Kir Bulyčov - Mimozemšťané v Guslaru

Možná že mě už hledají, napadlo mě. Někdo si jistě musel všimnout přistávací či vlastně havarijní trasy mého korábu a určitě jim nedalo moc práce propočítat pravděpodobné místo přistání. Určitě mě hledají!

Ale přicházejí v dobrém či…?

Podivný létající stroj se zastavil přímo nade mnou. Ta bestie s klešťovými chapadly se zjevně polekala, protože rychle ustoupila do hustého houští, jež bylo nedaleko mé havarované lodi.

Kovový předmět, jenž mě upozornil na existenci rozumných obyvatel planety, jsem stále ještě držel v ruce. Létající stroj, který tvarem připomínal vzducholoď, se vznášel na hladině atmosféry. Pohnul jsem kovovým předmětem, abych na sebe upozornil neznámé rozumné bytosti.

Ať se stane, co chce!

Stejně nemám na vybranou. Rozum, i když jsem se s podobným dosud nesetkal na žádné z planet, by měl být přátelský.

Ve vzducholodi mě zřejmě zpozorovali a z paluby se pomalu snášelo záchranné lano. Za chvíli se už kolébalo na dosah. Na jeho konci se lesklo jakési zařízení pro upevnění nákladu. To byl jasný pokyn. Zvou mě…

Rozhodl jsem se, že to risknu.

Vzal jsem s sebou i nalezený předmět podivného tvaru. Možná že ho ztratili a právě teď ho tady hledají? napadlo mě. Takové gesto dobré vůle z mé strany si rozumné bytostí vyloží určitě příznivě.

Pohlédl jsem naposledy ke svému osiřelému korábu, chytil se záchranného lana a opatrně třikrát zatáhl. Snad to pochopí jako signál, aby mě vytáhli.

V té chvíli začalo lano prudce stoupat.

„Tak se koukni, co to vlastně ukouslo mou třpytku!“ řekl naštvaný Udalov, když vytahoval udičku.

„Ty jsi mi taky rybář!“ vydechl Saša Grubner, se kterým si Kornelius vyjel za svítání trochu zarybařit. „Prosím tě, kde jsi slyšel, že by v našem jezeře žili hlavonožci?“

Poslední úsek cesty stoupalo záchranné lano už velmi rychle. Uvědomil jsem si, že za chvíli překročím hranici atmosféry. A skafandr zůstal na palubě kosmické lodi!

Vždyť zahynu! Zbláznili se?

Pokusil jsem se seskočit. Raději se rozplácnu o zem, než abych se zadusil! Jenže ostrý hák na konci záchranného lana se mi zaryl do těla.

To mi tak ještě scházelo!

Poslední vteřiny…

Ani jsem si neuvědomil, jak rychle ztrácím vědomí ve vzduchoprázdnem prostoru. Obrovské příšery ke mně vztáhly své obludné končetiny…

A pak už jen mlha…

A konec…

„Vodu!“ křikl Saša Grubner na zpitomělého Kornelia. „Podej sem tu štoudev! Nebo vědro, to je jedno! Copak nechápeš, co jsme ulovili?“

„Co blázníš?“ divil se Udalov. „Možná že tu takové potvory žijí. Co můžeš vědět? Třeba jsou plaší, takže se málokdy chytí…,“ pokračoval Kornelius, ale sám tomu moc nevěřil.

„Kde by se tu vzali, hlavo splašená?“ křičel rozčileně Saša Grubner. „Lej sem vodu! Rychle! Hlavonožci žijí jenom v mořích a oceánech!“

„To musíš tak řvát?“ ohradil se Kornelius. „Ještě poplašíš ryby. A co pak?“

„Co, co pak? Teď mám tak myšlenky na rybaření,“ bručel Saša a opatrně uvolňoval háček. „To ti nedošlo, že o nás budou psát i ve vědeckých časopisech?“

„To víš! Určitě!“ řekl Udalov, ale ta představa ho přece jen zaujala. „A…“

„Co a?“

„Tak mě napadlo, jestli tady nejsou hlavonožci hájení. Třeba je sem vysadili, takže vlastně pytlačíme.“

„Vyloučeno!“ přerušil ho Grubner. „To by tady muselo být oznámení o zákazu. Viděls něco takového?“

„No — viděl…,“ zaváhal Udalov.

To Grubnera přece jenom zarazilo:

„Kde?“

„Na břehu…“

„Ze je tady zakázáno lovit hlavonožce?“

„To přímo ne. Ale že je tady zakázáno zakládat oheň a…“

„Co má ten hlavonožec společného s ohněm, ty bambulo?“

„Nevím,“ přiznal se Kornelius.

„O hlavonožcích jsi neviděl nic?“

„Ne. Ale být by to tam mohlo. Potmě jsme to nemuseli vidět.“

„Houby!“ řekl Grubner a hodil chobotničku do vědra s vodou. „Kdyby tady byli vysazeni hlavonožci, vědělo by o tom celé město. Kromě toho si laskavě povšimni, že tahle chobotnička nemá osm, ale deset chapadel, což je nenormální. A taky je nápadně velká. Tohle by mohl být docela dobře druh, který věda dosud nezná, v což také doufám.“

„Áá, pánovi se zachtělo slávy,“ řekl jízlivě Udalov. „Nezapomeň, že pýcha předchází pád!“

Hlavonožec zatím ležel na dně vědra jako bez života. Jedno chapadlo stále ještě pevně svíralo Udalovovu třpytku.

„Sašo,“ ozval se znovu Kornelius. „Vem mu tu třpytku.“

„Proč já?“

„No kdyby byl třeba jedovatý…“

„Ty jsi dobrý!“

„Tak ji něčím vyšťourni. Přece nezahodím takovou krásnou třpytku!“

Nad smrčinou se ukázaly ranní červánky. Kolem se rozezpívali ptáci a voda ve vědru se zaleskla jako stříbro. Hlavonožec pohnul chapadly. Zdálo se, že přichází k sobě.

„Fajn,“ potěšil se Grubner. „Já už měl strach, že zdechnul.“

„A jaký by v tom byl rozdíl?“ zeptal se Udalov podrážděně.

Jeho třpytka byla stále ještě v kyblíku a další lov byl tedy vážně ohrožen. Představil si, jak vysvětluje Xenii, že místo slíbených cejnů se musí spokojit polovičkou chobotnice, která kdoví jestli je vůbec jedlá, neřku-li přímo jedovatá. A možná že mu Saša nedá ani tu polovičku. Určitě ji bude chtít studovat a možná i rozmnožovat v akváriu.

„Sašo, vyndej mi tu třpytku. Buď přece kamarád. Třeba ještě něco chytnem. Vždyť by to byla škoda se už vrátit.“

„Jsi trdlo a trdlem zůstaneš!“ usadil ho nemilosrdně Saša. „Okamžitě se jede domů!“

„A co bude s tou potvorou?“

„Co by? Tady by mohla zdechnout.“

„Tak si ji dáš do lihu.“

Jenže Grubner se už opřel do vesel a zamířil ke břehu:

„Dělej, jak rozumíš,“ řekl rezolutně. „Ale já mažu do města.“

Pomalu se mi vracelo vědomí.

Kovový válec, ve kterém jsem byl dost nepohodlně uložen, se prudce kolébal v podivném rytmu. Nahoře byl sice válec otevřen, ale atmosféra končila kousek pod jeho okrajem. Každý pokus o únik by se rovnal sebevraždě. Vnitřní stěny válce byly téměř hladké a příjemně chladné.

Jak to tak vypadá, dopadlo to se mnou pěkně mizerně, uvědomil jsem si. Ta má nepředložená důvěřivost! Rasa, jež osídlila planetu, se ukázala pěkně zákeřná a krutá. Rozum jí upřít nešlo. Stavěli vzducholodě a uměli opracovávat kov. Jenže vznešené ideje meziplanetárního přátelství, ba dokonce ani ideje vzájemné tolerance dosud nenašly cestu do jejich srdcí.

Opatrně jsem zaklepal na stěnu válce. Ale zvuk byl slabý a zřejmě ho neslyšeli. Nahmatal jsem svůj blaster, který jako zázrakem zůstal v pouzdře. V nejhorším prodám svou kůži zatraceně draho!

Pak se nad okrajem válce objevila hlava (při troše dobré vůle to skutečně mohla být hlava) jednoho z mých žalářníků. No moc krásy tedy nepobrali. Hlavně byli zbytečně velcí. Jen jeho hlava byla větší, než celé moje tělo, nepočítám-li ovšem končetiny. Modré oči se chvílemi pokrývaly nadbytečnou pokožkou, jejíž okraje byly porostlé řídkou kožešinou. Tlamu měl lemovánu nepravidelnými plochami narůžovělé kůže a uvnitř bylo vidět zažloutlé, tupé, ploché zuby.

Uvědomil jsem si, že i v tomto hrozném okamžiku jsem schopen analytického myšlení. Nejvíc mě zarazilo, že se ten tvor pohyboval ve vakuu a přísahal bych, že nebyl ve skafandru. Přitom je všeobecně známo, že žádný tvor, jenž je organizován dokonaleji než améba, nemůže žít vně atmosféry.