Kir Bulyčov: Mimozemšťané v Guslaru

Pak zamával šosy svého dlouhého sáčka a vyrazil za skupinou.

Stendhal se konečně vzpamatoval do té míry, že byl schopen zacvaknout sanici a zeptal se:

„Kornelie Ivanoviči, jak to, že jste mi nikdy…“

„Co jsem vám měl povídat?“ řekl Udalov. Pak mávl rukou a rychle vykročil ke stavebnímu úřadu, aby si cestou v klidu promyslel dnešní události a přijal příslušné usnesení.

Už se viděl být hlavním tlumočníkem Inturistu. Představoval si, jak se na Šeremeťjevském letišti otvírají dveře letadla a vystupují urostlí černoši.

„Vítám vás!“ osloví je plynnou svahilštinou.

Po nich přiletí obyvatelé Maledivských ostrovů:

„Buďte nám vítáni,“ pozdraví je jejich rodným jazykem.

Po schůdcích sbíhají japonské děti s praporky v rukou:

„Vítejte,“ říká jim Udalov v jazyce Země vycházejícího slunce.

Ale to už sem utíká sám nejvyšší vedoucí mezinárodního oddělení:

„Soudruhu Udalove!“ volá a hlas mu selhává vzrušením. „Soudruhu Udalove! Tady máte diplomatický pas a tamhle je vaše letadlo. Musíte okamžitě do Addis Abeby. Našli tam nějaký nápis v docela neznámém jazyce a Unesco trvá na vaší účasti!“

„Dimethylester kyseliny ftalové, osm gránů,“ proletělo Udalovovi hlavou, „vodný roztok amoniaku — nesmysl! Na co vodný roztok amoniaku?“

Udalov zvedl oči a v otevřeném okně lékárny uviděl magistra Saviče, jak něco píše do svého zápisníku.

„Vynalézáte nové léky?“ zeptal se Udalov.

„Ale, jen tak mě něco napadlo…“

„Co je to vlastně ten amoniak?“

„Čpavek,“ řekl lékárník a vykulil oči údivem. „To jsem mluvil nahlas?“

„Totiž, tedy — ano, tak nějak,“ řekl Udalov a raději spěchal dál. Hlavu měl plnou vědomostí, a to za pouhé dvě hodinky chůze.

To už Kornelius začínal chápat, že se situace komplikuje a že jeho paměť s tím nemá vůbec nic společného. On vlastně získal schopnost vstřebávat libovolné informace, ke kterým se přiblížil. A ani se nemusel namáhat otevřít knihu, nebo nahlížet do cizího notesu. Prostě stačilo, aby se přiblížil. Určitě by stačilo položit před sebe pár učebnic a za několik vteřin by je znal do posledního písmene.

To jsem blázen! řekl si Udalov. A co když to má hlava nevydrží?

V té chvíli minul novinový stánek. Jako houba do sebe nasál obsah všech novin a časopisů. Dokonce i z remitendy, která ležela v balíku pod pultem. Naštěstí tam bylo i starší číslo časopisu Zdraví, kde byl článek pojednávající o tom, že normální člověk využije v nejlepším případě jediné procento kapacity svého mozku. Ostatní buňky leží ladem.

„Aha!“ řekl Udalov a zastavil se uprostřed ulice. „Vždyť to je přece jasné. To je ten dar! To nebyl žádný sen, nýbrž fantastická skutečnost.“

Ale jestli ten lesklý mimozemšťan říkal pravdu, pak se s tím darem musí umět zacházet. Je třeba ho využít ku prospěchu lidstva a přispět tak k meziplanetárnímu přátelství a porozumění.

Jaký další krok tedy musí udělat rozumný člověk, jestliže se chce stát akademikem nebo v nejhorším případě členem korespondentem?

Jít do knihovny? Vyloučeno! Tam do sebe člověk mimoděk vstřebá tolik všelijakých nesmyslů, že na to devětadevadesát procent mozku nebude stačit.

Co se dát k dispozici medicíně? Ts! Škoda času!

Mezitím automaticky kráčel dál, až se zastavil u dveří stavebního úřadu. Ruka mimoděk otevřela dveře a ústa mechanicky pozdravila.

Už z toho byl tak zpitomělý, že když se ho účetní zeptal, má-li zveřejnit údaje o plnění plánu, odpověděl:

„Akademie věd si s tím poradí líp!“ A vykročil ke své kanceláři.

Tam se posadil za stůl, lokty položil na hromadu zpráv a hlášení a nerušené pokračoval v úvahách.

Diplomatická kariéra by taky nebyla k zahození. Černá volha před velvyslaneckou rezidencí, vážení kolegové s koktajly a whisky, dámy v hlubokých dekoltech…

Nebo co takhle kosmický program?

Taky by se ovšem dalo bádat o starých civilizacích a dovědět se třeba, existovala-li opravdu Atlantida, nebo zda je to jen výmysl. To by vedlo k tiché pracovně akademika i k bezplatným poukazům do rekreačních středisek pro čelné myslitele. Samozřejmě že ani mezinárodní kongresy a sympozia by nebyla zanedbatelná…

Ne, ne! rozhodl se Udalov. Jen žádný spěch! Kdoví zda to všechno zítra nezmizí a pak bych vypadal jako blbec.

Přes oběd zajdu na techniku a vypůjčím si pár učebnic vyšší matematiky. To nikdy nemůže škodit. Pak se zastavím v muzeu a zjistím, jak to bylo s tím bojarem Šaklovitým…

„Jdete za mnou?“ zeptal se, když zvedl hlavu.

„My jsme tady už dobře čtvrt hodiny, vážený Kornelie Ivanoviči,“ řekl muž s čokoládovýma očima, nosem boxera a žlutou aktovkou z dovozu.

„Možná i víc,“ přisvědčil drobný stařík. Děda měl brýle a jejich skla byla tak tlustá, že modré panenky a žilkované bělmo vypadaly desetkrát tak velké. Také stařík držel v ruce žlutou aktovku z dovozu.

„Aha,“ řekl Udalov a v té chvíli už znal obsah objemných aktovek do poslední řádečky. Byly tam hlavně zprávy a přehledy, vyplněné i čisté dodací listy výrobního družstva, které dodávalo stavebnímu úřadu skobičky, zámky, klíče a všelijaké jiné drobnosti.

Návštěvníci se posadili proti Udalovovi a muž s nosem boxera řekl:

„To je dneska krásně, viďte, Kornelie Ivanoviči?“

Počasí nestálo za nic. Venku bylo mlhavo, vítr a šero. Ještěže přestalo pršet. Nicméně Udalov neodporoval. Prostudoval pečlivě všechny doklady, které měli návštěvníci po kapsách. Uvědomil si, že by se mohl také stát nejslavnějším detektivem současnosti. Detektivem, kterého s přihlédnutím k jazykové kvalifikaci budou zvát do všech svazových republik, ba do všech zemí socialistického tábora, a kdoví, možná i na Západ.

Na dveřích jeho kanceláře bude jen skromná tabulka: Komisař I. stupně, vedoucí speciálního oddělení pro obzvláště důležité revize, K. I. UDALOV.

„Ano, ano, je docela pěkně,“ řekl stařík a zvětšené žilky jeho očí zřetelně zčervenaly. „A vy si na nás stěžujete. To jsme si nezasloužili.“

„Ale!“ poznamenal Udalov záhadně a zabubnoval prsty na desku stolu.

„Jaképak ale, Kornelie Ivanoviči! Takhle už to dál nejde!“ řekla ústa pod boxerským nosem. „Naše družstvo se stará, plní a překračuje plán, neustále vás zásobuje vysoce kvalitním zbožím a takový nevděk. Já si budu stěžovat výš!“

„Opravdu?“ řekl Udalov. Papírek v horní kapsičce boxerova saka ho zaujal. Přepsání dodacího listu bylo provedeno nedbale.

„Ale proč, soudruhu Udalove?“ zeptal se děda. „Všechny dokumenty máme s sebou. Na ty zástrčky jsme dali nejlepší materiál. Nasadili jsme na to nejlepší mistry. Nespali jsme celé dny a noci. A teď to máme vyhodit? A co prémie?“

„Počkej!“ přerušil ho kolega a obrátil se na Udalova: „Podívejte se, když s něčím nejste spokojen, tak proč hned tak oficiálně? Řekněte to mně, já to řeknu Porfiryčovi a Porfiryč to zařídí.“

„Zařídím, zařídím,“ řekl stařík. „Rád.“

„A zástrčky vyvrátí vítr, co!“ řekl Udalov. „Zámky se dají otevřít vidličkou, výstavba ozdravovny vázne a vy jste prodali zboží na černo! Nebo ne?“

„To ne!“ ujišťoval ho Porfiryč.

„Ne? A tři tisíce osm set rublů jste si mezi sebou nerozdělili?“