Kir Bulyčov: Agent kosmické flotily

„To není pravda,“ řekl Bruce a pohlédl zblízka do tváře VoseňJu, což se podle místních zvyklostí vůbec nedělalo. VoseňJu však vždycky Bruce provrtával svými fialovými tečkami v panenkách. „Na konzulátě tento týden klimatizaci opravili.“

„Neptal ses náhodou,“ skočila jim do řeči PetriA, aby změnila téma rozhovoru, „co se v konzulátě říká o ztraceném archeologovi?“

„S konzulem se uvidíme na kosmodromu, zeptáme se ho,“ řekl Andrej. „Zřejmě nic nového není.“

„Všichni ve městě vědí,“ řekl VoseňJu, „že se archeolog chtěl pomstít klanu Západních vrcholů.“

„To je nesmysl,“ odmítl názor Andrej. „Archeolog tu byl čtyři dny a nemá o nějakých klanech ani potuchy. Celou tu dobu trávil ve Škole vědění. Co by měl s klany společného?“

„Prodal jim své mapy. Nezaplatili mu však za ně,“ upřesnil to VoseňJu. „Tím ztratil čest.“

VoseňJu si foukl na zlaté křidélko na rameni. Vymyslel si vlastní uniformu kosmoflotu. Usmyslel si odlišit se v tomto světě neuvěřitelně pestrých obleků, chtěl prostě vypadat jinak. Možná to bylo proto, že jeho klan byl slabý a zřekl se krevní msty, aby přežil. Připomínalo to psa, který byl ve rvačce poražen, lehl si na hřbet a nastavil svému soupeři břicho. A soupeř se vzdálil. Nebýt takového zvyku, jistě by se v krutém boji klanů, ve složitých pojmech cti obyvatelé planety už vyhubili.

Archeologovy mapy zmizely. To věděli všichni. VaraJu, náčelník městské policie, to oznámil konzulovi tentýž večer. V pokoji Fotije van Kuna bylo všechno vzhůru nohama, něco takového by jen těžko dokázal stihnout on sám, když se podle informací z recepce zdržel nahoře pouze pár minut. Spolu s archeologem zmizela nejen složka s mapami, ale i veškeré jeho záznamy.

V pokoji byly nalezeny čtyři figurky, kterými se vyhlašuje krevní msta, všechny byly pohromadě. Klanová nepřátelství nikdy nevzniknou z ničeho nic. Jestliže se někdo chce vydat na válečnou stezku, podle zákonů cti musí získat zvláštní figurku pomsty, vojáčka oblečeného do různých hadříků, takového, jací se prodávají ve speciálních krámech. Tomu pak musí uříznout hlavu a tak ho poslat nebo odnést představiteli klanu, s nímž chce vést válku.

Nejpodivnější na celé věci bylo, že archeolog měl čtyři takové figurky ze tří různých klanů. Z toho jeden vojáček byl z mohutného klanu Přístavů. Byl to klan s nesmírně špatnou pověstí, avšak tak silný a bezohledný, že se ho nesměli dotknout dokonce ani západní horalové. Z toho tedy vyplývalo, že pozemský archeolog vyhlásil válku hned třem klanům najednou. Nejde to na rozum. Muselo to být nějaké nedorozumění, nějaký omyl. Z jakého jiného důvodu by však člověk kupoval tyhle malinké figurky ve vojenských uniformách?

Z pouhé zvědavosti?

Tuto hypotézu však vyvracela všechny další fakta.

Archeolog měl půl hodiny volného času. Spěchal. Potřeboval si s sebou vzít plány vykopávek, musel se převléknout. Neměl čas chodit po krámech se suvenýry.

PetriA nesnášela, když měl Andrej špatnou náladu.

Místní ženy mají silně vyvinutou intuici, ve skutečnosti to však ani intuice nabyla, spíš něco mezi intuicí a telepatií.

PetriA se prsty zlehka dotkla Andrejovy ruky. Byla zamilovaná do svého nadřízeného.

Jak už se stalo zvykem v některých vysoce postavených rodinách na planetě, PetriA poslali v patnácti letech spolu s třiceti dalšími dětmi z rodin vysoce postavených klanů linkovým korábem do Galaktického centra do školy pro obyvatele jiných planet. Tady se projevila spíše jako průměrná, nijak zvlášť nadaná, i když přiměřeně chytrá dívka. Po třech letech se vrátila domů, ovládala několik jazyků, shlédla nekonečnou spoustu filmů, naučila se zacházet s různými přístroji diktafonem počínaje a minipočítačem konče. V Galaktickém centru zanechala jednoho neúspěšného nápadníka, který se o ni ucházel.

Když Andreji Bruceovi konečně došlo, že ho tato opálená, křehká dívka miluje, vyvstal před ním problém, zda má morální právo lásku opětovat. Kdyby se to stalo před pěti lety, odvážný kapitán Bruce by si takové problémy nedělal. Jiné je, když je člověk pouze svým ubohým stínem. Drobečkem, který nechali v kosmické flotile z milosti, nikoli však mezi těmi, kdo směli létat. Přidělili mu klidné místo na této polocivilizované planetě, které snad bylo možno považovat za odpočinek. Něco takového si ostatně přál. Čím méně se bude setkávat se svými známými, čím méně bude vzpomínat na ten nešťastný případ, čím méně bude slyšet soucitná slova, tím spíše se s tím vším dokáže vyrovnat. Mohl by se samozřejmě vrátit na Zemi, na malou planetu stranou kosmických tras, do vlasti jeho děda, jak se vracejí mnozí pozemšťané. Je však ještě příliš mladý, čtyřicítka není věk, kdy by člověk měl právo na odpočinek. Touha věnovat se literatuře nebo malování se v něm neprobudila. Stejně byl nevyléčitelně až do konce svých dní posedlý touhou po vesmíru. Možná že někdy znovu poletí ke hvězdám, třeba jako třetí navigátor, to už je jedno…

Avšak po západu slunce, pokud to není nutné, nevychází ven. To aby neviděl hvězdy.

Jestliže lidský život dosáhne svého vrcholu a všechny naděje, i když prý umírají poslední, jsou tak neurčité, vzdálené a neskutečné, člověk nemá právo připoutávat k sobě, ke svému pochroumanému životu někoho jiného, i kdyby ho měl seberaději.

Tento výraz pochroumaný život je výraz příliš patetický a banální.

PetriA mu řekla všechno sama. Rozumně a uvážlivě, jak se sluší na dívku z váženého městského klanu.

Doprovázeli skupinu stavbařů, kteří tu navrhovali přehradu v horách, odkud se v období dešťů na město valily řeky bahna. Byli to odborníci z Frazioly, dlouzí, hubení, věčně mlčící lidé s osmahlými tvářemi. Navíc byli jeden jako druhý oblečeni do modrých tóg a černých klobouků se zobákovitě protaženou krempou. Rozeznat je bylo prakticky nemožné, mluvit s nimi o něčem jiném než o betonu rovněž. Pobavit a rozptýlit tyto bytosti bylo skutečně obtížné. Ke všemu kvůli nějaké technické závadě přistávacího zařízení mohl koráb odletět až o den později, takže s nimi museli celý večer strávit na kosmodromu a zdvořile si povídat… o betonu.

Ten večer byli nesmírně unaveni.

Jak PetriA, tak Andrej. VoseňJu odešel samozřejmě hned po obědě a vymluvil se na chronickou rýmu.

Cestou z kosmodromu zajeli do budovy Kosmoflotu, aby tu nechali doklady. Andrej pak chtěl dívku zavézt domů.

Město skrápěl drobný, teplý déšť. S dodávko zastavili až u samotných dveří.

Budova Kosmoflotu byla přistavena k dolní části tykvového domu a připomínala houbu na skleněné noze.

Střecha domu vyčnívala přes stavbu, takže u vchodu bylo sucho.

Výkladní skříň svítila jen slabě, na noc ji vypínali, elektřina tu totiž byla příliš drahá.

Andrej vyskočil z dodávky a podal ruku PetriA.

Ve stromech povykovali ptáci, kteří se ukládali na noc.

PetriA Andrejovu ruku nepustila. Stála vedle něho a pevně mu tiskla dlaň.

„Jsi unavená?“ zeptal se Andrej.

„Mám tě ráda,“ řekla PetriA. „Celý den jsem se chystala, že ti to řeknu.“

„Nemluv tak,“ řekl Andrej. Chtěl říct nemluv nesmysly, ale neřekl to, protože ji nechtěl urazit.

„Já nemůžu nic dělat. Snažila jsem se, abych tě ráda neměla.“