Kir Bulyčov - Mimozemšťané v Guslaru

Příšera mě zkoumavě pozorovala. Zvedl jsem tedy dvě končetiny ve všeobecně známém gestu míru a přátelství.

„Koukej, jak hrozí,“ řekl Udalov. „Vidíš, jak mrská těmi chapadly? Kdyby nebylo té třpytky, tak se na něj vykašlu.“

Tlama té hrozivé příšery se rozevřela a uvnitř se pohnul jakýsi červený fyziologický orgán. Napadlo mě, že by mě mohli zase vytáhnout ven, ale zřejmě se nade mnou slitovali a nechali mě v tom pitomém válci se vzduchem. Nebo že by chtěli sadisticky prodlužovat moje muka?

Hlava zmizela a nad okrajem válce se objevila končetina toho tvora, která byla zakončena pěti znetvořenými neobratnými výrůstky. Pomalu se ponořila do atmosféry a blížila se ke mně.

Chce mě zardousit! napadlo mě. A já, naivní trouba, jim ještě přinesl ten kovový předmět, který jsem jim chtěl na důkaz dobré vůle darovat.

Vytáhl jsem blaster!

Tohle byla nejkritičtější — a kdo ví, možná i poslední chvíle mého života. Před očima mi defilovaly obrazy dalekého dětství, okamžiky prvních lásek, okouzlení vědeckou prací i dlouhé dny v kosmu…

Tlapa se stále přibližovala a drápy se užuž dotýkaly mého nechráněného těla.

Nahmatal jsem spoušť a vypálil dávku. Vzduch ve válci se prudce rozvlnil…

„Ježíšikriste!“ zaúpěl Udalov. „Zmije záludná! Zaškrtit ho je málo!! Viděls, jak jsem ji koupil? Stvůra jedna jedovatá!“

„Já tě varoval,“ řekl nevzrušeně Grubner a vytrvale vesloval ke břehu. „Zvířata se jenom brání. I mravenci se brání, když si nějaký mamlas sedne do jejich mraveniště.“

„To bys taky mohl tvrdit, že se brání i komáři!“

„O komárech jsem nic neříkal. U těch je to zase pud sebezáchovy, neboť se živí lidskou krví.“

„A jak víš, že se tohle lidskou krví neživí?“ odtáhl se Kornelius preventivně na druhý konec loďky.

„Vyloučeno to není.“

Loďka narazila na písčitý břeh a z vědra vyšplouchla voda. Hlavonožec se rozčileně zavrtěl.

„Vyloučeno to není,“ opakoval klidně Saša Grubner a vyskočil na břeh, aby vytáhl loďku dál z vody. „Ale můžeš mít zvířatům za zlé, jak je uzpůsobila příroda?“

„Ty máš nápady!“

„Podej sem ten kýbl, jen opatrně, ať mu neublížíš!“

„Prosím tě, co bych tomu kyblíku moh udělat?“

„Kyblíku nic, zato hlavonožci…“

„To by do tebe jeden neřekl,“ prohlásil Kornelius a sbíral pruty. „Vem si tu potvoru sám. Mně ta jedna rána stačila. A vůbec, víš co? Já tady ještě zůstanu a trochu si zachytám.“

„Bojíš se?“

„Ty ne? Víš, on je ten kyblík železný a železo je, jak známo, dobrý vodič.“

„Tak si něčím omotej ruku.“

Ale to už Udalov jako by neslyšel. Rychle se vzdaloval po břehu a volnou rukou zaháněl Grubnerova slova jako mouchy. Teprve v bezpečné vzdálenosti se otočil a křikl:

„Až budeš tu bestii vyhazovat, nezapomeň sebrat třpytku! Tady se taková nesežene. Já pro ni musel až do Vologdy.“

Grubner chvíli váhal a pak opatrně sáhl prstem na vědro. Nic. Po elektrickém výboji ani stopy. Mamlas jeden! pomyslel si pohrdavě. Kdoví co se mu zdálo.

„Budeš litovat, Kornelie!“ křikl za Udalovem. Pak hodil na záda batoh, přes rameno pruty a opatrně sebral vědro s hlavonožcem. Pomalu se vydal lesem na stanici autobusu. Šel opatrně, aby nevyšplouchal vodu a zbytečně nedráždil vzácného tvora.

Tohle putování mě bude pronásledovat i ve snách jako těžká můra. Pokud ovšem ještě někdy budu mít těžké sny, uvědomil jsem si tehdy.

Válec se kolébal a drncal a vzduch v něm vířil v prudkých turbulencích, takže jsem sotva lapal po dechu. Já sám jsem v něm poletoval sem a tam a marně jsem se snažil zachytit hladkých stěn válce. Chvílemi jsem dokonce ztrácel vědomí.

Už jsem chtěl prosit o milost. Ale koho a jak?

Moje situace se stále zhoršovala. Ještě nedávno jsem si pošetile myslel, že už to nemůže být horší. To jsem se ovšem šeredně přepočítal. Nejvíc mě děsilo vědomí, že nikdy nebudu schopen překonat vzdálenost, jež mě dělila od mé kosmické lodi. Můj žalářník mě totiž nesl ve válci téměř pustou náhorní planinou a každým krokem se vzdaloval od údolí, kde osiřela moje loď. Zapnul jsem, samozřejmě, fyziologické autogiro s kompasem a tachometrem. Současně jsem zapojil komputer, který automaticky propočítával a zaznamenával trajektorii, po níž mě unášeli. To zapracovala moje podvědomá automatiky, protože jsem pochyboval, že by mě tyto informace byly kdy co platné.

Pak nečekaně otřesy ustaly a clona, která mi stínila výhled ke hvězdám, zmizela.

Zřejmě jsme na něco nebo na někoho čekali.

Krátil jsem si dlouhou chvíli úvahami.

Obludné rozměry těch podivných tvorů jsou zřejmě důsledkem života v tak řídké atmosféře, že se vlastně rovná vakuu. Bože! Kdybych se tak vrátil domů… Věřil by mi vůbec někdo? Ty senzační zprávy o kruté rozumné rase žijící na samé periférii kosmu!

Nepředstavitelný hřmot mě málem ohlušil.

Dno válce se znovu otřáslo a žalářník uchopil válec, aby s ním vstoupil do nějaké místnosti. Nebo to nebyla místnost? Ať to bylo cokoliv, teď byly otřesy ještě strašnější a kromě vibrací mě mučil i nesnesitelný hluk.

„Co to vezeš?“ zeptal se Saši Grubnera jeden známý z mlékárny.

Grubner se posadil a položil si vědro na kolena, aby to s ním tolik neházelo.

„Koukni,“ řekl a pozvedl mokrý hadr, který byl přehozený přes vědro.

Autobus uháněl po silnici, jen borovice se míhaly kolem oken. Přesto se Grubnerovi zdálo, že se sotva vlečou. Vždyť ta potvora co chvíli lekne, strachoval se.

„Tohle neznám,“ podivil se muž. „Co to vlastně je? Pulec?“

„Pulec!“ odfrkl si Saša Grubner. „Ty jsi taky pulec. Hlavonožec!“

„Cože?“

„Hlavonožec. Něco jako sepie. Octopulus vulgaris.“

„Aha,“ řekl známý a poškrábal se pod čepicí. „To bude asi nějaká vzácnost, ne?“ A o hlavonožce se už dál nezajímal, čímž Grubnera hluboce urazil.

„Už jsi vůbec někdy takovou chobotnici viděl?“ zeptal se Grubner s despektem a v naději, že získá náležitou pozornost.

V té chvíli autobus prudce zabrzdil. Voda vyšplouchla a hlavonožec se výhružně zahoupal.

„Jo. Na obrázku,“ řekl známý bez valného zájmu. „Ale žádnou jsem ještě neulovil.“

„Taky neulovíš!“ triumfoval Grubner.

„Proč ne?“ zeptal se známý a rozevřel noviny. „Dnes ty, zítra já… Jenže mě rybaření moc netáhne.“

Z toho by se jeden zbláznil, pomyslel si Grubner. Já tady chytím v jezeře hlavonožce a každému je to docela fuk. Jako kdyby jich tady bylo jako máku.

„To vezete dětem?“ vložil se do hovoru cestující na předním sedadle. „Děti to určitě bude zajímat. Já jsem nedávno přinesl domů skřivánka. Měl něco s křídlem. Tak jsme mu ho s dětmi dali do dlah a víte, že už létá? Takový hezký ptáček…“

„Pchá! Skřivánek!“ řekl přezíravě Saša Grubner. „Já jsem chytil hlavonožce. V jezeře!“

„Na větvi se taková vodní potvora asi těžko chytá,“ usmál se cestující na předním sedadle.

„Víte, že jsem ještě neslyšel, že by tam něco takovýho bylo,“ zamíchal se do hovoru strýc, co seděl přes uličku.

„To nejste sám,“ souhlasil velkomyslně Grubner.

„Ale já už jsem hlavonožce viděl,“ řekl chlapec, který stál v uličce. „A dokonce jsem ho i jedl. Měli je v rybárně. Mražené. A taky tam měli kalmary.“