Kir Bulyčov - Mimozemšťané v Guslaru

„To už jsem viděla. Víš kde, Kornelie? V kuchařce Dary moře. Jsou tam přece ty recepty, jak se mají připravovat, pamatuješ?“

Stendhal uháněl do redakce, Grubner šel do rybárny pro kus ryby, aby nakrmil vyhládlého hlavonožce, a Xenie Udalovová škodolibě přinesla kuchařku a přistoupila s ní k akváriu:

„Vidíš? Je zrovna takový.“

„Běž s tím pryč,“ řekl nevrle Ložkin.

Konečně se mi jakžtakž podařilo vyrýt do té průhledné stěny rovnoramenný trojúhelník, ač jsem původně zamýšlel pravoúhlý. Přece ho musí vidět!

Pro jistotu jsem na něj ukázal končetinou.

Na to reagoval jeden z přítomných, kterého jsem dosud neviděl, tím, že otevřel jakousi obrovskou knihu a ukázal mi obrázek. Hrůza!

Byl tam tvor, který se mi anatomicky kupodivu dost podobal. Jenže ho právě chudáka pitvali. Nebo že by ho… Vyloučeno to není.

Začínal jsem chápat.

Oni mě vůbec nepovažují za kosmonauta, který havaroval na pusté náhorní planině! Ono je to snad ani nenapadlo!

Co se taky dá očekávat od tvorů, kteří žijí v prostředí tak nevhodném k životu?

A já si dělal starosti, abych je neurazil. Vždyť takové primitivy na nejnižším vývojovém stupni nemůžu vůbec urazit!

„No dobrá,“ pohodila Xenie hlavou a zavřela kuchařku. „Jde se snídat!“ pokynula Korneliovi. „Obejdeme se bez toho vašeho hlavonožce…“

Ložkin zůstal sám.

Četl Brehma a od hlavonožců se pomalu dostal až k medúzám a ostatním obyvatelům moře.

Grubner se s rybou nevracel a děda Ložkin začal dřímat.

Jeden z těch tvorů mě vytrvale střežil, zatímco ostatní se rozešli.

Oni mě snad sežerou!

Přece se jim nevydám na milost a nemilost jen tak, bez odporu. Tím spíš, že se od nich žádné milosti čekat nedaly! Jestli se mi nepodaří včas navázat kontakt, dostanu se do bezvýchodné situace.

Děsivá představa…

Pak nezbývá, než bít se do posledního dechu, do posledního výstřelu! Ne — poslední ránu si nechám pro sebe. Kdoví čeho jsou ti sadisté schopni. Proti nim nezmůžu se svým blasterem zřejmě nic. Když jsem vystřelil na toho prvního, tak to s ním ani nehnulo. Kdoví zda vůbec něco cítil.

Ale…

Blaster se mi může ještě hodit. Když si pospíším…

Pečlivě jsem prohledal stěny a dno svého vězení. Stěny byly křehké. Zato dno bylo zhotoveno z jakéhosi měkkého kovu. Přece jen jiskřička naděje!

Přepnul jsem blaster na maximální výboj a zamířil do dna…

Vzduch se rozčeřil a já ucítil, jak se o mne opřela horká vlna. Ve dně se objevil otvor. Bez ohledu na bolest jsem ho rychle ucpal jednou ze svých deseti končetin. Pak jsem se podíval na svého strážce.

Zdálo se mi, že nevnímá.

Výborně!

Prorazil jsem do dna ještě jednu díru a ucpal ji další končetinou. Postupně jsem tak udělal šest otvorů, což by mělo stačit. Jenže v té chvíli vstoupil do místnosti můj hlavní strážce. Nesl něco v pochybně bílém materiálu s množstvím černých značek. Položil to vedle mého dočasného příbytku a s hlasitým šustěním to rozbalil. Byla tam část tvora podobného tomu, jenž mě napadl v té osudné kotlině, kde jsem havaroval. Žalářník kus odtrhnul a vhodil ho ke mně.

To víš! Tím mě vytrhneš!

„Nežere! Co budeme dělat?“ zachmuřil se Saša Gruber.

Děda Ložkin se s trhnutím probudil a oznámil, že se zatím nedá dělat nic a že jde psát Akademii a pak že se uvidí.

Grubner se podíval na hodinky:

„Proboha! Ještě přijdu pozdě do práce!“

Potom dodal, že se brzy vrátí a že se pokusí chytit v potoce raka.

„To nemá smysl,“ řekl děda Ložkin. „Dáme ho do lihu…“

Konečně jsem se dočkal okamžiku, kdy jsem zůstal v místnosti sám. Nepočítám-li ovšem toho chlupatého tvora, který předtím sežral kus krvavého masa, jež jsem vyhodil ze svého vězení.

Chlupaté stvoření předstíralo, že si mě nevšímá.

Protáhl jsem prostřelenými otvory končetiny a přidržoval jsem okraje průhledné cely, aby mi neunikal vzduch. Byl jsem připraven na těžkou a pravděpodobně tragickou cestu. Konečky svých končetin jsem narazil na výčnělky, jež podpíraly moje vězení. Znovu jsem se vzepřel a sáhl ještě dál. Pak jsem nadzvedl sebe i svou celu a dal se do pohybu. Změnil jsem tak své vězení v jakýsi improvizovaný, neohrabaný skafandr, ve kterém jsem zamířil ke kraji plošiny. Hluboko dole byla podlaha místnosti.

Co teď?

Skočit! uvědomil jsem si. Jiného východiska tak či tak není.

Chlupatý tvor s ostrými zuby zpozoroval moje počínání a zbystřil pozornost. Hustá srst se mu naježila a hřbet se prohnul v ladném oblouku.

Připravil jsem si blaster. S tebou si budu vědět rady, potvoro!

Rozhodující okamžik…

Odrazil jsem se a skočil. Důležité bylo neztratit rovnováhu, uvědomil jsem si. Náraz — a dopadl jsem na dno místnosti. Celým tělem mi projela krutá bolest. Tak tak, že jsem udržel rovnováhu. Zaťal jsem zuby, přemohl závrať a vydal se k východu.

Blaster jsem nemusel použít. Když hlídač uviděl, jak jsem i s průhlednou celou seskočil z vysoké konstrukce a zamířil k němu, zvedl chlupatý chvost a v panice vyrazil z místnosti. Ještě jsem zaslechl hlasité poděšené zvuky.

Krutí tvorové bývají vždycky zbabělí! pomyslel jsem si pohrdavě.

Teď už jsem byl odkázán jen na náhodu a spolehlivost svého biokomputeru. Směr k údolí, kde zůstala moje kosmická loď, byl dobře zakódován. Teď jen abych to stačil, než mi dojde vzduch!

Musím vydržet!!

Musím!!!

Prošel jsem dlouhou chodbou, pracně sestoupil po jakýchsi stupních, které si tam ti dvounožci kdovíproč nastavěli a které byly pohříchu vyšší než já i v tom směšně nemotorném skafandru. Konečně jsem se dostal na rovinu obklíčenou ze všech stran obludnými stavbami, které bezpochyby sloužily za příbytky těch krutých příšer. V jednom místě byla jakási soutěska. Bez váhání jsem tam zamířil.

Ale nepřešel jsem ani polovinu prašné roviny, když jsem zaslechl ohlušující křik.

Reflexívně jsem se rozhlédl.

V jednom z otvorů, které pokrývaly stěny oněch monstrózních staveb, se objevila hlava tvora, jenž mi ukazoval ten krutý obrázek ve svém foliantu.

Tvor ječel a ukazoval na mne.

Teď, nebo nikdy! uvědomil jsem si a vyrazil vpřed. Snad jsem ani nevnímal nepředstavitelnou tíhu, kterou jsem nesl na svých končetinách zesláblých hladem.

„Pro všechny svaté!“ ječela Xenie. „Co to vidím!“

„O co jde?“ zeptal se Kornelius, aniž zvedl hlavu od talíře. Léta zkušeností ho poučila, že Xenie vždycky zveličuje důležitost či tragiku celkem všedních událostí.

„Oó—hu—úaáá!“ pravila Xenie poněkud nesrozumitelně.

„Co říkáš?“ zeptal se Udalov.

„Ono to utíká na šesti nohách. Spas se, kdo můžeš!“

Tohle bylo ovšem i na Kornelia příliš. Přistoupil k oknu a nevěřil svým očím. Po dvoře uhánělo na šesti nohách akvárium.

Pod akváriem se kmitalo šest chapadel hlavonožce, jenž zbývajícími čtyřmi přidržoval okraje, aby nevyšplouchal vodu.

Kornelius zavrtěl hlavou, takže se nestrefil lžící do pusy.

Akvárium se pohybovalo dost rychle a ve vodě se hrozivě blýskala kukadla toho podivného tvora.

Udalov v rozčilení kousl do lžíce, kterou konečně zastrčil do úst, a div si při tom nevylomil zub.

Z protějšího okna se vyklonil děda Ložkin, pak se objevila Berta Pogosjanová a postupně se zaplnila všechna okna. Zírali ti, kteří už o hlavonožci něco věděli, i ti, kteří o něm v životě neslyšeli.