Kir Bulyčov - Mimozemšťané v Guslaru

Co to může být, ty krupinky? přemýšlel Udalov. Že by tarbíci?

„Taky ne!“ zamítlo stvoření Korneliovy úvahy. „Tarbík taky ne. Ale krupinky tři dny včera začaly nemocnět. A zdechávat. Všichni vědcové dělat pokusy, ale prostředek ne a ne! Prostředek jen u vás na Země. Dnes ráno mě volat a povídat: Leť, Fiva, zachraň naše civilizace! Já to říci rozuměle?“

„Rozuměle,“ přisvědčil zpitomělý Udalov. „Tedy srozumitelně,“ opravil se s rozpaky. „Jen ještě otázečku. Kdy jste to říkal, že jste se k nám vypravil?“

„Dneska. Snědl snídani a letěl.“

„A jak že je to daleko?“

„Tři tisíce světelná let a pár kilometrů.“

„Nesmysl!“ ohradil se Udalov. „Takové rychlosti věda vůbec nezná!“

„Když letět přímo, tak nezná,“ souhlasilo klidně stvoření. „Ale je druhej možnost. Já letět často… ée… časem.“

„M — no!“ zapochyboval Kornelius.

„Seriózno!“ ohradilo se stvoření.

„Tak pokračujte,“ řekl Udalov. Jednak se nechtěl hádat a jednak byl velmi zvědavý a věda pro něho byla pramen vody živé.

„Jedna minuta já už vyprávět. Velký krátko. Času nevelmi. My cestovat skrz čas. Mrk — tisíc roky zpátky…“

„Takže přistanete na své planetě před tisícem let?“

„Jaký naivnost! Ty nesměl číst fantastický knížka! Fantastický psavec… ne — psatel o věda nic neví a opisuje jeden od druhej. Copak tvůj Země stojí na místo?“

„Ne. Létá okolo Slunce,“ pochlubil se Kornelius všeobecným vzděláním.

„Viděl! A Slunce?“

„Taky létá. Jenže nevím okolo čeho.“

„No viděla! Obyčejná ředitel stavebního amtu a zná to. Spisovač Wallace nezná. Parnov taky nezná a Souček neznala už vůbec nic. Takovéj hanba! Ty skoč jen hodinu napřed a jsi vyskočený z komora. Pod tebou žádná Země. Ty už ve vesmíre a Země letí dál. Tak jednoduché. A když já hopsnu sto let dopředu nebo vzadu, Země za ten čas uletět daleko, daleko. A zatím na místo přiletěla jiná planeta nebo Slunce. Takže vyskočil a už na jiná planeta. Jenom je třeba hodně počitovat… ée… počítat. Hodně moc výpočetů udělat! Netrefíš se a je tam zástrčka…“

„Závora,“ opravil Kornelius hosta laskavě.

„Ne, překážka,“ upřesnilo stvoření.

„Aha,“ pokýval hlavou Udalov. Líbilo se mu, že ho tvor považoval za chytřejšího než známé spisovatele. „A dopředu se dá taky skákat?“

„Ne,“ zavrtělo stvoření něčím, co mohla být docela dobře hlava. „Čas je jako moře. Co bylo, je, co nebylo, ještě není. Ty můžeš do oceán skákat, potopíš se a zase se vytopíš. Ale počítat moc dobře! Skočit sto let zpátky — jedna planeta. Padesát let ještě na druhá strana, ještě planeta, ale jiný. Skočíš třikrát a vynoříš se na vrch oceánu už na Země. Jenom je to moc complications. Každá den se nedá skáčeš. Jindy sto let současná kolize, jindy tři skok v jedna hodina. Teď mě už chybí jen sto osmdesát sekunda. Pak už nemoci domů na naše planeta.“

„Dobrá!“ pospíšil si Udalov. „Všechno jasné. A ty krupinky, nejsou to myši?“

„Ne, myši ne,“ vrtělo to hlavou nevrle. „Budeš pomáhat?“

„Samozřejmě,“ přisvědčil Kornelius.

„A tvoje město?“ vyzvídalo dál to mimozemské stvoření. „Je jeden prostředek. Taková červená kytka. Roste na okno jedna babočka…“

„Babička, ne?“

„Ano, babočka. Dům tři. Ulice Merkartorova. Kvítek musíš utrhnout a nosit. Já říkat děkuju od jménem celá naše planeta. Pak letět zpátky i s pugét.“

„A proč jste si tu bylinu nekoupili sami?“

„Když ono to nejít. Babočka moc lekavá těch tři noha. Tak se mi to nepovidlo. Ty seš celá naděje!“

V té chvíli se stvoření rozplynulo, neboť čas vypršel. Zřejmě už začal hopsat časem, aby to stihl domů k večeři a oznámil, že navázal kontakt přímo s Korneliem Udalovem z Guslaru Velikého, který přislíbil pomoci.

Kornelius si protřel oči a znovu se pátravě podíval do křesla, kde před chvílí seděl mimozemšťan. Na polštáři byl dosud vysezený důlek a ve vzduchu se vznášela pronikavá vůně jeho kýchnutí.

Ne, nic se mu nezdálo! Musí skutečně pomoci. Ale co jsou ty krupinky, sakra? Že by lišky?

Udalov si vzal pršiplášť a vyšel na ulici.

Tomu mimozemšťanovi je v jeho silovém poli hej, pomyslel si, když se do něj opřel divoký vítr a studený liják. Cítil, jak mu zatéká do bot, a uvědomil si, že i když Merkartorova ulice není daleko, žádná slast to nebude.

Než se dostal k číslu tři, promokl na kůži, v botách mu čvachtalo a za krkem cítil čůrky studeného deště.

Domek byl docela malý. Do ulice se dívala dvě osvětlená okénka. Dřív než vešel na dvorek, zaklepal taktně na okno. Záclonka se poodrhnula a za sklem se objevila brunátná stařenčina tvář. Udalov se zdvořile usmál, uklonil a zamířil ke dvířkám v plotě. Přešel dvorek a u dveří se zaposlouchal. V domě bylo ticho. Jen v sousední zahradě se rozštěkal pes. Kornelius popošel k zápraží. Pes zběsile řádil u plotu.

Kornelius zaklepal.

Nic.

Vzal za kliku a dveře se skřípavě otevřely.

„Je tu někdo?“ zeptal se opatrně a vkročil do tmy. V té chvíli dopadlo na jeho hlavu něco těžkého…

Když ztrácel vědomí, byla jeho poslední myšlenka: ty krupinky jsou určitě veverky.

Přišel k sobě až ve světnici.

Konečně světlo!

Seděl na lavici a zády se opíral o teplou kachlovou pec. Proti němu stál jakýsi pořízek v pyžamu, přes které si jen tak přehodil vaťák. V ruce držel pořádný kámen. Měl červený nos a smutné oči.

Ty krupinky jsou dozajista veverky, napadlo Udalova, sotva se mu vrátilo vědomí. Pohladil si zátylek, se kterým nebylo něco v pořádku, a nahmatal bouli jako slepičí vejce.

„Musíte prominout, jestli něco jako tento,“ řekl pořízek. „Ona si mě zavolala tetka Ňuša. Na pomoc. Já myslel, že se zase vrátil tam ten. Ten v brejlích, myslím. Taky se zastavil, zaklepal na okno a hned vyhrožoval: ‛Dej sem tu kytku!’ povídá. Nějakej cizinec, ne-li přímo bandita. Ale do domu nešel. Tetka ho hnala. A pak si zavolala mě. To víte, jedinej mužskej v domě…“

Udalov si vymnul z očí barevné kruhy a vedle pořízka uviděl babku s ruměnými tvářemi.

„Sem tady sama. I vykrást by mě mohli,“ řekla.

„To jo,“ přikývl opatrně hlavou Udalov a krutě se naštval na tajemného mimozemšťana.

Takže on, mizera, nešel rovnou za mnou, pomyslel si s výčitkou Kornelius. On se nejdřív pokoušel tu kytku ukrást. A takhle to zkomplikoval! Kdyby mi to alespoň řekl, pomyslel si trpce a znovu opatrně ohmatával bouli. To jsou mi radosti! žehral v duchu. Kdoví není-li to otřes mozku? Taková rána…

„Vodu…,“ zasípěl.

„Ňušo, dejte mu vodu!“ zvolal pořízek a položil kámen na stůl.

„Ale dávej mi na něj pozor, Inokentiji!“ řekla babka, když šla do síně pro vodu.

„Musíte jí prominout,“ vysvětloval chlápek Udalovovi. „To víte, žije tu už léta sama a tak je podezřívavá. Co by si na ní kdo vzal? Ale povídejte jí to!“

Udalov se podíval k oknu, kde stály květináče. Jedna rostlinka byla obsypána červenými poupaty.

„No právě,“ všiml si jeho pohledu pořízek Inokentij. „Kvůlivá těm kytkám to celé začalo.“

Babka přinesla hrnek s vodou. Zatímco Udalov pil, prohlížela si ho od boule až k promáčeným botám. Nebylo však jasné, zda byla s výsledkem spokojena, protože podezření jí z očí stále ještě nezmizelo.