kosmodrom tu postavili asi před dvanácti lety, ale silnice k němu, což si vzaly za úkol místní úřady, dokončena nebyla.

Dýňovité domy stojící po obou stranách řídly, ve všech se černala trojúhelníková okna, což vypadalo, že někdo zkoušel, jestli jsou dýně zralé. Z oken trčely dlouhé tyče s rozvěšeným prádlem. Stará dodávka s nápisem KF na boku poskakovala po kočičích hlavách a rezavý prach usedal na okénka. Prodavači vysedávali podél cesty a byli od hlavy až k patě rezaví jako jejich zboží.

Úzkostlivě čistotná PetriA zavřela okénko. Vedro se rázem ještě znásobilo, navíc sem prach pronikal stejně jako předtím a skřípal mezi zuby.

„Slíbil jste zavolat nějakého odborníka, aby opravil v tomhle kostitřasu klimatizaci,“ obrátil se Andrej Bruce na svého zástupce VoseňJu. „Člověk aby se před cestujícími styděl.“

„Raději ať pošlou nové auto,“ zněla odpověď. Sfoukl prach z nabité aktovky, kterou nosil všude s sebou. „Naši odborníci se ani v nejmenším nevyznají v pozemských klimatizacích. Vlastně ani v klimatizacích jako takových.“